PO STOPÁCH KRVE - Nejzapeklitější případ majora Kalaše

Ve výslechové místnosti začíná být horko. Bestie sedí na židli a s nasazenou maskou bezúhonného člověka pozoruje upřeně svého lovce. Vyšetřovatel major Kalaš vysázel na stůl všechny trumfy, všechny důkazy, ale bestie jen netečně sedí a bezelstně se usmívá. ,,Komu tohle chcete dokázat?‘‘ Ano! Na tohle troufalé popíchnutí vyšetřovatel čekal. Správná chvíle pro poslední zdrcující úder. Kalaš dá pokyn svému podřízenému a místnost se ponoří do temnoty. Kužel světla protne tmu, ozáří bílé plátno a chrčivý zvuk promítačky oznámí začátek filmu. Major se pohodlně usadí vedle podezřelého a čeká na reakci. Bestii záhy odumře úsměv a dojde jí, že tohle je definitivní konec. Právě spadla klec.

Termín „česká detektivka“ býval dlouhá desetiletí považován za filmové zlato. Tedy sázku na jistotu, zaručenou, mnohdy napínavou zábavu disponující obsahem v podobě smysluplné kriminální podívané. Češi mívali na kvalitní slušné příběhy doslova patent. Seriály jako „Hříšní lidé města pražského“ (1968), „Dobrodružství kriminalistiky“ (1989) nebo film „Kde alibi nestačí“ (1961) nás baví dodnes, a nejinak jsou na tom i „kalašovky“. Série kriminálních příběhů natočených v průběhu šedesátých a sedmdesátých let, přičemž všechny spojuje postava majora Kalaše v podání bezchybného Rudolfa Hrušínského. Daleko zajímavějším faktem však je, že základní trilogii má na svědomí původem berlínský rodák Petr Schulhoff. Proč? Protože režiséra Schulhoffa si většina Čechů pojí s řachandami jako „Zítra to roztočíme, drahoušku…!“ (1976), či „Já už budu hodný, dědečku!“ (1978).

Já osobně si pana režiséra ale vážím právě pro jeho temná dramata. Tíživé případy plné mrtvol, kde vrahem mohl být prakticky kdokoliv. Navíc si scénáře k těmto ponurým filmům psal Schulhoff ve většině případů sám a velmi často svou inspiraci čerpal z reálných případů. Tím jeho díla získávala na uvěřitelnosti a velmi často i děsivosti. Konečně, i předobraz majora Kalaše má svůj reálný vzor, a tím byl tehdejší šéf pražské mordparty Karel Kalivoda. Petr Schulhoff své detektivky často vkládal do prostředí poválečných vsí a malých zapadlých měst, kde závist a donašečství jen kvetly. Nehostinná prostředí svíraná chudobou a maloměšťáctvím byla přímo stvořena pro pochybná individua, která se nezdráhala brát životy druhým.

Rudolf Hrušínský byl castingovou trefou do černého. Přípravu pro svou ikonickou postavu bral velmi zodpovědně a profesionálně. S Kalivodou se nejednou setkal, byl přítomen u mnoha policejních výslechů a dokonce i párkrát navštívil místo činu. Do majora Kalaše promítl svůj vřelý hlasový projev, lidskost a úsporné herectví. Kalaš je člověk, který v tom umí chodit, dovedně pracuje s často neúplnými informacemi a svým přístupem si dokáže získat důvěru, případně zjednat respekt. Úplně poprvé se na televizních obrazovkách major Kalaš zjevil ve filmu „Strach“ (1963), a byl z toho okamžitý úspěch. Ovšem já dnes nechci rozebírat „Strach“, daleko více se mi totiž do paměti vryl film „Po stopách krve“ (1969). Ten přišel jako třetí v pořadí a je ze všech kalašovek nejvíce sugestivní.

Je to patrně tím, že nabízí opravdu propracovanou zápletku a navíc si jako hlavní téma bere na paškál hodně odvážné téma. Pedofilové a sexuálně sadističtí vrazi představují ožehavý problém i dnes, ovšem koncem šedesátých let šlo víceméně o tabu. Věc, o které se nemluví. Přesto čas od času na veřejnost vyplul nějaký strašlivý zločin. Například otřesný skutek Jaroslava Papeže. Tento pedofil v roce 1966 pohlavně zneužil a zavraždil teprve jedenáctiletého chlapce. Tehdejší pěst spravedlnosti se naštěstí s podobnými stvůrami nemazlila a tvrdě je srážela k zemi. Papež se tak velmi brzy po svém skutku zhoupnul na oprátce. Právě tyto a podobné případy se staly živným podložím pro třetí případ majora Kalaše.

V lesích poblíž malé vísky Dubá je nalezena mrtvola cikánského chlapce. Vše nasvědčuje nehodě. Chlapec pravděpodobně spadl ze skály a major Kalaš se vydá celou situaci zhodnotit a vyšetřit. Už od začátku tu však cosi nehraje a velmi záhy zjistíme, že na pozadí zdánlivé nehody se skrývá děsivé tajemství. V malé vesničce řádí šílenec. Je nám tak předestřena šachovnice s velmi pofidérně vyhlížejícími figurkami, kde doslova každá může představovat potenciálního vraha. Filmem cloumá vydatný depresivní vichr. Snad každá postava řeší nějaké existenční problémy, které utápí v samotě a alkoholu. Někdo krade, na jiného se lepí stín pohnuté minulosti a jedna slečna si pro změnu dopřává zakázaný románek se ženatým mužem. Všichni jsou v epicentru pozornosti a spojuje je více či méně místo činu. Major Kalaš tedy musí šikovně oddělit zrna od plev a najít nebezpečného predátora.

Scénář z pera pana režiséra je opravdu výborný. Indicie navozují pocit falešné jistoty a každé další odhalení, každá nová mrtvola, podrývá naše předešlá stanoviska. Podobně je na tom i hlavní hrdina, jemuž problémy začínají pomalu přerůstat přes hlavu a jeho mentální rozpoložení se odráží od zanedbaného strniště, počtu vypálených cigaret a občasných výpadů zlosti. Okruh podezřelých narůstá a i ty nejsilnější stopy vedou pouze k dalším stopám. Snímek „Po stopách krve“ je v jádru klasickou konverzačkou ze staré školy. Divák pozorně poslouchá a má v ruce stejné karty jako Kalaš. Díky tomu s jeho postavou daleko více souzníme a sdílíme její trápení i bezvýchodnost situace. Důležité je, že na konci do sebe vše logicky zapadne, přičemž film nedělá z diváků hlupáky a důkazy si necucá z prstu.

Atmosféra je ponurá, ničemná a ve vzduchu je neustále cítit přítomnost nebezpečí, které se nade vsí vznáší jako černý bouřkový mrak. Zvrácená bestie splývá s nuzným prostředím, z něhož sama vzešla, a mate svého pronásledovatele lstivými triky. Působivost filmu přiživuje širokoúhlý černobílý obraz, zlověstný hudební doprovod Pavla Blatného a v neposlední řadě i velmi explicitní zpracování jednotlivých vražd. Hlavním tahounem je tu ale jednoznačně Rudolf Hrušínský. Tahle legenda mohla hrát opravdu cokoliv a vždy z toho byla velká podívaná. Kalaš je postava, které divák fandí, ze srdce jí přeje úspěch a zdárné vyřešení případu. A když už jsme u toho, tak finální pětiminutovka je nesmírně mrazivá a usvědčení vraha má výrazný katarzní účinek. Za takový tah by Kalašovi zatleskal i poručík Columbo.

Šedesátá léta byla pro český film nesmírně důležitá. Povolení mocenských šroubů dovolovala filmařům stavět jeden filmový pomník za druhým. František Vláčil omračoval Evropu svými historickými freskami, Miloš Forman hladil po duši lehce naivními komediemi ze života a Karel Kachyňa sázel do placu svá sžíravá dramata. Všichni jmenovaní i mnozí další filmoví tvůrci mohli svá díla prezentovat na nejrůznějších evropských festivalech a sklízet zasloužená ocenění. Jiří Menzel díky snímku „Ostře sledované vlaky“ (1966) dokonce získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Česká kinematografie byla ve světě zkrátka pojmem a pro našince důvodem k nefalšované vlastenecké hrdosti. Bohužel nic netrvá věčně a tok dějin se zastavit nedá.

Po šedesátém devátém roce bylo zase všechno jinak. Umělecký rozlet byl potlačen tvrdým přistřihnutím křídel a z vrchních pater systému začaly padat důrazné stopky a příkazy. To se týkalo i Rudolfa Hrušínského. Ten si totiž zahrál v černočerné komedii „Spalovač mrtvol“ (1969) a tím si vysloužil nedobrovolnou čtyřletou přestávku. Příliš mu nepomohl ani podpis významného dokumentu „Dva tisíce slov“. Zákaz činnosti výrazně zamíchal i s celkovou podobou čtvrté kalašovky „Na kolejích čeká vrah“ (1970). Režijní štafetu převzal Josef Mach a Kalaše si střihnul Jiří Sovák. Petru Schulhoffovi mezitím soudruzi doporučili točit hlavně komedie. Pravděpodobně proto, že veselá doba potřebovala veselé filmy. Jiří Sovák byl samozřejmě skvělý herec, ale ke Kalašovi mi humornější tónování nějak nesedí, nehledě na průhledný scénář Jiřího Marka. Pořád je to ale mnohem lepší, než poslední film z této volné série. „Diagnóza smrti“ (1979) sice nabízí osvědčené duo Hrušínský-Schulhoff, ale nudná dějová výstavba, průměrný scénář a nulová atmosféra dělají z této detektivky pouze chudého příbuzného.

Buď jak buď, i přes mé výhrady k „Diagnóze smrti“ stojí všech pět případů majora Kalaše za zhlédnutí a série se dá doporučit jako celek, přičemž třetí dobrodružství nad ostatními výrazně vyčnívá. V současné době, kdy televizním obrazovkám vládnou bejkárny jako „Polda“ (2016), „V.I.P. vraždy“ (2016) nebo „Temný kraj“ (2017), bude stará dobrá kalašovka vždy příjemným osvěžením. Navíc se nám venku rýsují přímo dokonalé podmínky pro sledování. Sychravé počasí, skučící vítr a zem posetá zažloutlým listím. Stačí uvařit kýbl horké kávy, případě odjistit vychlazenou plechovku, naskládat se do křesla a pustit si poctivou českou detektivku. Ikonický vyšetřovatel s věčně zapálenou cigaretou a charismatem na rozdávání se už postará o vše ostatní. Tak zase za týden.

Hodnocení: 100%

26.11.2021	Diskuse (19)	J.Rose DeathVale@seznam.cz