PLACEBO - Placebo

100%

Přijít na vrcholu britpopu, kterému vládli macho chlapáci z OASIS, s image postavenou na nevyjasněné sexualitě, podivně se oblékat, otevírat genderová témata, hrabat se v intimních a velice osobních věcech, odkrývat svou zranitelnost a nejistotu, to chtělo „koule“. Alespoň že PLACEBO měli normální účesy a upravené obočí. V dnešní době bychom podobnou kapelu, myslím z pohledu image, možná i přehlédli, ale v polovině devadesátek působila docela extravagantně. Tak či onak, muzika která za nimi za těch 30 let zůstává, je rozhodně hodná pozornosti. Kariéra PLACEBO je relativně rychlá a přímočará. Brian Molko, kytarista a zpěvák, a basák a kytarista Stefan Olsdal se potkávají v roce 1994 v Londýně. Paradoxně oba předtím chodili na internátní školu v Lucembursku. Molko je synem skotské matky a amerického otce, narozený v Bruselu v Belgii. Olsdal je švédského původu. Nuže, i tak může vzniknout úspěšná „britská“ kapela. 

Od svého vzniku se docela výrazně snažili vymezovat proti britpopové vlně, kterou považovali za bezobsažnou, povrchní a v některých aspektech až homofobní a šovinistickou. Jasným důkazem je jejich zvuk. Zatímco většina britpopových kapel se hlásila k odkazu THE BEATLES nebo THE KINKS, ústřední duo Molko/Olsdal vyrůstalo na úplně jiné hudbě. Inspiraci čerpali u spíše alternativnějších a zejména temnějších kapel jako SONIC YOUTH, JOY DIVISION, DEPECHE MODE, THE SMITHS, THE VELVET UNDERGROUND, ale do své tvorby zakomponovali i prvky punkrocku, glamrocku nebo grunge. Přirození outsideři, kteří se ale nebáli pozvednout svůj hlas a vykřičet světu, že jsou pořád taky jen lidské bytosti. Se svými chybami, se svými touhami a zaslouží si respekt. A nebáli se provokovat nebo jít do konfrontace. Otázka bubeníka byla trochu složitější. Původně Molko preferoval svého kamaráda Steve Hewitta, který ale měl ještě další kapelu, které dal protentokrát přednost v naději, že se jim povede prorazit. Do „britské“ kapely teda nastoupil další Švéd, Robert Schultzberg, Olsdalův známý ze základky. Když předběhnu děj, Schultzberg byl nakonec po prvním albu uprostřed turné z kapely po neshodách s Molkem odejit a nastoupil Hewitt, který s nimi vydržel dalších 11 let.

V průběhu roku 1995 začínají PLACEBO skládat songy, z nichž většina se pak objeví na debutu. Úplně prvním singlem na splitu s kapelkou SOUP je skladba „Bruise Pristine“, následně pak „Come Home“ a pak první singlová verze průlomového hitu „Nancy Boy“. Objevují se zde i zajímavé b-sides, které kvalitativně hrají minimálně stejnou ligu jako hlavní songy. Art punkrocková „Drowning By Numbers“, „Slackerbitch“ kombinující post-punkový nádech s agresivními pixiesovskými refrény, nebo vynikající cover od THE SMITHS „Bigmouth Strikes Again“. Zároveň se z kapely stává klubová supernova, intenzivně koncertují, a neustále zvětšují kluby, které dokážou vyprodat. Smlouva s Caroline Records (pobočka Virgin Records) nasměřovala kapelu do studia s cílem nahrát debut. V Dublinu a v Londýně, pod dohledem amerického producenta Brad Wooda ho realizovali v průběhu dvou měsíců začátkem roku 1996. Možná i díky tomu nezní album typicky britsky, navíc je to umocněno americkým přízvukem Molka. V jejich zvuku, který je ostrý a řezavý, můžeme zaslechnout náznaky atmosférických ploch SONIC YOUTH, přímočarosti BUSH, i grungové špinavosti NIRVANY.

Kolekce deseti songů je extrémně silná a kvalitativně vyrovnaná. Možná kromě závěrečné „Swallow“, která je spíš experimentální zvukovou koláži, vzniklou při jednom drogovém večírku. Zbytek alba přináší pestrou směsici songů, které spojuje živelnost, punková estetika, nápaditý songwritting a zejména vyspělé a chytré texty. Komentáře k lehce nedokonalému zvuku sice můžeme považovat za oprávněné, ale syrovost a alternativnost z toho pramenící napomáhá věrohodně komunikovat sdělení v písních obsažená. Podíváme-li se na jednotlivé skladby okem (nebo uchem?) chladného technicistního kytaristy, jsou riffy a kytarové motivy velice jednoduché, někdy dokonce až triviální (já nejsem kytarista, ale kluci z kapely říkali…). Z druhé strany pro ucho posluchače zní velice úderně, přístupně a svěže. Specifický styl hraní Molka, nebo vzájemné doplňování se s Olsdalem, zanechává na nahrávce svéráznou zvukovou stopu. Technicky ale musím vyzdvihnout Schultzbergovy bicí. Ačkoliv uznávám kvality Hewitta, a i posledního bubeníka ve stálé sestavě Steve Forresta, Schultzberg je pro mě prostě TOP, a to dokonce tak, že ho mám na osobním „All Time TOP10“ nejoblíbenějších bubeníků. A stačilo mu k tomu nahrát jen jedno album. Takto nezaměnitelný rukopis, plný zajímavých přechodů, propracovaných rytmických konstrukcí a signifikantního stylu, se často nevidí. 

Mezi velké fanoušky kapely se prakticky od jejího vzniku řadil David Bowie. Pozval je jako předskokana na několik svých evropských koncertů. PLACEBO, kteří v té době ještě neměli venku v podstatě ani EP, najednou poskočili z malých klubů rovnou do velkých arén. A Bowie je následně pozval zahrát i na své padesátiny v roce 1997. Celé turné k prvnímu albu bylo hodně divoké, plně v intencích hesla „sex, drogy & rock´n´roll“. Kapela nikdy nešla daleko pro ostrá slova a nebrala si servítky. Vždy na plnou hubu říkala, co si myslí o kolezích z branže, o jejich muzice, o hudebním průmyslu. Ztropila nejeden skandál na odevzdávání různých ocenění, a neměla jednoduchý vztah ani s hudebním tiskem. On ten britský je obecně docela komplikovaný sám o sobě, a do budoucna se PLACEBO stanou řekněme lehce ignorovanou kapelou, přesto že v Evropě jejich hvězda poroste do velkých rozměrů.

Album agresivně otevírá rozervaná skladba „Come Home“, driftující mezi intenzivními punkově laděnými pasážemi, emotivním jednoduchým refrénem a téměř noisovými vsuvkami. V rámci songu zpívá Molko titulku skladby v množství různých poloh, od téměř prosebných s třesoucím se hlasem, až po výhrůžné, plné zloby a nenávisti. Odrazy generační nejistoty a zmatenosti se zhmotňují v textech plných metafor, které jsou kruté a krásné zároveň. Molko mi, co se týče textů vždy, připomínal našeho Petra Fialu z MŇÁGY. Vystihnout v jednom krátkém verši celý příběh, sdělení nebo pointu, to je skutečný dar. „Every sky is blue, but not for me and you“ (Každé nebe je modré, ale ne pro mě a pro tebe). Který nejistý teenager se s tímto nedokáže identifikovat? Zároveň si hned u první skladby můžeme všimnout specifickou práci s dramaturgií. PLACEBO nemají potřebu skladbu přetížit textem, právě naopak. Nechávají jí dýchat, rozehrávají v ní instrumentální pasáže, které dotváří atmosféru, a posluchač je díky tomu může lépe procítit. Nádherně s touto technikou pracují v „Teenage Angst“, kde celou poslední část, kde by normálně měla být další sloka a další refrén, jedou jen instrumentálně. Kontrast mezi pozitivním a melodickým hudebním základem a temným textem o emocionální nejistotě dospívání i s odkazem na drogovou past nemůže být víc do uší bijící. Vždy to byla jedna z mých nejoblíbenějších skladeb. Dokonalý indie rock. „Bionic“ má skvělý postupný rozjezd a zvuk kde se potkává SONIC YOUTH s NIRVANOU. Nezpěvná sloka ve stylu Kim Gordon je následně vystřídaná rozsáhlou kytarovou plochou dle návodu od THE CURE. Celý text postavený na pár slovech je dokonalým popisem vysokých očekávání vnucených mladé generaci, která jsou okamžitě znegovaná cynickou hláškou, že stejně nikdo z nich neuspěje. Geniální „36 Degrees“ v rychlém a agresivním pop punkovém tempu je plná tenze a několika dramatických zvratů. Po dvou slokách přijde vyklidněná mezihra s odpočítáváním, kde se textově opět Molko předvedl par excellence. Jestli je píseň o sebevraždě, nebo jen o přiznání si vlastní jinakosti je asi ve finále jedno. Ale parafrázovat dětskou říkanku a dát jí do kontextu definice humanity, to je teda něco. „Shoulders, toes & knees, I am 36 degrees“ (Ramena, prsty, kolena, i já mám 36 stupňů). A pak pořádný nářez na konec, to jen aby bylo jasné, že to myslí vážně. Zádumčivá „Hang On To Your IQ“ byla vždy dalším z mých favoritů. Neskutečné bicí, tajemná atmosféra, košatá struktura a uvolněný Molkův zpěv jí dělá jedinečnou. Znova do tempa nás dostává „Nancy Boy“. Glamovou špínou přetékající song plný odkazů na sexuální turizmus, drogy, fetišismus a cross dressing je jako střela rovnou do mozku. Neskutečně chytlavá melodika se tam okamžitě usadí a není před ní úniku. Nihilistické orgie v dokonale zvráceném popovém balení. Gradující mezihra pak byla snahou zachytit pocity při prvním drogovém rauši, když to člověku doslova vystřelí mozek. Na demáči tohoto songu pak byla ještě pasáž, kde Molko imitoval orgasmus, ale to už zřejmě bylo na vydavatelství moc. 

Další textařská perla přichází v podobě „I Know“. Opět jednoduché sloky, ukrývající velká sdělení a pravdy na pozadí relativně obyčejného, ale přitom dramaticky rostoucího alternativně rockového podkladu. „I know, the past will catch you up as you run faster, I know, the last in line is always called a bastard“ (Já vím, minulost tě dožene i když utíkáš rychleji, já vím, poslední v řadě je vždy nazýván bastardem). Ještě jedna zajímavost – v pozadí jde zaslechnout didgeridoo, na kterém hraje Schultzberg. „Bruise Pristine“ startuje rychle, a pak ještě dál zrychluje. Temnou atmosférou nás upoutá, v mezihře nás pak vydá napospas skvělým bicím, z pozadí podporovaných psychotickou kytarou. Celý čas nás drží jak na trní, v neuchopitelném napětí. Baladická „Lady Of The Flowers“ naopak nikam nespěchá, v klidu vypráví příběh a my tušíme, že nás zřejmě čeká velké drama. A skutečně, když se skladba po druhé sloce otevře, je najednou všeobjímající v grandiózním finále.

Pódiová prezentace plně odrážela sdělení ukryté v písničkách. Molko s oblibou vystupoval v ženských šatech, s make-upem a rtěnkou a díky holčičkovskému účesu a vysoce posazenému hlasu skutečně nebylo jednoduché určit, jestli je to kluk nebo holka. Dle Molka byl cross-dressing formou politického vymezení proti zažitým pořádků hudebního průmyslu. Proti britpopu se vymezovali i kapelní konstelací. Klasické power trio odkazovalo spíš k rockovějším kořenům, než pop rockově orientované čtyř a pětičlenné kapely té doby. Debut vychází v červnu 1996, ale až čtvrtý singl „Nancy Boy“ vydaný v lednu 1997, podpořený vystoupením v TV relaci „Top Of The Pops“ znamenal průlom. Nakonec dosáhl na 5. místo britské albové hitparády. Skvělý debut plný silných songů, hlučný, syrový, rebelský, dramatický. A zejména smysluplný, otevírající a řešící důležitá témata. Jak sami PLACEBO říkají, rocková muzika nemá být jen o cigaretách a alkoholu.

12.04.2025	Diskuse (11)	Tomáš