PLACEBO - Praha, O2 Universum, 31.října 2022

Při mé návštěvní premiéře v zbrusu novém vysočanském prostoru O2 Universum byly při pondělku tisíce fanoušků kapely PLACEBO svědky doslova magického večera. Stálice alternativního rocku potvrdila, v jak skvělé formě se stále nachází a že živé vystupování pro ni není jen běžnou rutinou, co poslouží k udržení jejich zavedeného jména v centru pozornosti. Naopak jsem měl pocit, že vystoupení naplnilo umělecký potenciál tělesa, působícího tři dekády od svého založení stále velmi aktuálně. Šlo o transcendentální zážitek, jenž by se rozhodně nedostavil, kdyby z kapely byla cítit rutina. 

PLACEBO svou aktuální deskou „Never Let Me Go“ vydatně zabodovali a při celoroční rekapitulaci nahrávek by se zjevně umístili i v žebříčku nejpovedenějších rockových nahrávek roku 2022. Fakt, že svému novému materiálu věří, potvrdili vlastně i tím, že přenesli do koncertního provedení hned jedenáct songů z poslední řadovky. Nová deska se tak stala alfou a omegou jejich živého programu, bez ohledu na nabízející se bohaté portfolio zavedených vypalovaček.

Kapela oblečená do halloweenských outfitů, mimo jiné také roztrhaných punčoch, latexu, pudru a různých malovátek, působila velice spontánně. Koncert, i díky tomu, měl v sobě punc neopakovatelnosti, vždyť kdy jindy fanoušci mohou přihlížet, kterak se členové jejich oblíbené kapely po pódiu producírují jakoby nic v naprosto bizarních převlecích?

Jako předkapela vystoupili angličtí DEADLETTER, mladá novovlnná či post-punková kapela, která zatím ještě nemá na svém kontě ani debutovou desku a vlivy do své tvorby vydatně čerpá z odkazu původních ikon žánru, ať už ty se kdysi jmenovali THE POLICE, TALKING HEADS, TELEVISION, IGGY POP nebo JOY DIVISION. Přestože zvuk nebyl tak mohutný jako v případě headlinerů, energie ze setu omladiny sálala na všechny strany, takže kapela působila na velkém pódiu značně nevybouřeně. Bylo poznat, že asi nikdy nepůjde v jejich případě o ten typ bandu, jenž se bude piplat s úhlednými singly, naopak šestičlennému tělesu byla vlastní jistá míra animálnosti, ať už to bylo dáno nepoklidným a velmi výrazným beatem podpořeným strojovými tempy, nervním zvukem kytar, neotesaným frázováním polosvlečeného frontmana či vstupy saxofonu ovládaného jedinou dívkou v sestavě. DEADLETTER na mne udělali vcelku sympatický dojem, neboť jim nešlo upřít nasazení, ctění jemných kontur letitého a ne zrovna snadného žánru, ale také neprvoplánové kouzlo vlastního vyznění. Uvidíme. Za pár let můžeme mít co do činění s mnohem hotovějším bandem, před kterým se může rozevírat lákavá budoucnost.

K hlavní kapele. PLACEBO dnes sice fungují již jen ve dvojici Brian Molko a Stefan Olsdal, ale pro účely koncertního provedení svých skladeb je letos doprovází další čtyři muzikanti. Zatímco bubeník v převleku za klauna Poga a vedle jeho soupravy stojící doprovodný kytarista s čertími rohy drželi zadní část středu scény, frankensteinovský klávesák a pohupující se korejská dívenka v bílých šatičkách, tu a tam zpestřující sound hrou na housle, držely její strany. Nad minimalisticky designovaným pódiem se pak nacházelo pět led obrazovek promítajících různé abstraktní zrnité obrazy či úmyslně deformované záběry z pódia. V popředí scény se celou dobu samozřejmě pohybovala ústřední dvojice. Brian Molko, připomínající ten večer Charlese Mansona, volil kontrast mezi černým oblečením a tváří potřenou bílým pudrem, kdežto Stefan Olsdal byl za transku v podvazcích (v přídavcích dokonce vystupoval v kudrnaté paruce, jaké bývaly k vidění v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let u pouličních manhattanských kurev).

Od prvních synťákových tónů „Forever Chemicals“ měla kapela beznadějně naplněnou halu v hrsti a zásobila ji přívalem aktuálních songů, jenž bezesporu snesou srovnání s tím nejlepším z jejich historie. Sound byl mohutný, skoro dokonalý a jen tu a tam přešel k přeřvanosti. Došlo tedy na aktuální perly typu „Beautiful James“, „Happy Birthday In the Sky“ nebo „Sad White Reggae“. Mě osobně uhranula plíživá „Surrounded By Spies“ s hutnější stavbou, horrorovou atmosférou a atraktivním, ne úplně prvoplánovým groovem. Čím více se koncert blížil ke svému závěru, začaly do něj vstupovat i songy staršího data a rovněž také nějaké ty osvědčené hity a vypalovačky. PLACEBO prokázali, že se nebojí stavět program většinově na nové desce, což je velmi cenná vlastnost. V současné době totiž jen málokdo podobným způsobem zariskuje. 

V devadesátiminutovém základním hracím čase jsme nakonec dostali osmnáct songů, mezi kterými nechyběly takové nepostradatelné perly jako „For What It´s Worth“, „Slave To the Wage“, „Song to Say Goodbye“, „The Bitter End“ či „Infra-Red“, z velkých šlágrů chyběly naopak „This Picture“, „Every You Every Me“ nebo „Special Needs“. Koncert i s menším počtem klasik zcela samozřejmě gradoval a stále více posouval návštěvníky do zaujetí, a to aniž by kapela s nimi komunikovala jakkoliv jinak než skrze hudbu. Molko mezi songy prakticky skoro nemluvil. 

Přídavky značily spíše uvolnění, neboť krom novinkové „Fix Yourself“ se zde nacházely hned dvě coverze, jednak notoricky známá a vkusně uchopená „Shout“ z repertoáru TEARS FOR FEARS (jaký to rozdíl oproti předělávce totožné písně od tuzemského ŠKWORU, kterou maj ve zvyku pouštět při ranní špičce autobusáci, co se nepodvolí, svým pasažérům pod nos), která byla zde odzpívaná Olsdalem, a pak také „Running Up That Hill (A Deal With God)“ od Kate Bush. Proč kapela na místo celé řady absentujících hitovek ukončila show skladbami převzatými, netuším, ale i tak jsme byli svědky magického večera, odehraného kapelou na vrcholu vlastních tvůrčích sil, navíc kapelou, která působí stále cool a aktuálně, čemuž byla přizpůsobena i funkční scéna odpovídající špičkovým standardům postupujícího 21.století, nikoliv konci století minulého.

04.11.2022	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz