PIXIES - The Night The Zombies Came

60%

Loud-Quiet-Loud (hlučné-tiché-hlučné). Vzorec, který bostonští PIXIES sice nejspíše nevymysleli, ale rozhodně proslavili, se na letošní novince nekoná. Minimálně ne v rozsahu, na jaký jsme byli zvyklý v první etapě jejich existence na konci osmdesátek a začátku devadesátek. Překvapuje to ale vůbec někoho? Po sporadickém koncertním reunionu v roce 2004 a dalším zlomu v roce 2013, kdy odešla zakládající baskytaristka Kim Deal, vydali od roku 2014 postupně 4 alba. Každé je trochu jiné, svébytné. Syrové a přímočaré „Indie Cindy“ asi nejvíce odkazuje na původní tvorbu, samozřejmě s modernizovaným zvukem a dospělejším vyzněním. Mírně schizofrenní následovník „Head Carrier“ jako by se nemohl rozhodnout, jestli chce být moderní indie rockovou, nebo spíše garážově špinavou nahrávkou. Slabší chvilku si vybrali s „Beneath The Eyrie“, která ani zvukově, ani melodicky nenabízí tak zajímavý matroš, jako předchozí alba. Návrat ve velkém stylu, dalo by se říct, že až triumfální, pak znamenalo album „Doggerel“. Svěží zvuk, chytlavé melodie, drive, dokonce i skladatelská evoluce, to všechno z něj dělá z mého pohledu nejlepší post-comebackové album a nebojím se říct, že i jeden z vrcholů roku 2022.

Co nám teda po dalších dvou letech PIXIES servírují? Začněme snad obměněnou sestavou, protože jak uvidíme dále, to hraje docela zásadní roli. Místo odejité (kapela tvrdí že odešla ze své vůle, ona zase opak, tak nevím) Paz Lenchantin, která byla s kapelou téměř 10 let, nastoupila Emma Richardson. Angličanka, jejíž domovskou adresou je BAND OF SKULLS, hrající burácivý alternativní rock s příměsí blues a garáž rocku. Vydali dohromady 5 velice slušných alb, na kterých kromě basy Emma zároveň vystupuje jako jeden z hlavních vokalistů (druhým je kytarista Russel Marsden). Je nepřehlédnutelná i svou výškou, ale to samozřejmě na funkci nemá vliv.

Album je zřejmě nejpopovějším počinem v diskografii kapely. Je tady sice pár old school vypalováků, ale i ty jsou držené na řetězu relativně měkkým zvukem. Zvuk je obecně technicky špičkový. PIXIES už dávno nejsou žádná garážová alternativní kapela okresního formátu. Ono ale i ten alternativní zvuk jde udělat zároveň špičkově z pohledu samotné kvality nahrávky a přitom zachovat drsnost a syrovost. Tak touhle cestou se rozhodli nejít. Je to naopak uhlazené, bezkonfliktní, zbytečně neprovokující. Oceňuji větší pestrost, chybí mi ale trochu té typické drzosti, ostrých hran, frackovitosti. I díky tomu zřejmě působí nahrávka trochu unaveně, možná až lehce nudně. Proti předchůdci, který byl perfektně dramaturgicky vyskládaný a nabitý výbornými a ještě lepšími písničkami, je aktuální kolekce bolestně nevyrovnaná. Zajímavé songy, často s výbornými nápady posouvajícími tvorbu kapely do zatím neprobádaných vod, jsou ředěné unylými tuctovkami, které by měly problém obstát i jako b-side. Podobně dramaturgie.

Jako otvírák dát sice příjemnou a hezkou, ale oddechovou „Primrose“? Mě se ta píseň celkem líbí, je to moderní dospělý pop rock, ale být někde uprostřed alba, dávalo by to větší smysl. Dost prostoru dostává Emma, což jsem tak nějak očekával. Paz byla vždy primárně basačka a pak doplňovala vokální harmonie, případně přebrala některé dominantnější party, zděděné ještě po Kim v původních skladbách. Emma naopak měla ve své původní kapele v popisu práce i hodně zpěvu. Často zdvojovala některé melodické linky, často zpívala některé sloky i sama. V PIXIES (zatím?) ještě tolik prostoru nedostala, ale rozhodně je její hlas slyšet často, ať už při zdvojení Franka, nebo i harmonickém doplňování. A je to skvělé, její výše položený hlas vytváří zajímavé kontrasty. Stejně tak její basa má v mixu signifikantní pozici. Zvuk obecně je velice vyvážený, všechny nástroje jsou zřetelné a jasně čitelné. Produkci měl opět na starosti Tom Dalgety a v rámci možností myslím odvedl slušnou práci.

Na albu najdeme i jednodušší „old school“ PIXIES písničky, jako třeba „You´re So Impatient“, které servírují přesně to, proč kapelu milujeme. Burácivé kytary v melodickém refrénu, bezchybný drive, sóličko, 2 minuty a šlus. Stejného mustru se drží i „Motoroller“ a „Oyster Beds“ a opět není co vyčítat. Našlapané vypalovačky, přímočará melodika.

Překvapivě nejsilnější momenty nabídne album ve chvílích, kdy se kapela obrátí zády ke své minulosti a zaběhlým modelům a vydá se do méně známých zákoutí alternativního rocku. První vrchol alba přichází s pomalejší, textově hodně ujetou písní „Chicken“. Na první dojem jednoduchá skladba je plná zajímavých fines. Nekomplikovaná, ale neskutečně účinná basová linka vytváří boží tesklivou atmosféru. Rytmus unáší jemná Frankova akustická kytara. A do toho vstupuje nadpozemská kytara Joey Santiaga jemnými vyhrávkami, dále rozvíjejícími tíživý pocit. No a ty harmonie v refrénu! To je už dokonalost sama. Zpívat to Thom York, hned by to mohlo být na OK Computer. Dramatická „I Hear You Mary“ nabídne vážnější tvář kapely a klidně bych jí označil za jejich verzi osudové „Jane´s Got A Got“ od AEROSMITH. Další skvělá věc „Mercy Me“ začíná v poklidném tempu. Emma dostává výrazně více prostoru a díky tomu písnička působí velice uvolněně a vysloveně pohodově. Její harmonie by se měli snad vyučovat na konzervatoři. Takhle se to má dělat!

Bohužel zde máme ale i podivnou vatu, třeba „Jane (The Night The Zombies Came)“, kde je skutečně těžké najít jakákoliv pozitiva. Zní to jako béčkový soundtrack pro céčkový horor o zombie. Je to mdlé, je to tuctové, je to bez nápadu. Podobně třeba do rockabilly hozená „Ernest Evans“. Možná pro příště není nutné dávat na album 13 skladeb. Někdy to prostě jen zbytečně překomplikují. „Hypnotized“ má správné tempo, příjemně jednoduchou melodiku, ještě i vygradovaný předrefrén je suprový, ale zabíjí to rozplizlý pokus o umělecký refrén. Úplně nabourá přirozenou gradaci písně a zanechá rozpačitý dojem. Možná trochu nenápadná je závěrečná „The Vegas Suite“, ale nenechte se zmást, je to skrytý poklad. Krásně gradující nostalgická první část se náhle zvrtne v pořádně hlučnou mezihru s kvílícím sólem, aby se stejně rychle vrátila k původní melodické lince, ale už posilněné a masivnější. Emma si zapěje několik veršů i sama, a dokonce se na závěrečné instrumentální vzepětí připojí i klávesy v pozadí.

Chápu, že toto album nebude patřit mezi jejich nejoblíbenější. Jsou na něm ale neskutečně silné momenty, i když bohužel srážené i momenty vysloveně slabými. Každopádně Emma do kapely přinesla další novou dimenzi a budu zvědavý, jak se její role bude do budoucna vyvíjet.

07.11.2024	Diskuse (0)	Tomáš