PIXIES - Doolittle

100%

Black Francis byl na konci osmdesátek ve výborné skladatelské formě a rozhodně netrpěl nedostatkem inspirace. Už v průběhu turné k debutu „Surfer Rosa“ proto začíná dávat dohromady další várku songů. Ještě před koncem roku 1988 se kapela znova vrací do studia a začne nahrávat druhé album. Díky úspěchu debutu a rostoucí popularitě se můžou posunout opět o level dál. Budget pro nahrávaní alba „Doolittle“ je čtyřnásobný proti předchůdci, opět se točí v Bostonu, tentokrát v Downtown Studios. Za producenta je zvolen Angličan Gil Norton, který už pracoval na albech spřízněných THROWING MUSES, nebo anglických ECHO & THE BUNNYMAN, a v budoucnu zanechá svůj rukopis třeba na geniálním „The Colour And The Shape“ FOO FIGHTERS. Jeho styl práce je přesným opakem Steva Albiniho. Rád využívá technické možnosti studia k cizelování nahrávky, a velký důraz věnuje i kvalitní přípravě. Proto PIXIES poprvé absolvují měsíční před-produkční fázi, kde se písničky ladí a brousí k finální podobě. 

Zatímco Black pokračoval v původním přístupu, takže skládá krátké, rychlé a úderní songy, Norton navrhuje písničky zpomalit, prodloužit přidáním dalších sekcí a celkově je směřovat více k alternativnímu rocku a opustit punkovou strukturu. Výsledkem je kompromis a vykročení směrem k dospělejšímu projevu, i když samozřejmě pár „old school“ fláků se nakonec na albu taky objeví. Dalším velkým vkladem Nortona je pak zvuk nahrávky. Obrousil hrany, vyčistil zvuk a místo lo-fi špíny album posunul více do teritoria moderního college rocku, který se koncem osmdesátek pomalu začínal dobíjet až do mainstreamu. A je tam lehce cítit i nádech britské ostrovní scény. V žádném případě se tady ale nebavíme o komerčním rockovém albu, na to je zde pořád velká porce nekonformnosti, ulítlé hravosti a artového bláznění. A samozřejmě textové ekvilibristiky. Prostě taková hravější, podivnější a zrůdnější verze soudobých R.E.M.. Textově se opět točíme v podivnostech jako sebevražda, psychopati, ekologické katastrofy, násilí a víra, to vše v slušivém surrealistickém balení.

Nahrávání zdaleka nebylo tak hladké a bezproblémové jako s Albinim. Kromě už zmíněných úprav jednotlivých písní, což souviselo se sporem Nortona s Blackem, měl rozdílné názory než Norton i Santiago, hlavně ohledně zvuku kytar. Nezdálo se mu nadužívání studiových efektů s cílem docílit méně drsného vyznění. No a pak tady byla i tenze mezi Blackem a Kim, jejíž rostoucí skladatelské ambice byly reflektovány jen minimálně. Každopádně materiál sám osobě byl opět výjimečně silný, dospělejší a zřejmě i kapela cítila, že by mohl přinést průlom. Nakonec má album 15 položek a 38 minut, které kolem vás prosviští a vy máte chuť okamžitě dát „repeat“ a začít znova.

Historická vsuvka – „Doolittle“ bylo první album, které jsem od PIXIES slyšel. Předtím jen nějaké singly. A relativně pozdě, až na začátku nového milénia, půjčil mi je kamarád na kolejích, že prý alternativní legenda. Musím se přiznat, že na první dobrou se mi to vůbec nelíbilo. Chvíli trvalo, než jsem si k nim našel cestu, ale teď už je to láska na celý život.

Na zvuku nahrávky je slyšet množství produkční práce. Proti debutu je tady širší paleta kytarových zvuků a efektů. Od sonicky skreslených intenzivních pasáži, přes moderní college rockové elementy, až po téměř popové segmenty odkazující k šedesátkám. Kytary jsou jasné a čitelné, výrazně ubylo noiseové nervozity a rozervanosti. Basa taky roztáhla křídla a kromě „klasického“ PIXIES zvuku nabídla i aktuální indie rockový a někdy až téměř typický britský osmdesátkový post-punkový nádech. Bicí byly tentokrát v mixu více začleněné do celkového nastavení kapely, už nejsou tak vytažené jako při debutu. Zvukově to bylo ale opět vynikající. Ještě jednu věc ohledně Loveringova hraní ale musím zmínit. I když jde spíše o úsporný styl, tak seznam ikonických beatů a přechodů je obdivuhodně dlouhý. 

Album je znova pestré, přináší několik nových hitovek, které se postupem doby stanou nesmrtelnými a vedle nich spoustu další silných a zajímavých nápadů. Do první kategorie určitě můžeme zařadit otvírák „Debaser“, který se na album téměř nedostal, a zabralo až Nortonovo nalehání. Přitom je to skvělý startovač, dynamický, zvukově pestrý a nese v sobě všechny typické atributy charakteru kapely. A přitvrdíme. „Tame“ je dokonalý model „loud-quiet-loud“ přístupu, s výraznou basovou linkou a maximálně agresivním refrénem. A teď zase něco jiného. Sonická „Wave Of Mutilation“ je další nesmrtelná skladba, melodická, zajímavá, se zvukem trochu blízkým rodícímu se ostrovnímu shoegaze. Skvělé zdvojené vokály zdobí „I Bleed“. Mohutné bicí v refrénu spolu se šíleným outrem vyvolávají až hororovou atmosféru. Na ní kontrastně navazuje popík s nádechem šedesátkového surf rocku „Here Comes Your Man“. Je to přeslazené, je to vtíravé, ale zároveň dokonalé. V barvami hrajícím videoklipu si pak kapela dělá srandu z kolegů hrajících komerční popík zásadně na playback. Old-schoolově znějící schizofrenickou „Dead“ střídá další ikona, „Monkey Gone To Heaven“. Jsou v ní zakomponované i houslové aranže, opět nápad Nortona. Nepřipomínají vám lehce aranže typické pro THE CURE v tomto období? Hravá „Mr. Grieves“ nabídne na ploše dvou minut několik zásadních změn tempa a nálady. „La La Love You“ nám pak představí bubeníka Loveringa jako zpěváka. Schválně přehrávaný projev v estrádním stylu padesátých let se mu ale docela povedl. Další ikona už ale čeká. „No.13 Baby“ je ostrá, nekompromisní a má i docela dlouhý instrumentální závěr se sólující kytarou. Zajímavá je i jednoduchá „There Goes My Gun“, vystavěná v podstatě celá kolem jedné věty, kterou má i v názvu. „Hey“ zvolní a pomalu pluje na dominantní basové lince, kolem které se motají ostatní nástroje, připojují se a zase odpojují a navíc nám k tomu plačlivě zpívá Black. Kim si zapěje hlavní part v temné country-bluesové „Silver“. A perla na závěr. „Gouge Away“. Mít špinavější zvuk, tak to můžeme nazvat proto-grungem. Ale je skvělá tak jak je. Tíživá atmosféra, stupňovaná nervozita, drásající refrén. Další zářez do kategorie legend.

Na pulty obchodů se „Doolittle“ dostává v dubnu 1989 a znamená skutečný průlom. Konečně od začátku naplno funguje distribuce v Americe, zároveň Elektra dokáže protlačit singly do rádií a klipy na MTV. Díky tomu i tady PIXIES vystupují z undergroundu a stávají se regulérní hvězdou alternativní scény. Následující turné ale dál rozdmýchává napětí mezi Blackem a Kim, které vyvrcholí několika konflikty na koncertech v Evropě. Jednou přímo na pódiu Black hodí kytaru na Kim, jindy Kim odmítne odehrát koncert. Jejich vzájemná komunikace je na nule. Ponorka roste a po skončení americké části turné kapela vyhlašuje pauzu.

Je „Doolittle“ lepší než „Surfer Rosa“? Tato otázka je bezpředmětná. Obě alba jsou skvělá. Představují kapelu z úplně jiné stránky, jsou odlišná, ale přitom mají zároveň mnoho společného. Závisí teda na posluchači, jestli dá přednost drsnější, nebo jemnější tváři PIXIES. Nebo jednoduše oběma.

16.01.2025	Diskuse (2)	Tomáš