PINK FLOYD - The Final Cut

60%

Jak se z PINK FLOYD postupně stávala „zasloužilá kapela“, prodlužovaly se intervaly mezi jednotlivými alby. Od „The Dark Side Of The Moon“ do „The Wall“ vycházely desky vždy po dvou letech, s příchodem osmdesátek se pak interval prodloužil a dvanáctá řadovka „The Final Cut“ přišla až čtyři roky po „Zdi“ – samozřejmě hlavně díky tomu, že Floydi absolvovali náročné turné a celovečerní film. V mezidobí však vyšla výběrovka „A Collection Of Great Dance Songs“ (1981). Čítala šest skladeb včetně „Shine On You Crazy Diamond“, dost nešťastně zkrácené na deset minut, a „Money“, kterou z důvodu autorských práv znovu nahrál Dave Gilmour, téměř celou sám. Jde tak především o záležitost pro sběratele, album však disponuje povedeným obalem, kde opět jednou zaúřadovali Hipgnosis a vymysleli surrealistický snímek tančící dvojice, která je připevněna k zemi provazy.

Zbylé cihly ze Zdi

Kromě turné a filmu tady ale byl ještě jeden důvod ke skladatelskému útlumu – vztahy v kapele. A ty byly opravdu zlé. Osobnost Rogera Waterse se vyvíjela nějakým divným způsobem, ten byl útočný dokonce už i vůči Nicku Masonovi a Gilmoura vyšachoval z tvůrčího procesu k nové desce. Album mělo být jakýmsi tématickým doplněním „The Wall“ respektive soundtrackem k filmu, a mělo sestávat z materiálu nevydaného na albu a doplněného novými skladbami. To se nelíbilo Gilmourovi, protože zbytky ze „Zdi“ se mu nezdály dost kvalitní, Waters naopak odmítl poskytnout Gilmourovi čas na skládání ... no situace opravdu „k pohledání“!

Některé písně nepoužité pro album „The Wall“ se na „The Final Cut“ opravdu dostaly, během příprav ale došlo k událostem, které Waterse přiměly k zásadní změně konceptu. Na jaře 1982 totiž eskalovalo napětí mezi Velkou Británií a Argentinou, které se přetahovaly o souostroví Falklandy v jižním Atlantiku. Nakonec z toho byla válka – sice krátká a lokální, v době bipolárního světa ale poměrně nebezpečná. No a tenhle nečekaný konflikt hluboce zapůsobil na pacifistu Waterse, který se rozhodl místo béčkové varianty „Zdi“ stvořit protiválečný manifest!

Odcizení a rozhádaní

Za vstupních podmínek, které jsme si výše načrtli, probíhalo i nahrávání dvanácté studiovky PINK FLOYD v podivné náladě. Kapela v té době fungovala jako Watersův soukromý podnik, kde zbylí dva oficiální Floydi sice natočili své party, ale jinak byli v podstatě mimo hru, Gilmour s Watersem se dokonce raději ani nepotkávali ve studiu. Navíc při nahrávání chyběl minule tak důležitý Bob Ezrin, kterého se kapela zbavila po jednom nešťastném incidentu v minulém období. Těsně před premiérou koncertů k „The Wall“ totiž z Boba jeden jeho přítel novinář vytáhl, jak bude show vypadat. No a protože byl pro dotyčného důležitější sólokapr než přátelství, všechno vyslepičil do novin a odnesl to Bob, který byl od kapely odstaven. Úplně sám by ale Waters „The Final Cut“ utáhnout nedokázal, takže si přizval ke spolupráci z minula osvědčeného Jamese Guthrieho. Důležitý byl také Michael Kamen – později proslulý dirigent, autor nesčetné filmové hudby a klávesista, který měl na „The Final Cut“ nahradit vyhozeného Ricka Wrighta. Soupisku alba pak doplňuje několik dalších hostujících muzikantů a symfonický orchestr. Že byla ale celková situace kolem desky silně nezdravá, o tom svědčí už podivná charakteristika alba v bookletu, kde hned v první řádcích stojí: „The Final Cut, A Requiem For The Post War Dream, By Roger Waters, Performed By Pink Floyd“. Název alba byl míněn jako protiválečné poselství a Waters se prý inspiroval v jedné hře Williama Shakespeara, s odstupem doby ale sousloví „The Final Cut“ můžeme vidět jako téměř prorocké – v lidské rovině byla deska skutečně „konečným řezem“, po kterém už ze starého přátelství nezůstalo zhola nic.

Je to vůbec album Floydů?

I když byla nálada kolem PINK FLOYD kdovíjaká a „The Final Cut“ není vnímáno právě jako majstrštyk, přesto se dalo dohromady dvanáct skladeb a k nim několik zajímavých studiových efektů. Památný je zejména moment z úvodu druhé strany desky – skladbě „Get Your Filthy Hands Off My Desert“ předchází výstřel bojové rakety a následný výbuch, přičemž útočná akce je zaznamenána tak, že pokud sedíte mezi reproduktory, měli byste mít pocit, jako by se na vás raketa řítila zepředu, přeletěla vám nad hlavou a vybuchla za vámi. Což je sice zajímavé, ale důležitější je na hudebním albu přece jenom muzika. A tady je tentokrát malinko problém!

„The Final Cut“ bývá označováno za nejslabší okamžik v diskografii a někteří fanoušci ho dokonce odmítají akceptovat jako album PINK FLOYD. Ono totiž zní jako Watersova sólovka a zásadně na něm chybí elementy ostatních Floydů – absentují obvyklé harmonie kláves, Gilmourových typických kytar je také minimum a Davidův zpěv se ozývá jen v jedné skladbě. „The Final Cut“ je tak spíše sbírkou Watersových žalozpěvů, které jsou sice emotivní a dobře napsané …. ale nejsou to úplně Floydi! Hodně se řeší, proč Waters desku raději nevydal jako sólové album, tipuji ale, že by se to nelíbilo firmě, která měla se značkou PINK FLOYD jistý výdělek. Vždyť se „The Final Cut“ po vydání v roce 1983 dostalo až na vrchol britského žebříčku – nepochybně tomu ale zásadně pomohl úspěch předchozí „Zdi“.

Tragický osud v uniformě

Na druhou stranu je ale nutno přiznat, že Waters byl i nadále nesmírně plodný skladatel s velmi osobitým stylem. Deska platí za emocemi nabitý manifest, ve kterém se autor definitivně vyrovnává se svým největším životním traumatem – smrtí otce ve druhé světové válce. Tohle téma otevíral průběžně už na předchozích deskách Floydů, tentokrát ale protiválečnému tématu věnoval celé album. A je to z něj cítit doslova v každé vteřině.

Waters místy spíše vypráví než zpívá, dramaticky deklamuje, jedovatě obviňuje nebo žalostně lká a muzika, která se pohybuje plus mínus v oblasti folku, rocku a scénické hudby, v mnoha okamžicích zdařile kopíruje náladu v textech. Dvanáctipoložkový playlist je vlastně takovou mozaikou ze života vojáků trpících ve válce. V jednotlivých skladbách se Waters na muže v uniformách dívá z různých úhlů a vžívá se do jejich neštěstí – „The Hero´s Return“ třeba dává do protikladu vítězný návrat z války a zdevastovanou duši vojáka, který prošel peklem. „Paranoid Eyes“ vypráví o podobném nešťastníkovi, který se utápí v alkoholu. Další motiv je více optimistický – „The Gunner´s Dream“ je jakýsi zhudebněný sen o světě, kde se nikdo nemusí bát násilí a teroru. V jiných textech je Waters naopak mimořádně útočný – ve „The Fletcher Memorial Home“ vykresluje situaci, kdy všechny strůjce válek umístí do speciálního ústavu, kde budou moci válčit maximálně sami proti sobě. A v „Two Suns In The Sunset“ dokonce popisuje nukleární válku, která bude vypadat jako svit dvou sluncí – jedno, skutečné, bude zapadat za obzorem, zatímco druhé, atomové, rozzáří horizont.

Uf, skutečně děsivá vize, v realitě studené války ale ne tak úplně nemožná. Asi proto Waterse tak zneklidnil falklandský konflikt a téma zavedl i do textů na „The Final Cut“. Hned v úvodní skladbě „The Post War Dream“ lamentuje nad tím, že Margaret Thatcher jako britská premiérka opět válčí, přestože ve druhé světové vojáci bojovali pro budoucí svět bez konfliktů. V už zmíněné „Get Your Filthy Hands Off My Desert“ textař nesmlouvavě vyjmenovává soudobé mocipány i jejich válečné hříchy, no a v „Southampton Dock“ připomíná, že odtud muži v uniformách odcházeli do různých válek, aby se jich vždycky vrátilo méně, než se nalodilo.

Silné poselství ... ale stačí to?

Z dosavadního popisu by „The Final Cut“ mohlo vypadat jako mimořádný projekt, jenže textové poselství tentokrát tak úplně nedotahuje hudba. Přijde mi, že si Waters vzal silné sousto a i když je větší část písniček vlastně velmi dobrá, jedna za druhou vyznívají dost podobně a ve druhé půlce desky už je to trochu nuda. Já osobně poslouchám „The Final Cut“ rád, styl protestsongů mi vyhovuje a i tohle album mě baví nesrovnatelně víc než sólové desky členů PINK FLOYD, pokud ale chci být objektivní, musím přiznat, že proti předchozím deskám Floydů je „The Final Cut“ dost velký propad. Skladbám přes jejich potenciál chybí dřívější hitovost, díky podobné stavbě se při poslechu slévají dohromady a fungují mnohem lépe samostatně než v rámci celku. Hudební dramaturgie je tak největší slabinou téhle desky. A také se ukazuje, že síla PINK FLOYD byla vždy ve společné práci všech muzikantů, propojení jejich talentů a osobitých stylů, i když třeba přímým autorem hudby byl jen jeden z nich.

Obal si tentokrát Waters vymyslel také sám a černá plocha s několika stužkami a výsečí rudého kruhu vyznívá poněkud odbytě. Zajímavější jsou fotografie v bookletu, které pořídil Watersův švagr, fotograf Willie Christie. Jde o různé výjevy spojené s obsahem alba – vodopád jisker jako symbolika atomové války, jaderný výbuch sledovaný z kabiny auta nebo voják s nožem v zádech na poli s vlčími máky. I zde ale platí, že dříve, ať už od Hipgnosis nebo od Geralda Scarfeho, to všechno bylo nějak silnější a zapamatovatelnější.

Rozpuštění do nicoty

„The Final Cut“ jako album slavné skupiny samozřejmě mělo značný ohlas a vznikl k němu dokonce videofilm složený ze čtyřech klipů, členové PINK FLOYD ale neměli zájem kapelu dále rozvíjet, nejeli ani na turné a raději se rozešli každý vlastním směrem. Waters dal dohromady sólovou prvotinu „The Pros And Cons Of Hitch Hiking“ a Gilmour svoji dvojku „About Face“. Sólově se projevil i bývalý kolega Rick Wright s projektem ZEE (album „Identity“), přičemž všechna tahle alba vyšla v roce 1984. No a v následujících dvou letech se ohlásil Nick Mason, který společně s kytaristou Rickem Fennem dal dohromady desku „Profiles“ a soundtrack k filmu o automobilových závodech „Life Could Be A Dream“. Zato PINK FLOYD šli nezadržitelně k ledu a zdálo se, že tahle převratná kapela je minulostí …

10.07.2021	Diskuse (4)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz