PINK FLOYD - The Division Bell

80%

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se opět prodloužil interval mezi studiovými deskami PINK FLOYD – mezi vydáním třinácté „A Momentary Lapse Of Reason“ a čtrnáctky „The Division Bell“ uplynulo šest a půl roku. Dlouhá doba, ale naplněná činností – „Momentary“ vyšlo v roce 1987, po tři další kalendářní roky se hrály koncerty a navíc se David Gilmour s Nickem Masonem a manažerem Stevem O´Rourkem zúčastnili kultovního automobilového závodu Carrera Panamericana po Mexiku. Zároveň k tomuto podniku připravovali dokument, ke kterému byl pořízen i zajímavý soundtrack. Sestává ze starších floydovských čísel a několika fungl nových kousků na míru, které byly stočeny někdy v listopadu 1991 během rychlé akce ve studiu. Snímek „La Carrera Panamericana“ byl uveden v červnu 1992, má 65 minut a jde o unikátní pohled do závodnického života muzikantů v době, kdy nestojí na pódiu nebo nenatáčejí ve studiu.

Pohodová práce

V lednu 1993 se začalo konečně pracovat na novém albu PINK FLOYD. Skupina byla nyní v mnohem lepší kondici než při přípravě „Momentary“, už proto, že se do středu dění vrátil klávesista Rick Wright a Floydi opět fungovali jako normální kapela. Muzikanti se hned na začátku procesu sešli v domovském studiu Britannia Row (ještě s baskytaristou Guyem Prattem, který hrál na posledním turné), aby společně dali dohromady nějakou novou hudbu. A práce se dařila více než dobře – po dvou týdnech bylo na světě nadstandardně velké množství materiálu. Autorsky opět dominoval Gilmour, výrazně mu ale pomohl Wright a písničky jsou daleko dotaženější, logičtější a vzájemně lépe fungující než minule. Kapela dostala k ruce i kvalitní textařku – Gilmourovu přítelkyni a budoucí manželku Polly Samson, která společně s kytaristou napsala drtivou většinu lyriky pro novou desku.

Nálada při skládání i natáčení byla podle všeho pohodová a tvůrčí – už několik let byly vyřešeny spory s Rogerem Watersem, kapela měla zázemí v osvědčeném studiu na Gilmourově hausbótu Astoria a v ruce tentokrát opravdu hromadu materiálu, ze kterého mohla vyzobávat to nejlepší. Album se připravovalo po celý rok 1993 – na jaře se pilovaly písničky, před létem se pokusně nahrály a po prázdninách dotahovaly k dokonalosti. Jako minule byli součástí party Bob Ezrin s Andy Jacksonem, dále podobné množství hostujících muzikantů jako minule a po deseti letech se v soupisce objevil i Michael Kamen.

Vyzrálá hudba dospělých mužů

Hudba na „The Division Bell“ vychází vesměs ze stejné podstaty jako na „A Momentary Lapse Of Reason“, podle mě je ale mnohem dál. Jakoby si PINK FLOYD na minulé desce svůj nový styl vyzkoušeli, pak se zamysleli, co se povedlo či nepovedlo, a na aktuálním albu to doladili k dokonalosti. Staří mystičtí Floydi to opět nejsou, v rámci své pozdní vývojové etapy je ale kapela na „The Division Bell“ výborná – působí vyzrálým dojmem a hudba je přesně jako od pánů středního věku, kteří mají spoustu zkušeností, ale už dávno zkrotili ambice a teď prostě s rozvahou dělají, co umějí nejlépe.

Hudebníci si po čtvrt století na scéně mohou dovolit i jakési bilancování a tak vzpomínají na horkokrevnou minulost nebo na emoce, které s nimi kdysi mlátily. Nyní se na to vše dívají s odstupem a v nových písničkách se snaží s nadhledem zachytit, co všechno může povstat z hloupých nedorozumění a jak je důležité spolu vzájemně komunikovat. Ať už v rámci kapelní pospolitosti nebo ve vztahu k přátelům a životním partnerkám.

Dokonalý vizuál

Filozofické téma samozřejmě musí doplňovat odpovídající grafika a PINK FLOYD měli v tomhle ohledu jistotu ve věrném Stormu Thorgersonovi. Ten dostal zakázku na motiv dvou hlav, které, obráceny v těsné blízkosti směrem k sobě, alegorizují právě komunikaci mezi lidmi. Storm to jako vždycky vzal pořádně od podlahy a kdesi na poli u anglického města Ely nechal postavit dvě kovové hlavy, které každá vážila půl druhé tuny a na výšku měla přes tři metry. Plastiky, jejichž návrhářem byl Keith Breeden, spolu jakoby mluví a zhmotňují zcela jasné filozofické poselství alba, na výjev se ale můžeme dívat i z jiné perspektivy – pokud budeme obrázek vnímat jako celek, vyleze ze dvou hlav jeden obličej, ve kterém údajně můžeme vidět Syda Barretta.

Výsledný motiv je skutečně památnou záležitostí, která byla dokonale využita v propagačních materiálech. Navíc se objevila v různých variantách – uprostřed bookletu a na tričkách v jakoby mozaikové kreslené podobě nebo na kazetách coby fotografie dvou kamenných plastik vysokých sedm a půl metru, které vytvořil sochař Aden Hynes.

Divizní zvon

Kapitolou samou pro sebe je také název alba. Floydi se dlouho nemohli rozhodnout, jak jej pojmenovat – Gilmour prý navrhoval poněkud obskurní titul „Pow Wow“, Mason pro změnu „Down To Earth“, tedy sousloví, které si dnes vybavíme spíše v souvislosti s Ozzy Osbournem. Problém PINK FLOYD ale vyřešil úplně někdo jiný – spisovatel Douglas Adams, autor kultovního díla „Stopařův průvodce Galaxií“, který se podíval do textů nových písniček a navrhl, aby se deska jmenovala „The Division Bell“. Tento název odkazuje na signální zařízení britského parlamentu, které v určený čas oznamuje, že se bude hlasovat. Jako znělka pro album funguje sousloví „The Division Bell“ dokonale a jde o snadno zapamatovatelnou formuli, která může pomoci (a také pomohla) propagaci a všeobecnému povědomí o desce.

Porce dobré hudby

Jak jsem už psal, „The Division Bell“ je vlastně logickým pokračováním předchozího alba, ale tentokrát s mnohem lepším výsledkem. Podobně laděný je už začátek alba – instrumentálka „Cluster One“, která je tentokrát perfektně promyšlená, vyvážená a směřující k jasnému cíli. Uprostřed klidného zvukového oblaku se mísí bluesově znějící kytara s klavírními tóny a při délce šesti minut mají nástroje šanci rozehrát skvělou atmosféru. A připravit půdu pro klenot „What Do You Want From Me“ – hymnu plnou emocí, titánské a zároveň niterné nálady i skvěle zaranžovaných hudebních motivů. Zprvu klubová atmosféra ve sloce graduje v heroický refrén s mohutnými dívčími vokály, skvěle vtahuje do tématu a ve finále tak jde o jeden z nejlepších okamžiků pozdních PINK FLOYD. Senzační je i třetí skladba „Poles Apart“ – uvolněná a velice podmanivá, takže sedm minut hrací doby včetně rustikální mezihry uteče jako voda.

Další věc se jmenuje „Marooned“ a jde o jednu z nejznámějších písní na albu, protože byla jako jediná od PINK FLOYD oceněná cenou Grammy. Za nejlepší instrumentální výkon, což si evidentně zaslouží, ale přece jenom – zrovna tahle skladba vybraná jako ta nej z dlouhé historie Floydů? Ono to tak bývá – skvělé hudby si papaláši v komisích dlouho nevšímají a když se konečně proberou, fláknou ono pofiderní razítko kvality na to, co je nejblíže. Jinak ale jde o povedenou instrumentálku - Davidova kytara jakoby poletuje nad nekonečným oceánem, ozývají se hlasy racků a zpěněné vlny, hudba se příjemně kolébá a opečovává posluchačovu duši. Prostě PINK FLOYD á la „The Division Bell“…

Skvělá věc je i monumentální kousek „A Great Day For Freedom“. Začátku dominují melancholické melodie a zoufale smutný vokál, zatímco refrén je spíše uklidňující, textově pak jde o vyjádření zklamání nad ideály, které měli lidé po pádu Berlínské zdi, ale následná realita byla úplně jiná. Což nám, pamětníkům devadesátých let, asi nikdo nemusí příliš vysvětlovat. Zlí jazykové si „Velký den pro svobodu“ vykládali také jako odkaz na odchod Rogera Waterse od PINK FLOYD a oddechnutí zbytku skupiny, David Gilmour ale takovou interpretaci rozhodně odmítl.

Příliš dlouhá stopáž

Zatím tedy samé superlativy. Také další materiál na „The Division Bell“ je povedený, ve střední části desky ale nastává problém – její délka! Hrací čas více než hodinu je vždycky ošemetný a utáhnout ho dokáže jen mimořádně silná hudba. Ta floydovská je kvalitní, ale přece jen jsou si skladby uprostřed alba stylově dost podobné a přehnaná hrací doba písničky zbytečně slévá dohromady. Přitom si všimněte – jakkoli dělali PINK FLOYD vždycky monumentální hudbu, jejich dřívější alba mívala většinou kolem 45 minut. Což byl přesně čas určený ke sdělení všeho podstatného a udržení posluchače v maximální pozornosti.

I přes výtky ke střední pasáži jde ale i tady o dobrou hudbu. Hned u „Wearing The Inside Out“ by měli zpozornět fanoušci Ricka Wrighta – klávesista skladbu, která má trochu barovou atmosféru, napsal i opatřil hlavním vokálem. Další položkou je velmi známá „Take It Back“, která rotovala na televizních kanálech jako videoklip, já ji ale příliš nemusím, protože zní na albu nejvíc osmdesátkově a v některých pasážích až příliš evokuje irské U2. Velmi dobrá je posmutnělá skladba „Coming Back To Life“, která si hezky hraje s bluesovou atmosférou a ve druhé polovině chytře přepne do nečekaně rytmického módu. A právě tato píseň hodně doplácí na hrací dobu alba - v příliš dlouhé stopáži je zbytečně neviditelná. Což platí také o „Keep Talking“, výtečné mravenčivé věci se zajímavým vokálním dialogem Davida Gilmoura a doprovodných vokalistek, které doplňuje dokonce hlas fyzika Stephena Hawkinga.

Velké finále

V předposledním čísle se nálada výrazně mění a „Lost For Words“ je spíše písničkářství, které je fajn, pozornost už ale pomalu přebírá závěrečný diamant „High Hopes“. Atmosférický gigant a jedna z nejlepších skladeb v historii Floydů, která je vlastně symbolickým rozloučením s kariérou i fanoušky – je přeci poslední písní na posledním řádném studiovém albu PINK FLOYD. Gilmour se vrací v myšlenkách do mládí, ze skladby dýchá životní filozofie i vnitřní klid a všechno to doprovází vrcholně kvalitní, majestátná a sebevědomá hudba. Další rozměr skladbě dává videoklip od Storma Thorgersona - sled nesmírně silných surrealistických obrazů jako jsou španělské kytary plující potokem, postavy s gigantickými plášti vlajícími ve větru, hráči stolního tenisu uprostřed volné krajiny nebo nosiči vláčející obří bustu, která může být antickým géniem nebo ztracenou duší Syda Barretta. Za mě skvostná záležitost a dost možná Stormovo životní dílo.

Zdálky se ozývají zvony z Ely nebo dokonce z Cambridge a více než čtvrtstoletí floydovské hudby se uzavírá v pomyslném kruhu. A tak, i když skupina o dvacet let později zveřejnila ještě jedno album, které je počítáno do základní diskografie, končí skladatelský příběh PINK FLOYD právě tady - při „High Hopes“, v okamžiku vrcholné geniality a u jednoho z ikonických momentů devadesátých let.

Chvíle pro záhadology

Poslední řádné studiové album PINK FLOYD „The Division Bell“ vyšlo v březnu 1994 a v Británii i Americe se dostalo až na první místo v prodeji. O velikosti okamžiku nemá smysl zbytečně řečnit - většina z nás ho zažila v reálném čase a víme, že Floydi byli v té době jednoduše všude. Marketing je dostal dokonce i na kapoty aut, protože generálním sponzorem nadcházejícího turné se stala firma Volkswagen, která vydala speciální edici VW Golf s logem skupiny. Ve světě hudby rozhodně zajímavá situace a pro fanoušky motoristiky a zároveň Floydů určitě dobrá příležitost k nákupu!

Doslova infarktové okamžiky ale zažívali milovníci hádanek – s vydáním „The Division Bell“ se totiž prostorem začaly šířit zprávy jakéhosi našeptávače jménem Publius, který naznačoval, že na albu je zakódován jakýsi tajný vzkaz. Záhadologové, kteří už v minulosti se stopkami měřili „The Dark Side Of The Moon“ a promítali si do něj „Čaroděje ze země Oz“, byli samozřejmě ve stavu maximálního vzrušení, pídili se po jakékoli informaci a nacházeli odkazy všude možně. Jenže všechno nakonec vyznělo do ztracena a po letech vyšlo najevo, že celý Publius Enigma byl záměrnou reklamní mlhou, která měla zvýšit prodej „The Division Bell“. Historka je to ovšem hezká...

Poslední turné

Když 30. března 1994 na Floridě odstartovalo „The Division Bell Tour“, nikdo samozřejmě netušil, že jde o poslední koncertní šňůru v historii PINK FLOYD. Je to ale tak! Jednalo se opět o gigantický podnik s monstrózními efekty, které ohromovaly desítky tisíc lidí pod pódiem během každého představení. Dramaturgie se tentokrát více zaměřila na doprovodné videoklipy, které se promítaly na plátně připomínajícím rybí oko, a dokonce byl přímo pověřen Storm Thorgerson, aby na klíč připravil nová videa. Turné probíhalo v daleko rychlejším tempu než po „Momentary“ a celé se zvládlo v roce 1994 – včetně 7. září, kdy PINK FLOYD vystoupili na Strahovském stadionu v Praze a 130 000 naprosto nadšených fanoušků ohromoval průřez diskografií, fenomenální světelná show, obří figura prasete s laserovýma očima nebo futuristická růžice vyrůstající z prostředku hlediště. Během koncertu padaly z nebe provazy deště, vůbec to ale nevadilo, naopak – s lasery prokmitávajícími noční oblohou vytvářely neplánovaný hypnotický efekt, který jakoby se vracel až někam k dávné psychedelii. Když pak celé to vesmírné představení skončilo, stáli na ploše ještě dlouho šťastní fanoušci s pusou dokořán a slzami v očích. Vím to, byl jsem tam!

03.08.2021	Diskuse (12)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz