PLACEBO - Never Let Me Go

90%

Britští alternativci PLACEBO vydávají po devítileté pauze nový materiál, což u řady fans může vzbuzovat spoustu očekávání, ale rovněž i nejistoty, zdali dříve stylotvorná a velmi populární kapela ona očekávání naplní. Ještě mám v paměti své vcelku ambivalentní pocity z jejich poslední řadovky „Loud Like Love“ (2013), která ani omylem nedosahovala met vytýčených starší tvorbou a působila, vzhledem k tomu, co všechno měli PLACEBO již za sebou, až nezvykle nezaujatě. Devět let je však dost dlouhá doba na restart, aby se kapela po hubenějším období našla. Já osobně považuji PLACEBO za těleso, pro které byl progres vždy důležitý. V časech kytarovek a garážového retra šli na věc zcela z jiné strany a působili, nejen díky kombinaci elektroniky, rytmů a kytar, spíše futuristicky. 

Našla tedy kapela PLACEBO po mnoha letech svůj ztracený vnitřní plamen? Dokázala přenést auru progresu svých vrcholných časů do současnosti? Má na to navázat na své úspěchy z přelomu milénia? Jak ukázalo oněch deset poslechových dní s novinkou „Never Let Me Go“, ta cesta k aktuální desce rozhodně nebyla jednoduchá, nicméně nakonec vše dobře dopadlo a síla se jakoby mávnutím kouzelného proutku nakonec zjevila. Usuzuji, že se Brian Molko na novince vrátil v plné parádě a s formou, jakou minimálně šestnáct (spíše však devatenáct) let neměl. Nechybí znovu dlouholetý parťák, baskytarista a programátor Stefan Olsdal, ve spolupráci s nímž vznikly nové skladby. Naopak odešlého bicmana Stevea Forresta nikdo nenahradil a rytmické party si rozdělila hned dvojice studiových bubeníků (Matthew Lunn a Pietro Garrone).

V roce 2013 jsem na ně snad poprvé v životě hleděl jako na kapelu, která sice pomalu, ale velmi jistě vyklízí pozice. Ono tomu tak však doopravdy bylo a to nejen kvůli o něco slabším písním, které nabízelo album „Loud Like Love“, ale hlavně tím, že se Brian Molko hned poté na mnoho let kamsi zdekoval. Když si připomeneme, že ani deska „Battle For The Sun“ (2009) nebyla úplně tím pravým ořechovým, vychází nám, že tihle neobyčejní stylaři přišli s opravdu silným materiálem naposledy v roce 2006, kdy spatřila světlo světa řadovka „Meds“. 

Dokázali PLACEBO, za pomoci producentské dvojice Adam Noble/ William Lloyd, navázat na časy svých nejuznávanějších alb? Osobně říkám, určitě ano, materiál se velice povedl! Z počátku jsem si tak jistý nebyl, neboť novinka vyžaduje delší čas na zažití, nevlastní žádný přímočarý hit, který by rezonoval bezprostředně. Aby jste mi rozuměli, PLACEBO považuji za kapelu, jež si dokázala vytvořit svůj vlastní hudební výraz, který nelze zaměnit s žádnou jinou kapelou, spíše si jej tu a tam jen mírně obměňovala, co se týče poměrů jednotlivých nástrojových složek v celkovém zvuku. Kombinace kytar, umělých aranží a rytmiky, nad kterou figuruje introspektivně pojatý, melancholický hlas Briana Molka, se staly značkou této androgynní ikony. Zaujmout v stále rychlejší době nebo se dokázat oprostit od davu jiných, módními trendy ovlivňovaných kapel, tomu říkám husarský kousek a PLACEBO si už na konci devadesátých let dokázali vytvořit svůj vesmír.

Novinka sice nestojí na velkých svižných hitech, ale je zní cítit naprosté zaujetí a smysl pro vše, co vždy songy PLACEBO dělalo zajímavými a moderními. Po zvukové stránce je album gruntovní, bytelné a propracované, i když ona pestrá forma se spoustou klávesových aranží a naprogramovaných zvuků jen dokresluje to nejdůležitější, a sice skutečně dobré songy. Ona zvuková pestrost a různorodost skladeb vlastně plně koresponduje i s pop artovým obalem díla - počítačově destruovanou fotografií barevných kamínků na břehu moře. Fakt, že se zde nenachází žádná hitovka na první poslech (viz v minulosti skvělé majáky „Every You Every Me“, „This Picture“, „The Bitter End“, „Song To Say Good Bye“ nebo „Ashtray Heart“) sice způsobil, že jsem v materiálu chvíli bloudil, ale po chvíli jsem mu naprosto podlehl. Jeho pocitovosti, zvukové vrstevnatosti, modernosti a postupné gradaci. V reji rockové alternativy, tvořené pomalejšími a zádumčivějšími songy jsem vycítil velký magnetismus. Deska „Never Let Me Go“ je plná songů s potenciálem dlouhodobého a pozvolného růstu a mimo to staví na perfektní zvukové stránce, která využívá bohatých aranží, ať už jde o pestřejší škálu rytmů, či o navýšené zastoupení umělých zvuků a klávesových motivů (třeba oproti docela surovému albu „Battle For The Sun“).

S postupujícími poslechy u mne tedy dojem z novinky sílil a nyní ji neváhám přirovnat třeba k albům DEPECHE MODE z devadesátých let, která tenhle černý kult rovněž dokázala zvukově posunout trochu do jiných míst. Nicméně i tato byla po chvíli i ortodoxním DM fanouškovským jádrem pochopena a brzy i opěvována. Dnešní PLACEBO těží z podobných skutečností, základem čehož jsou silné nápady a jejich uhrančivé podání, projevující se skrz onu typickou pocitovost. Druhou věcí je moderní, výtečná a do detailu promakaná zvuková stránka. Od úvodní hymny „Forever Chemicals“ je jasné, že to tentokrát bude běh na trochu delší trať, což jakoby signalizovaly již ony znervózňující umělé zvuky na startu této písně, nicméně když materiálu dáte šanci, brzy zjistíte, že nahrávka má jen minimum slabších míst.

O singlech „Beautiful James“ a „Happy Birthday In The Sky“ nemůže nikdo pochybovat. I přes pozvolnou gradaci jde o songy, které si vás s navyšujícími poslechy doslova omotají. Není pochyb, že byly do reprezentativních pozic dosazeny správně. Nejde o hitovky na první dobrou, ale o velkolepé, i když teskné a pomalu gradující songy, pohybující se stejně jako celek v oparu pocitové abstrakce a neprvoplánového kouzla. Upoutá komorní „The Prodigal“, zřejmě hit budoucích dní, kde Molkův tajemný vokál doprovází sekvence naprogramovaných smyčců. Mezi úplně nejlepší položky patří hypnotická mantra „Surrounded By Spies“, asi nejprogresivnější a nejvrstevnatější záležitost novinky.

Zaujmou i další songy svědčící o různorodosti materiálu – bizarní disco „Sad White Reggae“, uhrančivá alternativně rocková jízda „Twin Demons“ či komorněji pojaté věci jako „Chemtrails“ nebo „This Is What You Wanted“. Naopak svižnější kolovrátek a v pořadí třetí singl „Try Better Next Time“ působí spíše kýčovitě a nezajímavě. Jde vlastně o jedinou skladbu, u které se nebráním přeskakování. Právě tuhle věc považuji za nejslabší moment desky. Album je zakončeno dvěma mocnými náladotvornými vály „Went Missing“ a „Fix Yourself“, které svou mantrickou uhrančivostí posilují charisma této kolekce. PLACEBO nahráli zvukově a skladatelsky promakanou desku, která jejich odkaz rozhodně nezapře, a i když nenabízí žádné prvoplánové hity, ve svém jádru vládne silou srovnatelnou s nejlepšími alby jejich diskografie „Without You I´m Nothing“ (1998) a „Sleeping With Ghosts“ (2003).

Nejlepší skladby: Happy Birthday In the Sky, Surrounded By Spies a This Is What You Wanted.

Hodnocení diskografie:

Placebo  (1996)    70%

Without You I´m Nothing  (1998)  90%

Black Market Music  (2000)  80%

Sleeping With Ghosts  (2003)   90%

Meds  (2006)   90%

Battle For The Sun  (2009)  70%

Loud Like Love  (2013)  60%

Never Let Me Go  (2022)  90%

11.04.2022	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz