PIXIES - Bossanova

80%

Po krátké pauze na konci roku 1989 se PIXIES znovu dávají dohromady a plánují nahrát další album. Na dnešní dobu už nevídané tempo. Co rok, to nové album. V lednu 1990 se přesouvají do Los Angeles, ale zatím jen ve třech. Kim totiž obnovila THE BREEDERS a v tuto dobu pod taktovkou Steva Albiniho točí v Anglii debutovou desku „Pod“. Její skladatelské ambice už nešlo držet pod pokličkou a Black Francis jí dost prostoru v PIXIES nedával. Jejím návratem do domovské kapely si nikdo jist úplně nebyl, ale nakonec se v únoru taky objevila v Los Angeles. O produkci se opět postaral Gil Norton, ale natáčení bylo od začátku jiné než ty předchozí, a bohužel ne v pozitivním slova smyslu. Kapela měla minimum připraveného materiálu, takže písničky se v podstatě rodily až ve studiu. Texty psal Black doslova pár minut předtím, než je měl nazpívat, na různé ubrousky a papírky co našel kolem. Jak sám přiznal, tomu odpovídá i jejich kvalita. Někdy se povedly líp, někdy ne. Kim se na žádné z písní nepodílela, a jak uslyšíme, celkově její zapojení je výrazně méně důrazné než na předchozích deskách. Další problémy generovalo samo studio, kde zlobila technika a nebylo možné některé věci prostě nahrát. Naštěstí jeden večer Santiago s Nortonem potkali v baru Ricka Rubina a ten jim obratem zařídil jiné studio.

Album vychází v srpnu 1990 a znamená další posun a vývoj v tvorbě PIXIES. Punkově agresivní, dravé a ostré písničky uvolňují místo dospělejšímu projevu v alternativně rockové podobě, silně inspirované surf a space rockem. Evidentní je i obecné zklidnění, kdy některé songy bychom s jistou dávkou fantazie mohli nazvat téměř baladami. Samozřejmě na albu pořád najdeme i poctivé „old school“ PIXIES písničky, ale je jich jednoduše méně než v minulosti. Album působí lehce nekoncepčně, někdo může říct, že je pestré, jiný ale může kontrovat, že je to ode zdi ke zdi. Změna provází i texty. Surrealistické konstrukce plné násilí, odkazů na víru a psychické zdraví vystřídala sci-fi tématika, mimozemšťané a cestování vesmírem.

Najdeme zde opět několik legendárních skladeb, které jsou dnes už součástí zlatého fondu PIXIES a jsou vzorem jednoduché komplexnosti, tak typické pro tvorbu kapely. Singl „Velouria“ s lehkou popovou melodikou, jasným hitovým potenciálem, plný vesmírných zvuků. Kromě kytar je generuje i další podivný nástroj, který pak možná i díky inspiraci zde, použili později RADIOHEAD (velcí fandové PIXIES) – theremin. Dokonale evokuje atmosféru cestování vesmírem ve starých sci-fi seriálech typu Star Trek. Můj osobní favorit je „Is She Weird“ s mrazivou, lehce úchylnou atmosférou. Skvělá basa, Santiagové vyhrávky v pozadí, každý další refrén je agresivnější, a v závěrečné hlukové explozi pak nádherné vokální harmonie zjemňující ten cirkus kolem. Skvělá je i old-schoolově pojatá „Hang Wire“, pořádný rockec s divokým drivem.

Na druhou stranu se ale na album dostalo i několik songů, které bych označil za vatu, nebo s trochou dobré vůle za nedodělané kompozice. Otvírák „Cecilia Ann“, což je instrumentální cover surf rockové písničky ze šedesátek. To jako vážně? Správný otvírák je za mě až dvojka „Rock Music“. Ukřičená, hlučná, přímočará, s lehkým glamovým nádechem. Naživo, když s tím začátkem devadesátek zahajovali koncerty, to byl masakr, mrkněte na YT. Zkusili udělat i delší písničku, ale že by se pět a půl minutová „All Over The World“ nějak zvlášť povedla, to se říct nedá. Zhruba do poloviny je to ještě jakž takž, i když trochu nudná věc, ale pak už je to jen vysloveně natahování času. Jako nedokončený nápad působí i „Stormy Weather“, točící se v začarovaném kruhu bez jasné vize.

Výlety do popovějších vod jsou ještě odvážnější než na předchůdci „Doolittle“ a musím říct, že jim to sluší. Surf rocková balada „Ana“ je nádherná. Motiv tajemné lásky, zdvojené vokály tomu dodávají na naléhavosti, zajímavý kytarový riff nás pak hned na začátku chytne a už nepustí. „Dig For Fire“ k zajímavé melodické lince přidává supr zvuk, který by se už neztratil ani v playlistech mainstreamových rockových rádií. Téměř estrádní závěrečná „Havalina“ pak posouvá záběr kapely do skutečně nečekaných teritorií. Je jemná, křehká, úplně netypická.

Ke klasickému rukopisu PIXIES pak můžeme počítat jednoduchou vypalovačku „Allison“. Jasná a přímá melodická linka, perfektní drive, minuta dvacet, konec. Typickou vlnivou melodickou konstrukci má „Down To The Well“ se silně sonickými kytarami. Další podivnost, v textu řešící známou „Oblast 51“ (Area 51) je plná podivných zvuků, jakoby právě přistávalo UFO. A k tomu, aby to znělo ještě divněji, tam přidají sladký popíkovský refrén se zdvojeným hlasem. Paráda. Slušná je i swingující „Blown Away“, další důkaz obecného zpomalení tempa a méně agresivního zvuku.

Nikdy se mi úplně nelíbil zvuk alba. Zdá se mi, že má u některých songů přepálené výšky, zejména u bicích, které znějí až moc kovově, ale i některé kytarové pasáže jsou až příliš sonické na můj vkus. Santiago ale naopak považuje „Bossanova“ po hudební stránce za nejzajímavější album, zvukově plné a pestré. To skutečně bylo i cílem při nahrávání, hledat nové polohy, zvuky, posunout se dál. Deska zůstala trochu ve stínu skvělého předchůdce, přitom svoje kvality rozhodně má. Z Blacka pořád lezly skvělé nápady, spíš je někdy cítit spěch, který při nahrávání panoval. Každopádně album znova potvrdilo mimořádně silnou pozici PIXIES v Anglii, kde prodeje startovaly na třetí pozici, headlinovali festival v Readingu a kapela se postupně propracovávala až do mainstreamu. Recenzenti byli zdrženlivější, nepozdával se jim odklon od typicky drsného zvuku k více barevné, klidnější tvorbě. Album ale časem dozrálo a teď má pevné místo v rámci diskografie. Poslední dějství se už ale blíží.

18.01.2025	Diskuse (1)	Tomáš