PIXIES - Head Carrier

70%

Když se po mnoha letech ticha ohlásili v roce 2014 bostonští rockeři PIXIES s comebackovou deskou „Indie Cindy“, řada lidí byla z výsledku rozčarována. Přeci jen nezvykle prosvětlený až optimistický materiál dle mnohých neodpovídal gigantickému vlivu této formace na někdejší americkou alternativní scénu. Již bez baskytaristky Kim Deal, která své působení v kapele už dávno vzdala a dala tak definitivně přednost vlastnímu dlouholetému bandu THE BREEDERS, za to v dobrém rozpoložení, vznikl album hodně uvolněný, kterému mnozí vyčítali absenci charismatu, dravosti a náboje památných desek, zejména těch ze závěru osmdesátých let - „Surfer Rosa“ a „DooLittle“. Jenže kdo tvoří stejně v padesáti jako v pětadvaceti? Proč by tedy kapela navrátivší se po čtvrtstoletí ticha nemohla znít poněkud mírněji? Osobně jsem totiž od zbylé trojice Black Francis, Joey Santiago a David Lovering příliš nečekal, neboť jsem je kdysi nesledoval, a tak jsem se prostřednictvím návratové desky pouze seznamoval s veškerou jejich tvorbou.

Dnes už je v PIXIES i nová baskytaristka, kterou se stala po absolvování koncertní šňůry argentinská rodačka Paz Lenchantin, mnohým známá z projektů jako A PERFECT CIRCLE nebo ZWAN. Letos přišel čas na druhé po-návratové album nazvané „Head Carrier“. Stejně jako tomu bylo u předchůdce „Indie Cindy“, i booklet novinky zdobí dětsky infantilní kresbičky znázorňující všemožné bizarní postavičky a osobně si myslím, že i po hudební stránce na sebe obě nahrávky navazují. Rozhodně je třeba říct, že ten kdo byl minule z výsledku rozčarován, určitě nebude letos skákat nadšením. PIXIES jsou nejen jako muzikanti, ale především lidsky, úplně jinde, než když jim na počátku devadesátek táhlo na třicítku. Kdo jim tedy může vyčítat, že nahráli další pohodovou desku plnou dospělosti a nadhledu? Z materiálu je totiž znát, že jim šlo především o složení dobře poslouchatelných písniček.

Když se to tak vezme, u předchůdce mne přišlo, že byl udělán s výraznější atmosférou a větší dávkou hravosti. Rutinní „Head Carrier“ je poněkud tvrdší, rychlejší, ale také mírně punkovější nahrávkou, vše samozřejmě v mantinelech soft-rocku. Vzhledem k tomu, že stará alba PIXIES pro mne v době své někdejší aktuálnosti v podstatě nic neznamenala a seznamoval jsem se s nimi až v průběhu posledních let, nemůžu si u těchto kytarovkáři opěvovaných Bostoňanů stěžovat ani na jejich novou vyzrálejší a usedlejší podobu.

Titulní song upoutá podladěnými a ležérně se převalujícími akordy a jeho zpěvová linka má v sobě jistou dávku dojemnosti až nostalgie. Už podle této skladby je patrné, že PIXIES roku 2016 nikdy nemohou být stejnou kapelou jako v roce 1990, jejich zestárnutí však nepůsobí zas až tak špatně, naopak mi tenhle vývoj přijde přirozený, a tak vlastně současné skladby, až na několik výjimek, působí jaksi hladším dojmem. I když se to zpočátku nezdá, „Classic Masher“ se vyvrbí ve svižnější popěvek, jedoucí punkově start-cíl, vlastní je mu jistá chytlavost poletující nad rovnou rytmikou, která je upevněna tím, že Black Francise hlasově podporuje ženský back-vokál. „Baal´s Back“ je patrně nejnahněvanějším songem novinky a PIXIES rázem působí tak, jakoby se NIRVANA v časech „In Utero“ hodně nasrala. Což mi přijde absurdní. Protože, kdo by něco podobného do toho mírumilovného tlouštíka za mikrofonem řekl? Pravým opakem jsou skladby jako „Might As Well Be Gone“ nebo „Oona“, které jsou hodně poklidné. První zmíněná z této dvojice navíc aspiruje na hit a Joey Santiago v ní příliš nezhušťuje prostor nějakým tím kilčem. Je to přesně ten song, který se buď stane největším hitem desky nebo bude platit za jen jakýsi zapomenutý předěl, nic mezi.

Přímočarost má v sobě v rychlém tempu vystřižená odrhovačka „Talent“, z mého pohledu jde však o skladbu, která se oposlouchá nejrychleji, a díky bezprostřední chytlavosti toho pro dlouhodobé zkoumání vlastní hodně málo. „Tenement Song“ je jednou z několika s předstihem vypuštěných singlů. Netvrdím, že jde o flag-boat celé nahrávky, ale určitě máme co do činění se silnou věcí. Skladba je chytlavá, zvukově a aranžérsky pestrá, navíc si drží písničkářsky přímočarý ráz. Dál se pokračuje tu v zdařilejším, tu v méně povedeném stylu. Nahrávka potvrzuje, že nepůjde zrovna o nejdravější kus hudby od někdejších věrozvěstů alternativního rocku. Lehce infantilní balada „All I Think About Now“, která je odzpívaná novou baskytaristou Paz Lenchantin (ta je rovněž její spoluautorkou) má být adresovaná její předchůdkyni v řadách PIXIES, Kim Deal. Z nejdravějších položek lze zmínit „Um Chagga Lagga“. Jde o nabasovaný dravý vál stojící na repetetivním odříkávání drmolivého sloganu. Ten značí (údajně) heslo mající co do činění se sexuálním sváděním. Celkově je tahle deska zkrátka na pohodu a v normě. Není tak dravá a nespoutaná jako ranné nahrávky PIXIES, což vlastně ani nikdo nečekal, a na druhou stranu nejde ani o nějaký vyložený provar, spíše o vyzrálé rockové písně, které se docela dobře poslouchají a plně odpovídají naturelu kapely tvořené většinou padesátníky.

26.10.2016	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz