PLACEBO - Black Market Music

80%

V roce 2000 jsme si s kamarádem na kolejích vybudovali menší závislost na PLACEBO. První dvě alba jsme točili do zblbnutí. Když se anoncovalo, že na podzim vyjde třetí album, tak jsme tajně doufali, že by jedna z koncertních zastávek turné mohla být někde poblíž. Po oznámení pražského koncertu v dubnu 2001 zněl úkol jasně – sehnat lístky, domluvit bydlení u jeho ségry a naposlouchat novinku. Všechno klaplo, koncert byl fantastický, a povedl se i třetí album. I když ne na 100%.

Dvě odlišné polohy na prvním a následně druhém albu naznačovali potenciál ukrytý v kapele, a zároveň bylo jasné, že se PLACEBO budou chtít opět posunout někam dál. A skutečně. Rockové hranice jim začínali být úzké a rozhodli se z nich vystoupit. Alespoň jednou nohou. Produkce se tentokrát ujal Angličan Paul Corcett (loni produkoval poslední desku THE CURE), který už jako zvukový inženýr pracoval na „Without You I´m Nothing“ a natáčelo se na několika místech v Londýně. Kapela nespěchala, jejich management už začínal být i lehce nervózní, přece jen strávit 9 měsíců nahráváním je už řekněme dost. Samozřejmě nejeli v režimu od devíti do pěti. Spíše v klidu skládali, hodně pařili, a pak z pařby dorazili začátkem noci do studia. A jestli to tělesná integrita dovolila, něco i nahráli. Drogy, o kterých tak často zpívali, byli i teď součástí jejich života. Možná dokonce až víc, než si byli ochotni sami přiznat, nebo nakolik to mohli mít pod kontrolou. Zpětně sami přiznávají, že zdaleka nevěnovali nahrávání a zejména dokončování alba tolik pozornosti, kolik by si zasloužilo. O to více si máknul producent. 

Hranice překračovali jak stylově – objevili se zde vlivy elektronické taneční hudby nebo hip-hopu, tak i zvukově v podobě samplů nebo programovaných zvuků. Jestli si vzpomenete jaké styly byly populární kolem začátku nového milénia, tak jedním z dominantních byl rap-rock/metal. A ten byl rozhodně vším jiným, než co reprezentovali PLACEBO. Proto se jim rozhodli nastavit zrcadlo (jako už předtím brit-popu) a připravit vlastní verzi stylového crossoveru. Obecně je album opět relativně temné a já z něj měl vždy pocit post-moderního a neosobního díla, citově chladného, bodavého, a lehce nepřístupného. Nesoudím, konstatuji. Zároveň jsem od prvních poslechů cítil, že je materiál nevyrovnaný. Vedle skvělých, nebojím se říct přímo fantastických písniček, je tady nejeden podivný (když budu politicky korektní), nebo až přímo slabý song (když nebudu…). A dokonce se tyto podivnosti dostali v té době i do koncertního programu. Uznejte, otevírat koncerty skladbou „Haemoglobin“, když můžu vybírat z plné kapsy potenciálně skvělých otvíráků, je minimálně na zdvižené neupravené obočí jednoho z bratrů Gallagherových.

První singl a otvírák „Taste In Men“ byl docela šokující. Jeho obliba/neobliba u mě probíhala v sinusoidách, ale teď už to mám vyjasněné. Správně je za A. Samplovaný hlavní beat ve stylu „Block Rockin Beat“ od THE CHEMICAL BROTHERS je rytmickou dominantou a jasným poznávacím znamením songu. A hned od prvních taktů si prosím všímáme jednu zásadní věc. Tohle je album pana Steva Hewitta! Bicí jsou na celém albu jednoduše fantastické. Zvukově, dramaturgicky, nápaditostí, nasazením. Na druhém albu Steve nehrál špatně, ale až tady naplno ukázal svůj potenciál. Celý song se nese v temné taneční atmosféře, prořezávané noiseově skřípějícím kytarami, do země nás zadupávající masivní basou a nezaujatě, téměř až roboticky zpívajícím Brianem Molkem. Rychlou a typickou klasikou je melodická „Days Before You Came“, představující aktuální kytarový zvuk, který sice vychází z prvních alb, ale je víc hozen do industriálního výraziva. 

