PORCUPINE TREE - Closure/Continuation

80%

Brutální rytmika, první asociace, kterou mi navodil poslech úvodních tónů z novinky britských progerů PORCUPINE TREE. Něčemu takovému už jsem pomalu odvykl. Nahrávka s bipolárním názvem „Closure/Continuation“ vznikala v tajnosti již od roku 2011, a světe div se, u jejího zrodu stály právě jamy baskytary s bicími. Steven Wilson jako by se do čtyř tlustých strun definitivně zamiloval. Dokonce natolik, že baskytarista Colin Edwin v rámci studiových prací nakonec ostrouhal. Povstal tedy nový Geddy Lee? Nikoli, možná jde jen o fascinaci jednoho muzikanta hráčským uměním spoluhráče za bicími. Není divu, Gavin Harrison patří mezi absolutní světovou špičku. Co se týče hry, vyniká komplexností a důrazem. Provedení jednotlivých partů přesto působí velmi přehledně a přirozeně. Takže, teď si vybavte činnost, která vás nejvíce baví:-), a představte si, že ji můžete sdílet s někým, kdo je v ní mistr nad mistry. Už chápete? Užíváte si a při tom na všechno zapomenete.

Zapomněl tedy Steven pro samé rozkošnické hraní s Gavinem na své posluchače, resp. fanoušky? Myslím, že ne. I ve své konzervativnější, vpravdě hráčské – „Porcupine“ – poloze jim nabízí stále hodně; jako vždy zejména sebe, tj. špičkového hudebníka, studiového mága, velmi dobrého zpěváka a skladatele. Organické začlenění do tria hudebníků s neomezenými možnostmi mu prospívá. Nastíněný, striktně vzato hráčský přístup se nejspíš vyplatil i komerčně, přestože vysoká umístění v prodejních žebříčcích mohou svědčit o ledačems, třeba jen o zájmu po dlouhém půstu. Poslední řadovka Wilsona & spol. vyšla ostatně již v roce 2009. Zájem o tradiční a produkčně perfektně dotaženou rockovou exhibici, servírovanou bez metalové tvrdosti a urputnosti, zato s intelektuálně-únikovým přesahem bych tudíž nepodceňoval. Paralela s legendárními RUSH se navíc nabízí. V tomto směru zůstávám nicméně při zemi. Prostě tu máme spoustu atraktivních not v (prog) rockovém stylu, zahraných s prožitkem a zahalených odlehčenou a „ze slušnosti“ lehce experimentální hipsterskou formou, kterou po výtvarné stránce dokonale ztělesňuje albová obálka.

Když tedy někomu řeknete, že se vám líbí poslední deska PORCUPINE TREE, budete za inteligentního společníka, což je určitě fajn. Nic moc dalšího se o vás dotyčný ovšem nedoví. Tím nechci říct, že by „Closure/Continuation“, nemělo obsah, má ho, ale čekejte hlavně gentlemanskou solidnost a pronikavou eleganci, nikoli rozvolněnost a znepokojující tíži humanistických konceptů takových MARILLION. Určitou nervozitu a zátěž čas od času přinášejí zejména klávesy Richarda Barbieriho. Únik hrou přesto zafungoval, a to dovnitř i navenek. Po tvůrcích se totiž náramně baví i moře posluchačů. Ona zábavná stránka se přitom odvíjí od mimořádně, až matematicky sofistikovaných hudebních hrátek. A nám nezbývá než s potěšením konstatovat: zas jedni rockoví muzikanti, kteří do světa vysílají krásné tóny velmi komplexní hudby, a navzdory tomu mají obrovskou odezvu. Úžasné.:-) Nakonec se tedy omezuji na závěr, že novinku nelze kritizovat z hlediska toho, co se na ní nachází, ale maximálně jen toho, co na ní absentuje. Naleznete zde muzikální dokonalost rockové formy a otevřenou mysl; otevřené srdce nikoli. Vlastně tam je, nicméně jde o srdce uzavřeného aristokrata, které nebije pro zvolený koncept „skončení/pokračování“, ale „pro hon na lišku“, tj. ušlechtile vdechuje život „prostému“ muzicírování se zámeckou kapelou. Z uvedeného důvodu jsou na novém opusu pocitově nejsilnější právě instrumentální pasáže.

Počínaje rytmicky drtivou kompozicí „Harridan“ se tedy na posluchače valí dynamický proud efektních nápadů. Klasický progres, jak má být, „totální“ basové figury v komunikaci s maximálně nápaditou hrou bicích, např. hajtka nastupující v závěru páté minuty, rámovaná dalšími a dalšími fórky, přináší blaženost.:-) Dočkáme se v ní i hodně tvrdého riffu, jímž se svého času propojil svět PORCUPINE TREE se světem OPETH. „On the New Day“, atmosférické vypuštění a decentní hitovka v jednom. Tvrdá instrumentální pasáž zde působí opravdu kontrastně a znovu potvrzuje sílu špičkové instrumentace. Klipovka „Rats Return“ představuje klasický progresivní kousek, který by mohl zaznít v repertoáru řady dalších, spíše metalovějších kapel – Porcupine dědiců. Osmiminutová „Dignity“ vychází naopak z art rocku. Poměrně nevzrušivou atmosféru boří trocha LED ZEPPELIN a zdařilý refrén. LED ještě více udeří v „Herd Culling“, Steven se opravdu snaží, zkouší to od pólu k pólu, přesto zůstávám netečný. Pocit z něčeho hlubšího, nekašírovaného se dostavuje až se závěrečným kytarovým sólem. Experimentální poloha dostává prostor ve „Walk the Plank“. Barbieri čaruje, protože čarovat má, výsledek není špatný, jakkoli žádný pocitový průlom nepřichází. „Chimeras Wreck“ obnáší standardní progové schéma a také pěkné propojení melodické stránky VOIVOD ve vokálech s rytmikou opakovaně připomínaných LED ZEPPELIN a náladou pozdních IRON MAIDEN.

Speciální zmínku si zaslouží bonusy. Zařazení těchto skladeb mimo regulérní edici není fér, protože nemá jiné než ekonomické opodstatnění. Charakterem nějak zásadně odlišné nejsou, navíc svým hudebním bohatstvím a náladou prohlubují ústřední myšlenku. V mých uších album de facto zachraňují. Vyjdu-li totiž z jeho názvu, jde o materiál suverénně obhajující smysl dalšího pokračování „VŠEHO“, tudíž i samotných PORCUPINE TREE. Instrumentálka „Population Three“ patří k vrcholům. Kromě hráčského umění totiž přináší skutečně silné motivy, nevynucenou gradaci a reálné, tedy nikoli jen zamýšlené napětí. Z fáze permanentního hráčského tlaku se pak dostáváme ke zdařilému písničkovému rozuzlení. Skladby „Never Have“ a „Love in the Past Tense“ mají všechno a stoprocentně fungují na rock, prog i art bázi. Nástroje jim slouží, aniž by došlo k jakýmkoliv popovým úlitbám.

Pokud bych se na „Closure/Continuation“ dočkal více podobných momentů, jako je včlenění nádherných art rockových chvilek mezi „R.E.M.“ refrény v „Never Have“, hodnotil bych opravdu vysoko. Na druhou stranu, podobně nahrané a zahrané album nikdy nemohu hodnotit jen pod prizmatem zábavnosti (např. poslední deska slovenských FAIRY TALE je v tomto smyslu o dost zábavnější), popř. z hlediska tvorby husí kůže na předloktích, které jsem se přes (nebo právě pro?) veškerou sofistikovanost materiálu prakticky nedočkal. Řemeslný um zde prostě hraje stěžejní rolí; co, v podání takových mistrů se stává oním elektrizujícím uměním, oním jedinečným obsahem. Nová deska PORCUPINE TREE proto potěšila, i když vzniknout vlastně ani nemusela.

22.07.2022	Diskuse (10)	Pekárek hackl@volny.cz