PIXIES - Surfer Rosa

90%

Prakticky okamžitě po vydání prvního EP „Come On Pilgrim“ nahnal Ivo Watts, majitel labelu 4AD, PIXIES znova do studia s jasným úkolem – nahrát plnohodnotný debut. Ačkoliv původní plán byl vrátit se na místo, kde se nahrávalo EP, jisté neshody s domovským producentem vyústily v hledání jak nového studia, tak producenta. Watts doporučil zvukového inženýra a producenta (on ale tohle pojmenování vždy odmítal) jménem Steve Albini. Karty byly rozdány, legenda se začíná rodit.

Zvoleno bylo studio Q Division v Bostonu, kam se kapela s Albinim v prosinci 1987 na deset dní nastěhovala a pustila se do práce. Albini sám osobně je velice zajímavá figurka. Hrdina DIY scény, s radikálními názory na hudební průmysl, kterých se ale celý život držel a nikdy neuhnul. Vyznavač syrového a autentického nahrávání, které mělo zachytit pravou podstatu kapely ve formě co nejvíc blízké živému hraní. Zásadně odmítal jako nemorální brát si z alb, na kterých pracoval, tantiémy. Vždy si nechal zaplatit jen za práci samotnou. Jen pro zajímavost, nahrávání „Surfer Rosa“ přišlo na 18 tis. USD, Albini z toho dostal 1,5 tis. USD. Jeho pověstná efektivita se projevila i teď. Dle vlastních slov mohli album nahrát klidně za 7 dní, ale když už bylo studio zaplaceno na 10 dní, tak se uvolil lehce experimentovat a zjistit, jestli z toho vyleze něco kloudného. Třeba když Kim nahrávala vokály pro „Where´s My Mind“ a „Gigantic“, přesunuli záznamovou aparaturu do koupelny studia, aby ve zvuku docílili větší prostorové echo. Jen pro vysvětlení, studio bylo situované v budově staré fabriky, a koupelna byla dimenzovaná pro desítky dělníků.

Album nakonec obsahuje 13 skladeb v celkové stopáži lehce přes 33 minut. Nahrávání šlo rychle od ruky, kapela měla songy, ty songy měla nacvičené, byla motivovaná a natěšená. Nahrávala přece svůj plnohodnotný debut! S Albinim se poprvé setkali den před začátkem natáčení. Dali kafe, pokecali a zítra se šlo na věc. Ačkoliv nikdy nebyli primárně punkovou kapelou, jejich filozofie k tomu měla blízko. Chtěli se jasně vymezit proti mainstreamu prezentovanému primárně na MTV, stát pevně na „správné“ straně barikády. Být součástí scény, kde jsou ty „cool“ kapely. To jim dávalo dostatek tvůrčí svobody jít prakticky každým směrem, který je zaujme. Od prvních tónů je jasné, že proti prvnímu EP je tady vše lepší, větší, propracovanější. Kapela udělala za krátký čas obrovský progres a nejednou ze sebe na albu vydala to nejlepší, co kdy vytvořila.

Ačkoliv je hlavním autorem nadále Black Francis, jeden song připraví společně s Kim. A ne ledajaký! Giganticky skvělý flák „Gigantic“ nám odhalí skladatelský potenciál Kim, která se kromě toho výrazněji prosazuje i v dalších aspektech alba. Její basa zmohutněla a vystoupila do popředí. Stylově sice neoplývá hráčskou virtuozitou, ale kompenzovala to nápaditostí a drivem. Její vokální harmonie jsou všudypřítomné, skvěle doplňují Blackové hlasové kreace, někdy zjemní jeho nervní hulákání, někdy naopak souzní ve stejné náladě, ale vždy jsou pro písničku přínosem a posouvají ji na další úroveň. A v několika písních dokonce převezme i hlavní vokál a dává to s přehledem a bez zaváhání. V budoucnu to ale ještě nadělá zlou krev a povede to až k rozpadu kapely. Ale nepředbíhejme.

Zvuk alba je proti předchůdci výrazně kvalitnější, čistší, jasnější a taky velkolepější. Nadále se pohybujeme na nezávislé scéně, takže trochu té alternativní špíny a lo-fi nádechu zde bude samozřejmě už z principu věci. Albini se držel svých produkčních zásad a snažil se zachytit syrovou, nefiltrovanou energii kapely a její autentickou estetiku. Myslím, že ho musíme pochválit, povedlo se na jedničku. Kurt Cobain později označoval toto album za jednu z největších inspirací pro „Nevermind“, jeho zvuk, energii, živelnost. I proto si vybral Albiniho pro spolupráci na „In Utero“. Fantastické jsou bicí. Vytažené dopředu, s neobvykle hlasitým rytmičákem a úderným kopákem. Deska skvěle odsýpá, je i celkem pestrá, i když ke konci se pár průměrnějších kousků přece jen objeví. „I´m Amazed“ mi přijde lehce nedopracovaná, trochu nudná je i závěrečná „Brick Is Red“.

V textech Black opět servíruje vydatnou porci Lynchovského surrealizmu. Pod slupkou černého humoru a psychedelických konstrukcí se ale často řeší závažná témata – náboženství, sex, incest, duševní poruchy i nemoci. A nebo prostě jen to, jak ho při potápění na dovolené honila malá rybička. A je zde i song věnovaný superhrdinům („Tony´s Theme“), tak populárním v americké popkultuře.

Asi nejde začít jinak než u dvou megahitů, které mají pro alternativní kytarovou scénu větší než historický význam, a z PIXIES udělali už zřejmě navždy nesmrtelné legendy. „Gigantic“ je na poměry kapely vyzbrojena až nezvykle epickým textem, pojednávajícím o voyerismu, jehož příčinou je společensky neakceptovatelná přitažlivost učitelky ke svému žákovi. David na bicích jednoduše odpočítá takt a následně uvolní prostor ikonické basové lince s nádherným plným a měkkým zvukem. Do toho z pozadí, jakoby z hloubky nějakého sklepení doléhá Blackovo žadonivé „aaah-aaah“. Krásně čistý a jasný zpěv Kim s jednoduchou, a přesto dokonalou melodií nás ukonejší do klidu a pohody. Ale jen do chvíle, než se opět přidají bicí a drásající kytara. Písnička začíná růst, nabírat na síle, otevírat se. A pak to vybuchne v perfektním refrénu. Tohle nemá chybu. Gigantické! V závěrečné hlučné instrumentální dohře pak objevuji zvuk klavíru, jako kdyby na klávese jen drželi jeden tón. Ani internety tohle moje dilema nerozsekly. V diskuzích má podobné podezření několik dalších kolegů, ale proti tomu stojí historická fakta, která tvrdí, že kapela použila klávesy až na dalších albech. Naproti tomu „Where Is My Mind“, proslavená díky Fincherovu kultovnímu filmu „Fight Club“, je psychedelickou podmořskou jízdou, kde posluchač skutečně váhá, jestli je to jen zhudebněný mikro příběh z dovolené, nebo výsledek požití omamných látek v množství větším než malém. Opět ikonický úvod, který ocejchuje celou píseň. Kim a její z hloubky přicházející „oooh-oooh“, rázně utnuté Blackovým rozkazem „Stop!“ a nástupem popově vlídné akustické kytary. A pak mohutné bicí, znova masivní basa a ostrá fidlující kytara. Song se postupně přelévá jakoby unášen mořským proudem, chvíli hlasitěji, chvíli klidněji, někdy na vlně nahoru, pak zase dolů. V mezihře nám krátké, ale úderné kytarové sólo, doplní ještě údernější ikonický bubenický přechod. Z písně srší pozitivita, bezstarostnost, možná i proto je oblíbeným zdrojem různých cover verzí.

První čtveřice písní je obdařena agresivními a bojovnými názvy a hudební stránka nezůstává moc pozadu. „Bone Machine“ je dokonalý otvírák. Nejdřív čistý beat bicích. Živý a syrový. Pak se přidá jednoduchá basa, následně i špinavá kytara. Až je stroj na hluk pořádně zahřátý, přichází zpěv, harmonie, melodie. Tempo je několikrát přerušené jemnou, téměř a capella vokální vsuvkou, aby se následně zase vrátilo k původní rychlosti a drsnosti. „Break My Body“ pokračuje v nastoleném trendu, přidává nápadité vsuvky do basové linky, které přidávají na grádech v těch správných momentech. Až k noiseovým teritoriím se vydává Santiago se svým nervózním kytarovým vyšíváním a dotváří skličující atmosféru. „Something Against You“ přitopí pod kotlem a zběsile se žene vpřed, podpořena nesrozumitelným Blackovým skřehotáním. Noisepunk? „Broken Face“ pak zahájí teatrálním ironickým recitováním, ale vyklube se z ní velice příjemná melodická, a zároveň taky rychlá a agresivní punkrocková skladba. Odlehčenější „turistická“ „River Euphrates“ nás opět hezky oblbne, že to bude pohodový výlet. Křik a agresivní zpěv v refrénu nás ale rychle srovnají do latě. Ukázkový příklad vokální spolupráce Blacka s Kim. Pěkně ujetý je „Cactus“, stylově snad stoner rock´n´roll. Jednoduchá rytmika je pevná jak AC/DC v časech největší slávy. Co dělá song zajímavým je opět vokální představení ústřední dvojice. Blackovo teatrální přehrávání, pak někdy až téměř dialog s harmoniemi Kim, výborně vystihuje text, v kterém trestanec žádá od své milé, aby si rozřízla ruce o kaktus, krví potřísnila svoje oblečení, a to mu poslala do basy. Co s tím plánuje dělat se bohu(dík)žel nedozvíme. Ještě jednu libůstku schovali do songu. Po třetí sloce se z pozadí ozývá hluboký mužský řev (spoluvězeň?). Nikdy jsem to moc nevnímal, ale vykřikuje písmena „P, I, X, I, E, S“. Opět zde máme i dva španělsky zpívané příspěvky. „Oh My Golly!“ je novinkou, hodit text do angličtiny, mohlo by to být i celkem fajn. „Vamos“ se objevil už na prvním EP, teď ho nahráli znovu v lepší a údernější verzi.

Album vychází v březnu 1988 a opět rezonuje víc na starém kontinentě, kde sbírá velice pozitivní kritiku. Věhlasné britské hudební médium Melody Maker jej dekoruje albem roku. V Americe je přijetí taky pozitivní, ale album zde zdaleka nedostává takovou mediální pozornost, jakou by si zasloužilo. A opět zde máme distribuční problémy. Prvních šest měsíců po vydání bylo k dispozici jen jako import z Evropy, až následně se povedlo rozjet normální distribuci přes Rough Trade Records a pak i přes Elektru. Evropské turné s THROWING MUSES jejich pozici dále upevňuje a zároveň se při něm seznamují s Gilem Nortonem, který bude produkovat jejich následující alba. Vše není ale jen růžové. Mezi Blackem a Kim začíná růst napětí. Taková klasická chlapská ješitnost. Kim se stává miláčkem publika, zajímají se o ní novináři a Black se cítí nedoceněný. Je to jeho kapela, on je téměř výhradním autorem, on má být přece ten adorovaný. A výběr „Gigantic“ za singl tomu už vůbec nepomůže.

09.01.2025	Diskuse (0)	Tomáš