V podobném duchu pokračuje i další ze singlů „Special K“. Uvádí ho intro s akustickou kytarou, další novinka v repertoáru kapely. Kontroverze vzbudil v Británii, kde ho rádia odmítala hrát s odůvodněním, že to „K“ je vlastně ketamin, primárně anestetikum, které se ale používá i jako rekreační droga. Jestli teda tohle byl největší problém v textech písní, které v té době v populární muzice našli, tak nevím… Sami si ale uškodili, song je to výborný. Hezky vygradovaný, s parádním stadionovým refrénem a popovou kolovrátkovou vokální vsuvkou v druhé sloce. Na druhou stranu, co je lepší marketing než kontroverze že? Lidi si k songu cestu našli, PLACEBO si to taky nenechalo líbit a hudební průmysl sepsulo na první dobrou. A když se dnes podíváte na fesťáky z Británie, reakce fanoušků při prvních taktech zmiňovaného songu jasně dávají tušit, kdo je vítězem této žabomyší války. Přitom Molko ani primárně neadoroval drogu samotnou, spíš jí metaforicky přirovnával k lásce, která může mít na člověka podobně silné účinky. 

Pak ale přichází první varovně zdvižený prst. „Spite & Malice“ je podivná sama o sobě a rapová deviace to už pak doráží úplně. Přitom tam máme opět fantastickou rytmiku, která by si skutečně zasloužila lepší nadstavbu. S „Passive Aggressive“ se ale naopak vytáhli. Neskutečně nádherný song, s dramatickými dynamickými zvraty, změnami atmosféry, propracovanou strukturou a krásným zvukem. A ty bicí, bože ty bicí! A bicí v hlavní roli pokračují i v následující „Black Eyed“. Elektronickými zvuky bohatě dopovaný song by se svou strukturou vyjímal i na debutu. Silná esa z minulosti tady objevujeme v moderní zvukové dramaturgii. Vynechání prvního refrénu, aby se song instrumentálně nadechl a roztáhl, emotivní refrén stimulový agresivnějšími kytarami v porovnání s klidnější slokou. Když něco funguje, není třeba to měnit. Mrazivá atmosféra na nás dýchá z „Blue American“, kde se Molko pitvá ve své rodinné historii. Klavírní party songu dodávají na dramatičnosti a vážnosti, bicí teď jen nervózně sekundují. 

Další ze singlů „Slave To The Wage“ už dle názvu jasně identifikuje svůj terč. Odosobněný svět, ve kterém se stáváme otroky hypoték, dovolených, kariér, v závodě krys o nejlepší sousto. Ze songu dýchá dystopická post-modernost a navíc se v klipu objeví i česká stopa. V jednom záběru ústřední postava nastupuje do vozu Tatra 603. Nádhera. „Commercial For Levi“ je úlet, ale perfektní. Song je věnovaný jednomu ze studiových techniků, který zachránil opilého Molka, který téměř vstoupil do silnice před rozjeté auto. Jemný popík nejvyšší kvality. V závěrečné třetině alba je to ale výrazně slabší. „Haemoglobin“ jsem už zmiňoval, ten song fakt nemám rád. Jde z něj nepříjemná energie, i když třeba zvuk kytar v refrénu je slušný alternativní rock. „Narcoleptic“ je nudná balada bez výraznějších záchytných bodů. Trochu to přece jenom zachraňuje závěrečná „Peeping Tom“, která s grácií uzavírá kolekci. S pozitivní náladou, s atmosféricky pojatou strukturou, kde si klavír pohrává s kytarovým motivem jako kočka s myší. Jde to celé až lehce do shoegazu, rozmáchlost a nadýchanost se tu efektně propojili.

Temnost a neosobnost alba se odráží i na coveru, který je nenápadný a bez nápadu zároveň. Já upřímně ani nevím, co ta mechanická věc na coveru je. Nikdy mě to nezaujalo do takové míry, abych měl vůbec potřebu po tom pátrat. Prý je to nějaký starý hudební instrument. Album vychází v říjnu roku 2000. Kritiky nejsou špatné, ale zdaleka ani ne tak pozitivní jako u předchůdce. Na druhou stranu kapela silně bodovala zejména ve Francii a Německu, doma v Británii do dotáhli na šesté místo. Upevnili si svou pozici na alternativně rockové scéně a pokračovali v úspěšném tažení.

26.04.2025	Diskuse (0)	Tomáš