PIXIES - Doggerel

70%

Vlastně bych řekl, že se post-comebacková éra bostonských PIXIES všeobecně podceňuje a přitom je zjevné, že tahle kapela sympaticky zraje. Jejich novější tvorba působí jemněji, songy vlastní méně punkové dravosti, jsou vesměs o něco delší (žádný už není pod dvě minuty) než ty u oslavované staré etapy a také dost často detailněji aranžované, navíc většina z nich ve své přímočaré písničkové stavbě stále ukrývá chytlavé fragmenty. 

PIXIES posledních deseti let na mne působí určitě přívětivěji než jejich o třicet let mladší já, které se v poslední třetině osmdesátých let stalo legendárním průkopníkem nezávislé scény a americké rockové alternativy. Tehdy spíše osobitým způsobem brojili proti lecčemu, než aby se starali o dokonalou vyhlazenost vlastních děl. Sice dnes už jen stěží natočí obdobně neklidnou a průlomovou desku jako byly ve své době „Surfer Rosa“ či „Doolittle“, ovšem tahle skutečnost neznamená, že by snad měli vyklízet prostor a věnovat se luštění sudoku či zahradničení. Jsem přesvědčen, že potenciál bavit muzikou mají v sobě prostě stále.

Novinka „Doggerel“ je další sympatickou rockovou sadou, napěchovanou chytlavými old-school songy, deskou, která, i díky svému rázu a pohodové náladě, důstojným způsobem navazuje na odkaz třeba zrovna minulého alba „Beneath the Eyrie“, které sám považuji za povedené. Black Francis a spol. zkrátka patří mezi ty interprety, kteří na mne působí natolik uvolněně, že mě vlastně vůbec nepasují do současné přemotivované doby. Vážím si jich za to. PIXIES, jako vždy, absolutně nemají potřebu někam zapadat a soustředí se pouze na sebe, na to, aby každá jejich nahrávka měla potenciál nenásilným způsobem zaujmout, ať už texty, melodikou, svým přirozeným pohodovým naturelem a co nejlépe odvedeným řemeslem.

Základem současných PIXIES je především kvalitní písnička, a že jich na téhle novince pár povedených opravdu je, není třeba pochybovat. Svou bezstarostnou chemií mne právě tihle čtyři hudebníci připomínají hlavní hrdiny legendárního kresleného komiksu pro děti Čtyřlístek. Ti také do dnešní doby jaksi nepasují, rozhodně se netěší stejnému zájmu jako před dekádami, ale na jejich konání je cosi neopakovatelného a kouzelného. Zdá se vám to jako bizarní přirovnání? Nevadí, článku sluší.:-)

PIXIES jsou a možná vždy byli především nadžánrovou kapelou. Dokáží zaujmout dravějším kytarovým motivem s odérem vzdorovitého punku ve vztahové „Nomatterday“, houpavým songem s nádechem rockabilly „Vault Of Heaven“, či dokonce písničkou s příchutí amerického folku („Pagan Man“), za kterou by se nemusel stydět ani další legendární samorost Neil Young. Upoutá pouliční ležérnost „There´s The Moon On“ s typickým vícehlasým refrénovým sloganem, odpich srandičky „Dregs Of the Wine“, ale také hymnický potenciál „Thunder And Lightning“. Ze všech těchto skladeb je poznat, kterak si kapela dala na jejich stavbě záležet, neboť všechny vlastní zajímavou melodiku, vkusně padnoucí kytarové harmonie od Joea Santiaga i Blacka Francise, ale i bezchybný groove dua David Lovering (bicí) a Paz Lenchantin (baskytara), udržující v nich potřebný energetický plamen.

K něčemu se vám přiznám. Vždycky mám radost, když mě nějaká písnička připomene THE BEATLES. Ten pocit mám zde u neuvěřitelně pozitivní nálady songu „The Lord Has Come Back Today“, který jakoby vypadl z útrob dávných šedesátých let. Black Francis měl ostatně vždy talent na zachycení toho podstatného a činil tak bez přehnaných a mnohdy jen efektních berliček. Zkrátka geniální song, na který lze říct jen: jéééééé. A přesně takových je zde ještě několik. Za mne je tohle prostě další povedená deska od aktuálních PIXIES.

03.11.2022	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz