PIXIES - Come On Pilgrim

60%

PIXIES. Legenda alternativní kytarové hudby. Zásadní kapela, která ovlivnila stovky, možná až tisíce jiných. Kapela, která i dnes má co říct a nemusí žít jen z minulosti. A právě na její první, a zřejmě nejslavnější, období se zaměříme. Všechna novodobá alba od roku 2014 už mají u nás na CrazyDiamond svojí recenzi, chybí zde ale první pětka. Právě na ně se v sérii článků zaměříme, zavzpomínáme a připomeneme dobu vzdálenou už téměř 40 let.

Boston, Massachusetes, 1986. Charles Thompson IV. se spolužákem z univerzity Joye Santiagem spřádají plán dát dohromady kapelu. Undergroundová kytarová scéna v USA v těch letech žije zajímavým stylovým mixem, který se neustále vyvíjí, prolíná, absorbuje prvky i z mainstreamu a pomalu a trpělivě připravuje generaci muzikantů a kapel, které zmiňovaný mainstream už za pár let vezmou frontálním útokem a zblbnou hlavu teenagerům hladovým se vymezit proti osmdesátkám a v devadesátkách dělat všechno jinak. Různé formy alternativního rocku, punk, post-punk, noise rock, hardcore, surf rock, college rock, a zároveň i velký důraz na popovou melodičnost, všechno se to vaří dohromady a začíná probublávat na světlo světa.

Takže máme dva mladé, perspektivní a dobře vypadající kytaristy. Vizi mají jasnou, už to jen přetavit do reality. Podávají si tedy inzerát, že hledají basáka s podmínkou, že musí sdílet lásku k jejich oblíbencům HÜSKER DÜ a PETER, PAUL AND MARY. Ten inzerát jakoby signalizoval, kterým směrem se PIXIES budou hudebně profilovat. První ze zmíněných kapel je proslulá nezávislá punkrockově/hardcorová legenda, zatímco druhá je folk-rockové trio ze šedesátek s výrazným popovým elementem. Už to začíná dávat smysl, že? Každopádně na inzerát se přihlásila (jako jediná) jistá Kim Deal, která už v té době na velice amatérské úrovni provozovala se svým dvojčetem Kelley zatím ještě neznámou kapelu THE BREEDERS. Sice nebyla basačka, ale tabulkové počty kytaristů už byly naplněné, takže musela vzít zavděk basou. A Kim pak ještě do kapely doporučila i bubeníka Davida Loveringa, kterého potkala na jedné svatbě. Sestava je kompletní, chtělo by to jméno pro kapelu. Santiago se prohrabával slovníkem a zaujalo ho PIXIES. Je to výraz pro létající víly, které ale nepřináší jen dobro. Možná ještě jedna zajímavá vsuvka, která pomůže osvětlit jedno specifikum jejich tvorby. Charles strávil půl roku jako student na Portoriku. Tento ostrov, původně španělská kolonie, je už přes 120 let nezačleněným územím USA, ale pořád je tady dominantním jazykem španělština. Teď už začínají dávat trochu smysl i ty songy na albech PIXIES v tomto jazyce, krapet netypickém pro Boston. A ještě jedna „důležitá“ věc než začneme budovat kariéru. Charles si pro kapelní účely změnil jméno a začal si říkat Black Francis. Až jednou rozpustí PIXIES a vydá se na sólovou dráhu, změní si jméno znova a stane se z něj Frank Black. Prostě „umělci z Bostonu“.

Cestu ke slávě si kvartet začal prošlapávat hezky odspoda, postaru. Malé kluby, postupné budování fanouškovské základny, předskakování slavnějším kolegům. A právě na jedné takové akci, když otvírali pro THROWING MUSES, zaujali jistého Gary Smitha z Fort Apache Studios, který jim umožnil nahrát demo. V průběhu hektických tří dnů natočili 17 (!) songů. Pod názve „The Purple Tape“ pak bylo rozesláno k nezávislým vydavatelstvím v okolí, ale i v zahraničí, a tady se na ně usmálo štěstí. Obdržel ho i Ivo Watts z anglického vydavatelství 4AD Records. Jeho přítelkyni se nahrávka zalíbila a „doporučila“ mu kapelu podepsat. Watts evidentně potenciál v PIXIES taky viděl, ale zdaleka nesdílel její nadšení z demáče a proto vybral dle jeho názoru osm nejlepších písní, které ještě lehce zremixoval a vytunil a v září 1987 vychází debut „Come On Pilgrim“. On to ale vlastně není plnohodnotný debut, má jen lehce přes 20 minut, takže když se budeme držet zažitých vzorců, je to v podstatě jen EP, nebo mini album chcete-li. Jen pro zajímavost, zbytek písní z původního dema, kromě jedné, kapela nahrála v budoucnu znova a zařadila je na další alba. Mezi nimi i „Here Comes Your Man“, která se Wattsovi zdála moc komerční, aby pak na albu „Doolittle“ byla jedním z nejvýraznějších singlů.

Loud-Quiet-Loud. Tento vzorec je pro PIXIES tak typický, že se vlastně stal jejich trademarkem. A dá se říct, že ho skutečně vypilovali téměř k dokonalosti. Krátké songy s omračující dynamikou vtahují posluchače energickými zvukovými výbuchy v kombinaci s jemnými, příjemně hladícími lyrickými segmenty. Podivné texty, které málokdy jsou přímočaré, spíše naopak. Psychedelický nádech a dobře maskované metafory ukrývaly témata ohledně vesmíru, sexu, náboženství a pop kultury.

Jaký „Come On Pilgrim“ teda je? Syrový, přímočarý, nekompromisní. Pestrý, ale zároveň nevyrovnaný. Ambiciózní, ale přitom lehce naivní. Je to typický debut talentované kapely, která zatím hledá svou tvář, ale už je strašně nadržená to ukázat celému světu, stát se novou hvězdou a změnit poměry na hudební scéně. Zvukově je to typický představitel nezávislé scény. Produkce je minimalistická, všechno je to živelné a plné elánu. Drásavá kytara na začátku otvíráku „Caribou“ nás postupně vtáhne do děje, kde Black Francis na ploše jen lehce přesahující tři minuty předvede kompletní rejstřík svých hlasových poloh. Polo šeptané jemné pasáže, čistý zpěv, skřek, teatrální ironické komentování. Bicí jsou výrazné a je z nich cítit potenciál to rozjet naplno, ale zatím se krotí. To v následujících dvou španělsky zpívaných písničkách „Vamos“ a „Isla De Canta“ přidají do tempa a hezky táhnou zbytek ansámblu do útoku na vyjeveného posluchače. Baskytara Kim je spíše jednodušší a zatím i lehce stydlivá, zdaleka nedostává tolik prostoru, kolik si bude nárokovat na dalších albech. Stejně tak její legendární vokální harmonie. Ještě se to zatím jen učí, objevuje potenciál, aby si ukradla song pro sebe, na to se ještě necítí. O to více se předvádí Black Francis, v téměř každé skladbě se totálně vyblbne. „The Holiday Song“ je toho skvělým příkladem, od normálního zpěvu až po téměř metalový řev. Můžeme zaznamenat i profilující se zvuk kapely, který zatím ještě nese spoustu odkazů směrem odkud se čerpalo, ale zároveň se to začíná tavit do něčeho specifického a unikátního. Mnoho písní má v sobě melodiku s nádechem flamenga, která by se dokonale hodila do nějakého béčkového westernu, ideálně z mexického pomezí. Přispívá k tomu i hra Santiaga, který svoje vybrnkávané textury halí až do téměř noiseové nervozity, neustále škádlí ucho posluchače a buduje specifickou atmosféru. To ale není případ „I´ve Been Tired“, která naplno servíruje „loud-quiet-loud“ model, s parádním pipinkovským vyprávěčským zpěvem, který dostane pořádně na frak mohutným a agresivním refrénem. Skvělý závěr pak obstará další hitovka „Levitate Me“. Výborná melodická linka, lehce tajemná atmosféra, a výrazný dlouhý přechod bicích do refrénu, téměř ve stylu heavymetalových vzorů. Album se velice slušně uchytilo v Británii, zatímco v Americe díky distribučním problémům v podstatě ani samostatně nevyšlo, a bylo vydáno až společně s debutem „Surfer Rosa“. První krok byl učiněn.

04.01.2025	Diskuse (2)	Tomáš