PIXIES - Beneath The Eyrie

80%

V prvé řadě bych zde chtěl uvést, že jsem svého času na přelomu osmdesátých a devadesátých let PIXIES neposlouchal, vlastně jsem se k jejich hudbě neměl šanci ani nijak dostat, byl jsem totiž výhradní fanoušek metalu a moje okolí taktéž upřednostňovalo agresivní a rychlou nářezovou hudbu před nezávislou scénou a dobovými kytarovkami. Zameškanou látku jsem si tak doplnil až o hodně let později, konkrétně v době, když bostonským pohodářům vyšla v roce 2014 comebacková deska „Indy Cindy“. Až v tom roce jsem si sehnal nejen tuto zmíněnou placku, ale všechna čtyři předchozí alba této kultovní a od roku 1992 pauzírující kapely americké nezávislé scény. 

Zahraniční recenze na tehdy vydanou novinku navrátivších se rockerů vlastně nebyly moc příznivé, pamatuji, jak si mnozí pisálci stěžovali, že PIXIES znějí jaksi málo výživně, unaveně a bez nápadů, mě to ale nevadilo, protože na člověka nezatíženého žádnou minulou zkušeností s touhle kapelou, skladby vlastně působily docela chytlavě, Black Francis a spol. si navíc na nic nehráli a vše bylo pohodové a vlastně i autentické. Určitou dobu trvalo, než jsem přijal názor, že starší alba z osmdesátých let jsou mnohem větší maso, zas až tak pozoruhodná mě na první dobrou totiž také nepřišla. Zpětně bych označil za mé nejoblíbenější to z roku 1988 „Surfer Rosa“ a pak ještě o rok mladší bestseller „Doolittle“. Stejně jsem ale nikdy nepochopil, jak může někdo kritizovat současné PIXIES za to, že už to není moc dravé. Když budu chtít poslouchat něco nářezového, tak dá rozum, že asi nesáhnu zrovna po nich, ne?:-)

Přenesme se tak do současnosti. Po šesté řadovce „Head Carrier“ z roku 2016 zde máme třetí post-comebackovou desku „Beneath the Eyrie“, o které jsem přesvědčen, že je nejenže lepší než obě dvě předchozí nahrávky, ale je schopná se měřit s klasikami prvního období a patří tudíž k tomu podnětnému, co kdy Frank Black alias Black Francis stvořil. Tlouštík je znovu téměř výsadním autorem skladeb, jen u třech položek jej doplňuje stále ještě docela nová basačka Paz Lenchantin (dříve působila mimo jiné v řadách A PERFECT CIRCLE, ZWAN a dalších...) původem z Argentiny. Sympatická paní nahradila v průběhu roku 2016 původní basačku PIXIES Kim Deal.

V čem je tedy aktuální materiál „Beneath the Eyrie“ jiný než ty předchozí? Předně musím říct, že skladby působí pestřeji a některé mají v sobě dokonce jakýsi nádech muzikálovosti. Neřekl bych, že jsou nějak zvláště epické a mohutné, ale kapela rozhodně po aranžérské stránce sahá k většímu počtu instrumentů a ladí detaily ku prospěchu věci, aniž by celek zvlášť nechutně nafoukla. Je to takový ten model pozdních THE BEATLES, kdy jsou v podstatě velmi dobře poslouchatelné písničky na hranici rocku a folku vyšlechtěny perfekcionalistickým skladatelským vkladem a zodpovědným studiovým přístupem. I přímočaré písničky se totiž dají udělat pečlivě a čistě.

Co se mě konkrétně na novince líbí, je právě její chytlavost a pohodovost, ale také výborné studiové řemeslo, díky kterému kapela působí odlehčeně a zároveň seriózně, tedy ne jako banda přestárlých punkových zevlů, kteří maj všechno na háku a chtěj pouze rebelovat. To by bylo pro tak inteligentní partu nedůstojné. Zvukovou špínu zde opravdu nehledejte. Naopak vás první polovina skladeb uzemní proudem pěti chytlavých skladeb s potenciálem dlouhověkosti. Od úvodního trháku „In the Arms Of Mrs. Mark Of Cain“ mám pocit, že se PIXIES rozjeli k výtečnému představení. Song znějící docela osudově je umocňován pozvolnou melodikou a vřeštícími kytarami Joeye Santiaga. Dál deska pokračuje písní „Graveyard Hill“ coby pilotním singlem s kolovrátkovým refrénem. Strojové tempo drží tradičně od bicích David Lovering, vytažená basa Paz Lenchantin poznamenává rozjezd slokových částí, do toho posléze Joey Santiago a Black Francis sázejí klasické riffíky, aby se nakonec píseň ukázala jako velmi vhodná halekačka pro koncerty. 

Třetí „Catfish Kate“ patří vůbec k tomu nejlepšímu, dojemný se pak ukazuje zejména její houpavý refrén natřískaný bezstarostností a optimismem. V „This Is My Fate“ pak dostávají přednost prvky, díky kterým jsem na začátku uvedl, že na této novince, jinak opravdu velmi různorodé desce, PIXIES atakují až takřka muzikálovou oblast. Čtvrtý song působí jaksi divadelněji než cokoliv jsem do teď od kapely slyšel, vše si však udržuje civilnost a je perfektně zkomponováno, včetně ústřední role piána a všech aranží. Blackova „Ready To Love“ značí další melodické monstrum, navíc rovněž připomínající tradicionály hozené do bezstarostné stylizace popu šedesátých let. Pro podobné písničky mám zkrátka slabost.

Nepříliš okatě vystavované bojovné naladění má v sobě „Silver Bullet“, která je však rovněž i docela melancholickou hitůvkou. „Long Rider“ z počátku působí docela scénicky, jakoby šlo o song nahraný k podpoře nějaké staré filmové kovbojky, nicméně když se píseň zlomí ke kytarovým riffům, máme co do činění s bytelnou kytarovou hymnou, která má prostě švih a kouzlo. Když člověk vnímá hypnotizující tempo, charakterizované zvukem latino akustických kytar jak z filmů od Tarantina, a do toho slyší ležérní ženský hlas, kterak pěje ve španělštině, vždycky ho napadne téma nějaké levičácké rebelie, ne jinak je tomu v „Los Surfers Muertos“, což je skladba s nesporným vnitřním kouzlem a jediná položka s hlavním vokálním výstupem Paz Lenchantin. „St.Nazaire“ je asi největší divočina korespondující s tvorbou starých dobrých PIXIES. Opakem budiž „Bird Of Prey“, která naopak nezakrývá odlehčený cestovatelský naturel a boogie tempo, kde se dostává do popředí kromě znělého Blackova hlasu také celá řada neučesaných kytarových partů. Poslední dvě položky „Daniel Boone“ a „Death Horizon“ jsou spíše skladby pomalejšího melancholického zaměření a celkově z nich nemám pocit, že by ve výsledku nějak ovlivnily mé hodnocení. PIXIES zkrátka letos nahráli svou skladatelsky nejlepší a nejpestřejší desku ve své post-comebackové etapě.

16.09.2019	Diskuse (20)	Stray janpibal@crazydiamond.cz