PINK FLOYD - The Endless River

50%

Kdybychom náš seriál o studiových albech PINK FLOYD připravovali řekněme před deseti lety, byli bychom už v minulém díle hotovi. Po čtrnácté řadovce „The Division Bell“ se totiž aktivní život kapely utlumil, přesněji řečeno prakticky skončil. Skupina se tu a tam ozvala s kompilacemi typu „best of“ nebo staršími živými nahrávkami, nové věci ale neskládala a nehrála ani koncerty – s výjimkou dvou krátkých vystoupení, o kterých si povíme později. Jak ubíhal čas, naděje fanoušků, že ještě někdy vyjdou noví Floydi, postupně pohasínala a když od poslední řadovky uplynulo deset a dokonce patnáct let, byla deska považována téměř za nesmysl. O to větší šok přišel, když v roce 2014 – dvacet let po „The Division Bell“ – PINK FLOYD najednou ohlásili studiové album. O co šlo? Na to si musíme trochu počkat, nejdříve si zmíníme pár zajímavých událostí, které se odehrály během roků hibernace.

Pulzující cédéčko

Když na sklonku roku 1994 PINK FLOYD dokončili turné, nikdo ještě netušil, že bylo poslední. Kapela se sice odebrala do ústraní, jenže po předchozí sedmileté albové pauze to nebylo nic divného. Ani věk muzikantů, kteří se pohybovali kolem čerstvé padesátky, nenaznačoval, že by skupina měla jít do důchodu. V roce 1995 se na trhu objevily živé album a videozáznam pod názvem „Pulse“. Dokumentovaly nedávnou koncertní šňůru – audio bylo sestříháno z nahrávek evropského turné a film pocházel z londýnské show 20. října 1994. Setlist koncertů se v průběhu turné obměňoval, dvojalbum ale zachycuje nejzajímavější variantu, kdy se ve druhé polovině vystoupení přehrávalo kompletní „The Dark Side Of The Moon“. Pro obal „Pulse“ vymyslel Storm Thorgerson zajímavý nápad – zabudovat do krabičky cédéčka diodu, která bude automaticky blikat a vytvoří tak efekt „živého obalu živého alba“. Kdo jste v půlce devadesátých let chodili do obchodů kupovat muziku, určitě si vzpomínáte na blikající světýlko, které dlouhé měsíce neustále pulzovalo v regálu nebo ve výkladní skříni...

Královské zbytky

Čas ale utíkal a Floydi se autorsky nijak neprojevovali, kromě soukromých projektů jednotlivých muzikantů. Rick Wright stačil ještě v roce 1996 vydat velmi zajímavou sólovku „Broken China“, další si na řadovky počkali do dalšího desetiletí – v roce 2006 vydal David Gilmour desku „On An Island“, zatímco bývalý kolega Roger Waters přišel léta páně 2005 s operou „Ça Ira“. V soukromých diskografiích muzikantů bychom toho našli mnohem více, ale to bychom tu byli příliš dlouho – pojďme se raději vrátit k PINK FLOYD.

Těm v roce 2000 vyšel cenný záznam koncertu (přesněji řečeno mixu koncertů) z turné ke „Zdi“. Dvojalbum nese název „Is Anybody Out There? The Wall Live 1980-81“ a výstižně ho uvádí obal s vyobrazením čtyřech masek vyrobených podle obličejů členů kapely. Ano, jde o ony škrabošky, jež na koncertech používala „náhradní skupina“, která doplňovala originální muzikanty na pódiu. V roce 2001 se pak jméno našeho souboru objevilo na důležité výběrovce „Echoes: The Best Of Pink Floyd“.

Live 8

Kolem přelomu milénia začaly tát ledy mezi letitými protivníky – Rogerem Watersem a zbylými Floydy. Aby také ne, vždyť od velkého rozkolu v PINK FLOYD uběhla už dvě desetiletí. V roce 2002 si Nick Mason zahrál na Watersově koncertu v Londýně, to byl ale jenom začátek. Důležitější věci jsou spojené s rokem 2005, kdy nastalo kulaté výročí legendárního charitativního koncertu „Live Aid“, jednoho z největších hudebních podniků všech dob. A jeho tehdejší organizátor Bob Geldof teď po dvaceti letech znovu napjal síly a na 2. července 2005 inicioval sérii paralelních megakoncertů „Live 8“, které měly zatlačit na mocné tohoto světa, aby začali řešit celoplanetární problém s extrémní chudobou.

Jedním z trháků celého projektu se pak mělo stát ojedinělé vystoupení PINK FLOYD v klasické sestavě! Dalo to ale práci – Mason s nápadem souhlasil a Wright byl také ok, Gilmour ale zpočátku nechtěl ani slyšet. Iniciátoři to tedy zkusili zpoza rohu – nejprve chytili na háček Waterse, pro kterého koncert s dobročinným posláním jednoduše nebylo možné odmítnout, no a když pak přímo Roger zavolal Davidovi, ani ten už nedokázal říct ne. Po třech dnech zkoušek a pečlivých přípravách se tedy klasická sestava PINK FLOYD objevila na koncertě v londýnském Hyde Parku a odehrála několik skladeb ze svého zlatého období. Na konci představení se bývalí úhlavní nepřátelé objali, v pozdravu fanouškům byl zmíněn i ztracený bratr Syd a na světě byl doják hollywoodských rozměrů :)

Postupné odcházení

Ani optimistické vystoupení na Live 8 ale Floydy nezmobilizovalo k nové systematické činnosti. Právě naopak – v následujících letech došlo k několika událostem, které aktivní život PINK FLOYD uzavřely. Nejprve 7. července 2006, kdy zemřel Syd Barrett. Ten byl z kapely dlouhá desetiletí pryč a tak jeho úmrtí aktuální činnost Floydů nemohlo ovlivnit, i tak to ale byla rána a 10. května 2007 si muzikanti v Londýně Syda připomněli kratičkým vystoupením. O další rok později, 15. září 2008, navždy odešel Rick Wright – a to už bylo pro skupinu fatální. Táhnout to jen ve dvou by Gilmourovi a Masonovi šlo jen velmi těžko. A byli by to vůbec ještě Floydi? Pochybuji! Na definitivní minulost PINK FLOYD ukazovalo i úmrtí Storma Thorgersona v dubnu 2013, jenže o rok později se stala neuvěřitelná věc. Skupina ohlásila nové studiové album!

Návrat o dvacet let zpátky

Všichni milovníci PINK FLOYD samozřejmě zůstali stát s otevřenou pusou, když ale začaly přibývat informace, všechno vyústilo do logického vysvětlení. Album „The Endless River“, které fanoušci dostali do rukou v listopadu 2014, bylo totiž dokončením projektu z před dvaceti let, o kterém se tehdy uvažovalo, ale nebyl realizován. Z nahrávacích sekvencí k „The Division Bell“ Floydům zbyla spousta nepoužitého materiálu a už tehdy se plánovalo jeho vydání v podobě jedné obří ambientní skladby s názvem „The Big Spliff“. Studiový technik Andy Jackson snad už dal základy kompozice dohromady, ve finále ale nápad nebyl dotažen do konce.

Po smrti Ricka Wrighta se začalo uvažovat o vydání alba, které by bylo posmrtnou poctou klávesistovi. V roce 2012 se proto Gilmour s Masonem rozhodli vrátit k odloženým nahrávkám a vybudovat z nich základy nové desky. Něco se použilo, přidal se jeden velice starý záznam z roku 1969 a dotáčely naopak nové pasáže. Na začátku roku 2014 bylo vše hotovo a skutečně se podařilo zrealizovat původní záměry – „The Endless River“ tvoří více než padesátiminutový útvar postavený podobně jako klasická hudba, rozdělený do čtyřech částí, které se pak ještě dělí na menší časové úseky. Celkem je v bookletu vypsáno 18 pořadových čísel, přičemž jde kromě běžně dlouhých skladeb i o kratší pasáže s hrací dobou mezi jednou a dvěma minutami. Kromě posledního kousku „Louder Than Words“ jsou navíc všechny tracky instrumentální.

Obal alba musel být vzhledem k úmrtí Storma Thorgersona svěřen někomu jinému, duch starých dobrých Hipgnosis ale úplně nodvanul. Stormův bývalý parťák Aubrey Powell totiž kapelu nasměroval na výtvarníka Ahmeda Emada Eldina, který pro „The Endless River“ přichystal výjev muže pádlujícího na loďce v moři oblaků. Surrealistický obrázek dokonale doplňuje téma „nekonečné řeky“ z názvu i hudební obsah alba a stejně jako starší obaly floydovských nahrávek i tento patří do zlatého fondu popkulturní grafiky.

Rozpačitý výsledek

Teď ale musím slova superlativů poněkud zchladit. Z poslední studiového alba PINK FLOYD jsem totiž – a zdaleka nejen já – hodně rozpačitý. Jak už jsme si řekli, „The Endless River“ je téměř celé pouze instrumentální hudba. Navíc nijak výjimečná – žádné epochální novátorské výlety jako kdysi v „Echoes“ nebo „Atom Heart Mother“, nýbrž průměrný relaxační rock, který jsme od různých umělců slyšeli už mnohokrát. Nekonečné instrumentální pasáže po většinu času působí jako rozjezd, za kterým by se mělo začít něco dít … a neděje se! Skladby utíkají jedna za druhou, člověk pořád čeká, kdy přijde zpěv, refrén, něco, co dělá písničky písničkami ... a pořád nic, až na zmíněnou „Louder Than Words“, která jediná dosahuje na dřívější úroveň PINK FLOYD. Celé „The Endless River“ tak působí jako bonusové cédéčko k nějaké výroční edici „The Division Bell“, kdy byly v šuplíku nalezeny nevydané pracovní nahrávky a teď jsou předloženy fanouškům.

Při poslechu „The Endless River“ mám vždycky pocit, jakoby šlo o základy skladeb, které se budou teprve dodělávat. A nebo, pokud budu ještě ostřejší, že se jedná o jakési karaoke verze, které si fanoušek doma pustí a bude si do nich sám zpívat nebo hrát. Přitom by se dal problém velmi lehce vyřešit – stačilo by, kdyby nahrávka nevyšla jako řadové album. Floydi mají ve své diskografii asi milion různých speciálek, kompilací, reedic nebo rarit a kdyby „The Endless River“ vyšlo v nějakém takovém formátu, bylo by všechno úplně v pořádku. Ale jako řadová studiová deska se zkrátka vůbec nechytá. Ani na jednu svou předchůdkyni.

Konec hodný mistrů

Od vydání „The Endless River“ už zase uběhlo skoro sedm let, nemůže nás ale nenapadnout otázka – přijde ještě další album PINK FLOYD? Opět nejen já si myslím, že pokud se někdo na stará kolena nezblázní, tak určitě ne. Floydi jsou prostě hotovi a i „Nekonečná řeka“ byla hlavně zavzpomínáním na staré časy. Pokud tedy pomineme trochu nešťastný způsob jejího vydání a budeme vycházet z toho, že závěrečným studiovým albem PINK FLOYD je prostě „The Division Bell“, pak lze Gilmoura a spol. obdivovat, jak dokázali odejít na úrovni a dát kapelu do důchodu dřív, než by to začalo být hloupé. V této souvislosti mě neodbytně napadá srovnání s jinými hudebními legendami, které jsme na Crazy Diamond také podrobně sledovali – s britskými QUEEN, kteří mají prakticky stejně rozsáhlou diskografii a jejich tvůrčí období také končilo v první půlce devadesátých let. A srovnání je to dost kruté – Brian May s Rogerem Taylorem na rozdíl od Floydů vůbec neodhadli, dokdy jsou schopni udržet špičkovou úroveň a v posledních desetiletích z pozůstatků QUEEN dělají víceméně šaškárnu. Což pro PINK FLOYD rozhodně neplatí a jejich odchod ze scény lze ohodnotit jednoznačným palcem nahoru.

Samotní muzikanti včetně exkolegy Waterse si přitom nadále mohou dělat co chtějí, pod svým jménem mohou tvořit třeba až do smrti a na koncertech přehrávat staré pecky v jakémkoli pojetí. Příkladem budiž David Gilmour, který v roce 2015 vydal další sólovku „Rattle That Lock“, jezdil s ní koncerty obsahující četná floydovská čísla a v rámci turné se dokonce vrátil do Pompejí, kde za dávných časů zažil jeden z vrcholů svého hudebního života. Nebo Nick Mason, který na stará kolena oprášil psychedelické období Floydů a poslední roky s dalšími dědky-muzikanty objíždí svět pod názvem NICK MASON´S SAUCERFUL OF SECRETS.

Pánové se mohou i hrabat ve starých šuplících PINK FLOYD a vydávat raritní materiály, jak v roce 2016 dokázala gigantická kolekce „The Early Years 1965–1972“ nebo podobně laděný soubor „The Later Years“ z roku 2019. A před čtyřmi lety se divákům otevřela dokonce putovní výstava „Pink Floyd: Their Mortal Remains“, která soustředí autentické artefakty z historie kapely a umožňuje tak fanouškům téměř si sáhnout na nástroje nebo koncertní propriety, které spoluvytvářely jejich milovaný hudební vesmír. A to mi vlastně pro zakončení celého floydovského příběhu přijde symbolické – z kapely se sice stal tak trochu muzejní exponát, ale na druhou stranu byla uznána za trvalé kulturní dědictví, které pořádnou silou poznamenalo dějiny moderního světa. A to o sobě na hudebním poli může říct opravdu málokdo !!!

24.08.2021	Diskuse (11)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz