PINK FLOYD - Ummagumma

70%

Už jsem to tady v seriálu psal, ale pořád mě nepřestává fascinovat, jak byly tyhle staré kapely z šedesátých a sedmdesátých let neuvěřitelně plodné. Jen si to připomeňme – THE BEATLES stvořili celou svoji epochální diskografii za necelých osm let, LED ZEPPELIN na jejich nedotknutelné řadovky I-IV stačily tři roky a BLACK SABBATH vybudovali základy heavy metalu na prvních dvou albech dokonce během jednoho jediného roku. Naši seriáloví hrdinové PINK FLOYD tvořili stejně raketovým tempem – vždyť mezi debutem „The Piper At The Gates Of Dawn“ a jedenáctou řadovkou „The Wall“, poslední natočenou v klasické sestavě, uplynulo jen něco přes dvanáct let. A zřejmě vůbec nejplodnější byla kapela v roce 1969 – tehdy natočila dva soundtracky, o kterých jsme si povídali minule, k tomu živé/studiové dvojalbum „Ummagumma“ a dokonce ještě muzikanti z PINK FLOYD stihli pomoct Sydu Barrettovi s jeho sólovou deskou. Je sice pravda, že alba z roku 1969 nepatří v diskografii Floydů k těm úplně nejzářivějším, jenže čtyři nahrávky během jediného roku – přátelé, kdo z vás to má?

Nevídaný experiment

Dvojalbum „Ummagumma“, které je čtvrtým řadovým od PINK FLOYD a zároveň jejich druhým vydaným v roce 1969, je určitě nejzvláštnější deskou Floydů a zřejmě i jedinou, která má dodnes více kritiků než obdivovatelů (no dobře, do stejné kategorie možná patří i „The Final Cut“ z roku 1983). Já mám „Ummagumma“ v oblibě tak napůl – už proto, že její dvě poloviny vlastně nemohou být vzájemně odlišnější. První vinyl/cédéčko je fenomenální živák, který zachycuje nespoutané floydovské koncerty ještě v dosahu jejich psychedelického období. Na druhém nosiči z „Ummagumma“ pak najdeme studiovou nahrávku, která ale není typickým řadovým albem, nýbrž velmi odvážným experimentem, který jako celek působí poněkud rozpačitě, i když svoje světlé okamžiky má. Víc si řekneme dále v recenzi, teď jen shrnu, že mám celkově z „Ummagumma“ poměrně rozpolcené pocity – živák je za jasných 100 %, studiovku vidím tak na 50 %, suma sumárum pak celému dvojalbu dávám 70 %. Což je ale pořád slušný výsledek.

Formální stránka věci

Že je „Ummagumma“ zvláštní album, napovídá už jeho název. Jedná se prý o slangový výraz, který se používá v oblasti Cambridge pro pohlavní styk, podle jiného zdroje byl autorem tohoto slova jakýsi kámoš a občasný bedňák Floydů. Jakou souvislost má dané lechtivé téma se čtvrtou deskou PINK FLOYD opravdu nevím, na druhou stranu se ale podivný název k jejímu neuchopitelnému obsahu docela hodí. Třeba jednou vyjde nějaký slovník floydovských výrazů z „mokré čtvrti“, který nám toto velké tajemství objasní.

Co si ovšem můžeme vysvětlit hned, je motiv na obalu desky. Studio Hipgnosis se tentokrát opravdu vytáhlo a pro „Ummagumma“ připravilo cover zachycující členy kapely na jakémsi světelném pomezí – napůl ve zšeřelém pokoji, napůl v parku rozzářeném sluncem. Všechno pak umocňuje efekt „nekonečného obrázku“ – na zdi zmíněného pokoje visí obraz se stejným motivem jako má celkový obal, rozdíl je jen v rozestavění figur muzikantů. A v tomto malém obrazu je opět zeď s obrazem, v něm další, pak další …. až do nekonečna! Skutečně povedená záležitost, které navíc kvalitou konkuruje zadní strana obalu – fotografie tentokrát zobrazuje ranvej, na které je rozestavěna aparatura PINK FLOYD do tvaru letadla a vše dozorují dva bedňáci kapely.

Naprosto skvělý živák

Teď už se ale přesuňme na drážky prvního alba „Ummagumma“ – do živáku, který PINK FLOYD pořídili během dvou jarních koncertů roku 1969 v Birminghamu a Manchesteru. Album vlastně tvoří pouhé čtyři skladby, které ale dostaly volný prostor a na desce mohou zaznít v plné koncertní délce, ve stopážích od osmi do třinácti minut. Písním to nesmírně prospívá a jakkoli jsou dobré už jejich studiové nahrávky, z živáku je cítit, že ta nejryzejší undergroundová podstata raných Floydů se odehrává právě na prknech. Důkazem budiž hned úvodní „Astronomy Domine“, která je už ze studia geniální, ale v plné koncertní palbě, s ostrým pódiovým zvukem a neomezeným časovým prostorem dotahuje ten svůj vesmírný výlet do další dimenze. Floydi si naprosto mistrovsky hrají s atmosférou, hudbu nejdříve šponují do dramatických rozměrů, aby ji následně uklidnili až do ticha jednoho nástroje a nakonec přivedli do působivého finále. Posunem prošla i „Set The Controls For The Heart Of The Sun“ – s komfortem dvojnásobné stopáže si mohli autoři pohrát s její éterickou strukturou, skladbu zdramatizovat a ve střední pasáži ji vyostřit do nečekané intenzity. Naopak zhruba původní rozměr si zachovává závěrečný monolit „A Saucerful Of Secrets“, který už na řadovce dosáhl monstrózní velikosti, tady na živáku ale i on zní nějak temněji, syrověji a tvrději. Ano, to je ono – PINK FLOYD jsou na živém albu „Ummagumma“ opravdu až nečekaně tvrdí a syroví! Jen si zkuste tenhle koncert pustit uprostřed noci – nestačíte sahat po ovládání, abyste ztlumili hlasitost a nevzbudili všechny sousedy!

Do kompletního popisu nám chybí ještě jedna skladba, druhá v pořadí. Nezapomněli jsme na ni, ale jedná se o trochu jiný případ – „Careful With That Axe, Eugene“ totiž předtím nevyšla na žádném studiovém albu, jen jako B strana singlu „Point Me At The Sky“ a v různých provedeních jako filmová hudba. Hudebně jde o dost excentrickou záležitost, která sice stojí na poměrně klidném meditačním motivu, v průběhu hraní se ale skladba rozbouří do infarktové nálady a vyvrcholí děsivým vřískotem. Zajímavá záležitost – a opět velmi, velmi dobrá!

Na hranicích normálnosti? Nikoli – mnohem dál!

Doposud jsem s „Ummagumma“ naprosto spokojen, jenže přichází druhá půlka a s ní i čas zchladit nadšení. Začíná totiž velký experiment, který podle mnoha fanoušků a koneckonců i podle samotných muzikantů nedopadl moc dobře. O co jde? Hudebníci se prostě dohodli, že každý dostane na desce půlku jedné hrací strany, naplní ji muzikou podle vlastního uvážení a pak se to vydá společně jako čtvrté studiové album PINK FLOYD. Problém je ovšem v tom, že každý pojal svou část úplně jinak a nahrávka je tak velmi nesourodá – nálada, hudební styl i intenzita lítají ode zdi ke zdi a posluchač nemá moc šanci se chytnout. Zvlášť když jsou některé skladby nebo jejich dílčí části tak abstraktní, že v podstatě postrádají písničkovou strukturu a jde spíše o přehlídku experimentů než o systematickou hudbu.

Příkladem posledního řečeného je hned úvodní čtyřdílná záležitost „Sysyphus“, příspěvek Ricka Wrighta, jehož vstřebání vyžaduje hodně vyposlouchané ucho a možná i pevné nervy. Skladbu otevírá slibná monumentální znělka, která by se jako intro skvěle vyjímala téměř na každém hardrockovém i metalovém albu. Hned poté ale Wrightova třináctiminutová epopej metamorfuje do regulérního klavírního koncertu jako ze Smetanovy síně, aby se ve třetí části zvrátila naopak do podivného chaosu, jehož základem jsou asi pořád klávesové nástroje, ale působí to, jakoby někdo mlátil vařečkou do strun uvnitř piána. Následuje poměrně nevýrazná zvuková stopa, do které najednou zaburácí mohutné varhany, až člověk leknutím vyskočí ke stropu! V závěru se pak brodíme silně psychedelickým chaosem až do původního „metalového“ motivu, kterým skladba Ricka Wrighta končí. Ufff, tohle je tedy silná káva – své příznivce „Sysyphus“ asi má, žádné velké davy jich ale nebudou...

Blázinec pokračuje

Druhý na řadu přichází Roger Waters a situace se trochu zklidňuje. Předkládá totiž hladivý kousek „Grantchester Meadows“ - příjemně ospalou písničku, která opěvuje venkovskou krajinu okolo Cambridge a ve které je slyšet jen hlas, akustická kytara a ptačí zpěv. Waters do své čtvrtiny desky použil docela velké množství efektů, což je ale mnohem zřetelnější ve druhé skladbě s neuvěřitelně dlouhým názvem „Several Species Of Small Furry Animals Gathered Together In A Cave And Grooving With A Pict“. Autor se v ní evidentně dobře baví studiovými skopičinami, imituje zvuky zvířat, pouští pásky různou rychlostí, pozpátku, nesourodě přes sebe … a výsledkem je …. hm, zase experiment!

S druhou stranou alba pak nastupuje David Gilmour a s ním i nejvíce písničkový obsah. Z logiky věci jeho skladbě „The Narrow Way“ dominují kytary a vždycky stojí za to – v první části jako instrumentálka se španělkou a různými efekty, následně v nečekaně hardrockovém riffu, který jakoby lezl z prstů sabbaťáckého Tonyho Iommiho, a nakonec dokonce v moc pěkné melodické písničce, která by se uplatnila na kterémkoli jiném albu PINK FLOYD. Takže je vlastně škoda, že je na „Ummagumma“ mezi vším tím mlácením, kvákáním, vazbením a mixováním takhle zapomenuta.

Do konečného výčtu zůstává ještě příspěvek Nicka Masona, který se jmenuje „The Grand Vizier´s Gardenparty“, tentokrát ale nejde o nic světoborného, spíše o předvádění různých bicích nástrojů a rytmických efektů. Chvílemi Nickovi pomůže na flétnu jeho manželka Linda, i tak ale jde o poměrně nevýrazný závěr alba, které když dohraje, ani si toho pořádně nevšimnete. Což je škoda, protože na živé polovině „Ummagumma“ Mason naprosto exceluje a koncertu jeho bubnování dodává neuvěřitelnou šťávu!

Pomoc starému příteli

Tak jo. Album „Ummagumma“ máme za sebou, abychom ale uzavřeli floydovský rok 1969, musíme zmínit ještě jeden projekt, kterého se část muzikantů účastnila – již zmíněné sólové album Syda Barretta. Bývalý frontman na něm začal dělat už někdy na jaře 1968, kvůli zdevastované psychice ale brzy odpadl a mohlo se pokračovalo až v dubnu 1969 za účasti několika dalších muzikantů. V červenci pak do procesu nastoupili David Gilmour a Roger Waters, aby pomohli s produkcí, i když se Sydem prý byla dost těžká řeč. Výsledné album, která nese název „The Madcap Laughs“ je pak vším, čím byl v oné době sám Syd Barrett – šílené, rozhárané, chvíli naprosto chaotické, jindy téměř geniální. Deska má rozhodně svoje hity (třeba úvodní „Terrapin“), jindy je ale úplně rozsypaná a člověk přemýšlí, jestli v tu chvíli hraje slavný muzikant nebo spíše malé dítě. Jako celek tak album osciluje přesně mezi vynesením do nebes a odhozením do odpadkového koše. Já osobně mám „The Madcap Laughs“ hodně rád, nejsem si ale jist, jestli to o mně vypovídá ve zrovna dobrém světle… ;)

Hned v následujícím roce 1970 bylo natočeno druhé sólové album „Barrett“ a Sydovi s ním opět pomohl David Gilmour, tentokrát doprovázený Rickem Wrightem. A zatímco první sólovka byla stylově jakýsi rozháraný folk, tentokrát to celé zní více jako kapela, i když se trochu vytratilo ono typické barrettovské kouzlo. Každopádně jde o poslední Sydovu systematickou studiovou práci - za nějakou dobu se naprosto odstřihl od minulosti a začal žít ve svém vnitřním světě jako nějaký předčasně zestárlý podivín. Do dějin PINK FLOYD však přece jen ještě jednou vstoupil ... o tom ale až přijde správný čas!

27.03.2021	Diskuse (3)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz