POSLEDNÍ ŽOLDÁK - Závěrečný kop sešlého klauna

Hlediště v posvátné tichosti sleduje dva urostlé muže stojící naproti sobě. Kdysi běloskvoucí plocha upraveného ringu je poseta skvrnami a cákanci zaschlé krve. Tento souboj rozhodne o absolutním vítězi turnaje. Namakané bicepsy z Belgie proti gigantickému hrudníku z Číny. Elektrizující vzduch je nabitý testosteronem a téměř hmatatelnou chutí po vítězství. Borci si vyměňují vzájemné nelítostné pohledy a diváci napětím zapomínají dýchat. Nastalé ticho náhle protne úder gongu a … ano, já vím, že popisuji úplně jiný kus z bohaté historie kinematografie. Jenže vypíchnout nějakou pamětihodnou, ikonickou nebo alespoň kloudnou scénu z doposud posledního filmového dobrodružství Jeana-Clauda Van Damma je úkol vskutku nadlidský.

Belgický tygr, kráčející svaly z Bruselu, mistr roznožek, držitel rekordu v počtu přeražených sanic a někdejší král zlaté éry VHS nosičů. Jeho vrcholné období dosahovalo maxima na přelomu osmdesátých a devadesátých let. V úvodu citovaný „Krvavý sport“ (1988), „Kickboxer“ (1989), „Dvojitý zásah“ (1991) nebo akční výplach „Univerzální voják“ (1992), který překvapivě slavil úspěch i v kinech a pro německého režiséra Rolanda Emmericha dokázal přetavit americký sen v realitu. Nízkou úroveň hereckých schopností vyvažoval Jean-Claude Van Damme vždy svým sexy úsměvem a hbitými končetinami, s nimiž beze slitování masíroval těla dotěrných nepřátel. Ostatně, proč ne? Lidé na to slyšeli a JCVD jim patentované vrtulové kopy dopřával měrou vrchovatou. Pokud filmy s jeho účastí dostatečně nebodovaly na stříbrném plátně, většinou to nic neznamenalo, neboť dominující trh s kazetami a obří sítě videopůjčoven dokázaly ušlé zisky téměř vždy bohatě vynahradit.

Hvězdná záře tohoto sympaťáka začala povážlivě pohasínat s příchodem druhé poloviny deváté dekády. Nezřízený životní styl, absence čichu na dobrý scénář a série špatných rozhodnutí vedla nezadržitelně ke strmému sešupu, na jehož dně zbýval prostor pro pouhé herecké paběrkování ve filmech čtvrté cenové skupiny. Van Damme nikdy nedokázal vystoupit ze škatulky druhořadého akčního hrdiny béčkových filmů a na rozdíl od jeho stylově spřízněných souputníků jako Arnold Schwarzenegger nebo Sylvester Stallone si příliš nelámal hlavu s tím, jakému projektu své renomé a tvář propůjčí. Když mu začínající režisér Paul W. S. Anderson nabízel roli Johnnyho Cage ve filmu „Mortal Kombat“ (1995), jehož koncept byl založen na stejnojmenné a úspěšné herní sérii, Van Damme odmítl. Raději vzal hozenou rukavici od konkurence a zahrál si ve snímku „Street Fighter: Poslední boj“ (1994), rovněž inspirovaném slavnou herní značkou. Důvod byl prostý. Producenti „Street Fightera“ nabídli tehdy už na kokainu závislému herci větší balík.

Výsledkem bylo komerční fiasko a jeden z nejhorších filmů devadesátých let. Od té doby to šlo s belgickým bijcem ode zdi ke zdi. Pokud se ohlédnu přes rameno a zmapuji v jeho rezivějící kariéře posledních dejme tomu patnáct let, tak musím zmínit pouze dva filmy, za které se Van Damme stydět určitě nemusí. Tím prvním je stylová autobiografická sebereflexe jménem „JCVD“ (2008) s lahůdkovou úvodní akční sekvencí. No a druhým světlým bodem je Stalloneho povolání starých pardálů do zbraně v pokračování akčního nářezu „Expendables: Postradatelní 2“ (2012), kde Van Damme přijal svou teprve druhou zápornou roli. Až na tyto výjimky je to ovšem filmová bída a zmar. Tento rok se šedesátiletý rozdavač otoček představí ve dvou projektech a pokud se dá věřit dostupným pramenům, mělo by jít i o epilog jeho dlouholeté a navzdory všemu zajímavé kariéry. Snímek „Frenchy“ (2021) na svou premiéru ještě čeká, ale nedávno vypuštěný „Poslední žoldák“ (2021) již na streamovací službě Netflix čile řádí a my se na něj teď společně v krátkosti mrkneme.

S francouzskou komedií se to má víceméně podobně jako s tou českou. Je velice svérázná, má své jasně dané charakteristické rysy a to nejlepší ze sebe vydala v průběhu šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Pár výjimek by se samo sebou našlo i v poslední dvacetiletce, ale ty mají na svědomí v drtivé většině borci ze staré školy. Tím mám na mysli například snímek „Drž hubu!“ (2003) od výborného Francise Vebera. Jinak mi bohužel současná francouzská řachanda nic neříká a její snaha navázat na staré časy působí značně křečovitým dojmem. Důkazem budiž i akční komedie „Poslední žoldák“. Režisér a scenárista David Charhon píše a točí velice podprůměrné filmy, ale v jeho rodné Francii na ně do kin stejně chodí davy. Právě proto uvízl v hledáčku internetového giganta. Však to znáte, dnešní doba přeje hlavně vysokým číslům, kvalita hraje většinou druhé housle. Je to stejné, jako kdyby si u nás velká streamovací platforma pro svůj další projekt vybrala třeba Zdeňka Trošku. Brrr… hrozná představa! Film „Poslední žoldák“ tedy vznikal pod záštitou Netflixu a aby dosáhl potencionálního úspěchu i za obzorem Eiffelovy věže, byl do hlavní role obsazen náš neohrožený Belgičan, jenž francouzštinu pochopitelně ovládá levou zadní. O čem tedy v kostce film je a jak dopadl?

Bývalý špičkový tajný agent (JCVD) se již dlouhá léta skrývá v ústraní. V minulosti během jedné mise neudržel své tělesné pudy na uzdě a uklohnil si potomka, kterého z bezpečnostních důvodů nikdy pořádně nepoznal. Na dálku mu alespoň zajistil dobré žití v podobě imunity a pravidelné měsíční renty na budoucí studia. Po letech již dospělému synovi, který je přesným opakem svého hrdinného otce, někdo nečekaně ukradne identitu a vlivem úřednické chyby dojde navíc ke stornování ochranné imunity zajišťující absolutní beztrestnost. Jelikož se neznámý zloděj nechová zrovna dle zákonů, tak na sebe falešné obvinění nenechá dlouho čekat a policie potažmo vláda jde automaticky po synkovi, který již před sebou nemá žádný štít. Tajný agent na odpočinku je nucen vylézt z ulity, ochránit svého potomka a najít si k němu cestu.

Největší slabinou filmu je jednoznačně scénář. Ten je děravý jako ementál a do placu často hází nesmyslné problémy a vlekoucí se nedorozumění, co by se lehce vyřešily, pokud by si spolu dvě postavy normálně promluvily. Zápletka se zneužitím identity se tváří zapeklitě a pokud možno hodně zamotaně. Výsledkem je však především chaos a lavinový sled nesmyslných scén. Film je neuvěřitelně hlučný, nudný a jako bonus trvá těžce snesitelné dvě hodiny! Humor spočívá především v tom, že postavy neustále hystericky křičí, šaškovsky přehrávají, šišlají a občas se snaží hláškovat. Bohužel jsou ve skutečnosti téměř všichni do jednoho děsně otravní, trapní a na nervy jdoucí. Synovi hlavního hrdiny jsem přál pomalou smrt hned po pár minutách, kdy se jeho hlava s obřím květákem zjevila na scéně. Celou dobu jsem marně čekal na to, až mu tatík pošle elegantní kop z otočky rovnou na oko, neboť se po celou dobu stopáže choval jako naprostý idiot. Mezi jeho představitelem Samirem Decazzou a Van Dammem není absolutně žádná herecká chemie. Vůbec se k sobě nehodí a jejich osud mi byl tím pádem lhostejný.

Akce je celkem sterilní, bez nápadu a navíc je jí málo. Solidně koukatelná je automobilová honička zasazená do první třetiny filmu. Je z ní cítit, jak moc se tvůrci snažili přiblížit starým dobrým belmondovkám, ale jejich úsilí částečně hatí jednak nedostatek invence a především hysterické výjevy jedné postavy sedící za volantem. Né, opravdu! Proč se musí téměř každý v tomto filmu chovat jako otravný magor? To mi zkrátka hlava nebere. Van Damme své nožky provětrá zhruba ve dvou delších rvačkách, z nichž ta, která se odehrává v umývárně, jasně vede. Má pěknou choreografii, není v ní zase tolik patrná přítomnost dubléra a Van Damme navíc vercajkem polechtá podlahu během provedení jeho ikonické roznožky. Náš bijec během filmu v rámci utajení několikrát vystřídá vzhled, ale ani ten nejhustší vous a nejbujnější kštice nezamaskují jeho sešlost. Tedy, bicáky mu pod rukávy košile dokáží stále rozehrát solidní vlnobití, ale v jeho tváři je viditelně vypálený podpis divoké minulosti. Spíše než zachovalého šedesátníka připomíná měkkou voskovou figurínu vystavenou ostrým paprskům slunečního světla.

Abych tu ale jen nehořekoval a nedělal ze sebe suchara, tak musím připustit, že jsem se během filmu asi čtyřikrát zasmál. Třikrát povedenému vtipu a jednou díky zjištění, že film do pěti minut končí. Ale teď vážně. Poslední třetina se kvalitativně trochu zvedne. Objeví se tu pár slušně vystavěných situací a funkčních fórů. Tím nejlepším na „Posledním žoldákovi“ je paradoxně sám jeho představitel. Jean-Claude Van Damme se jako jediný chová po celou dobu normálně a jeho reakce na různé podněty jsou v rámci možností přirozené a celkem uvěřitelné. Během jedné dramatické scény se mu z palce u nohy podaří vydolovat i něco jako herecký výkon a předvede dokonce nějaké ty emoce, což je skutečně odvaz. Zkrátka je vidět, jak moc tomu projektu věřil a snažil se do něj vložit to nejlepší, co dnes může nabídnout. Dá se „Poslední žoldák“ někomu doporučit?

Asi takhle. Pamatujete si film „Kontraband“ (1998)? Šlo o průměrnou akční komedii, kde belgickému svalovci sekundoval kdysi populární komik a herec Rob Schneider. Ačkoli rozhodně nešlo o žádnou pecku, tak film nabízel nápadité, adrenalinem napumpované akční scény a humor, který byl všelijaký, jen ne trapný. Ve srovnání s „Posledním žoldákem“ připomíná „Kontraband“ hotové mistrovské dílo, navíc s vlastním ksichtem. „Poslední žoldák“ totiž rád a neustále cituje nebo odkazuje na jiné, daleko lepší filmy, ale přitom mu schází jeho vlastní identita, neb sám vlastně neví, čím chce být. Selhává jako komedie a příliš neoslní ani v akční rovině. V jádru jde o rozvleklé, hlučné, neforemné nic, co se vám po pár minutách okamžitě vykouří z hlavy. Nejde o nejhorší film v kariéře Van Damma a produkčně je to úplně jinde než rány morové, které do nás posledních dvacet let hustí Steven Saegal, přesto bych se „Posledního žoldáka“ neodvážil nikomu doporučit a v žádném případě nejde o dobrý film. Takový odchod si legenda mého dětství nezasloužila.

Hodnocení: 30%

27.08.2021	Diskuse (11)	J.Rose DeathVale@seznam.cz