POSSESSED - Revelations Of Oblivion

90%

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem poprvé poslouchal památný debut „Seven Churches“, kterým se, konkrétně v roce 1985, POSSESSED nesmazatelně zapsali do metalové historie. Šlo o vůbec první album, kde byl použit hlas tak trochu připomínající pozdější deathmetalový growling. Temný a agresivní thrashmetalový nářez si ve své době nic nezadal s kultovními alby KREATOR nebo SLAYER. Osobně jsem se k té nahrávce dostal až někdy v roce 1990 a sice při masivním zkoumání všeho podnětného v metalové hudbě, valícího se k nám ze západu. Američtí POSSESSED byli nejpřímější předzvěstí death metalu a charakterizovalo je zběsilé tempo, agresivní a temné kytarové valy a záhrobní hlas Jeffa Beccery, který v textech nešetřil rouhačskými tématy a odporem vůči věřícím. Říkáte si, že je to trapné klišé? Jasně, chápu. Ale co už, tenkrát zkrátka byla taková doba a všem podobným metalovým hudebníkům sotva dvacet let. Rovněž mám v paměti své zklamání z jejich druhé řadovky „Beyond The Gates“, která morbidní šťavnatost debutu nezopakovala a kapela pomalu spěla ke svému rozpadu. Jeff Beccera byl navíc pár let na to upoután na invalidní vozík, protože ochrnul následkem střely do hrudníku, když se neočekávaně nachomýtl k jistému loupežnému přepadení. Mnoho let to vypadalo, že jsou POSSESSED definitivně uloženi na věčnost a že budou navždy platit za jednu z mála thrashových formací staré školy, která se svého comebacku nikdy nedočká. Ovšem když se postupem let Jeff vyhrabal z nejhoršího, svou kapelu oživil a jal se dokonce koncertovat. Před dvěma lety byl ke spatření na kryté stagi festivalu Brutal Assault a ohlasy na koncert POSSESSED byli více než nadšené. Beccera totiž konečně nalezl ty správné spoluhráče, se kterými mohla být kultovní značka postavena před velkou životní zkoušku. Dnes, prakticky třiatřicet let od vydání druhé řadové desky přicházejí POSSESSED se svým třetím albem „Revelations Of Oblivion“, které vychází u silné německé stáje Nuclear Blast. Jaký tedy materiál je?

Co vám mám povídat, tahle zapomenutá kapela prostě letos dodala naprosto strhující materiál. POSSESSED působí natolik nařvaně a energicky, že se posluchači může zdát, jakoby byli v hibernaci nikoliv třiatřicet let, ale pouhé tři roky. Je sympatické, že se dlouho spící kapela nesnaží o nic nového a vychází přesně z toho, co jí kdysi tak dobře reprezentovalo. Přeci jen ta dlouhá pauza by zrovna neprospěla přijetí od skalních, myslím tím hlavně v případě, kdyby kapela začala hrát něco úplně jiného. Jde o old-schoolový démonický nářez příznačný pro thrashovou druhou polovinu osmdesátých let, tedy zlatý věk této hudby. Ovšem nečekejte upocenost, materiál je zaznamenaný s velkým nadhledem, muzikantskou a zvukovou kvalitou a má daleko k vyčpělosti a přežitosti. Přestože se POSSESSED drží předloh osmdesátkového thrashového old-schoolu, nepůsobí ani trochu směšně a archaicky, naopak se v té staré formě ukazuje, jak je vše možné udělat tak, že to ještě dnes působí naprosto dechberoucím a opravdovým dojmem. Znáte „Pleasure To Kill“ od německých titánů KREATOR? Že se vlastně ptám. Tak podobným způsobem novinka POSSESSED působí, přičemž je typickým zástupcem americké metalové školy a vzhlíží nejen k vlastní historii, ale i k tvorbě takových sousedských kapel jako SADUS, DARK ANGEL nebo k ranným FORBIDDEN.

Po temném obřadním intru „Chant Of Oblivion“ přichází bouře, která nepolevuje až do konce časomíry alba. Divoká tempa poháněná rytmikou Robert Cardenas (baskytara) a Emilio Marquez (bicí), umocněná navíc agresivním a zlovolně temným riffingem, jako by neměla v plánu nikdy ustat, což je práce zvláště skvělého kytarového tandemu Daniel Gonzales a Cloudeaus Creamer. Zejména první jmenovaný z obou kytaristů je Beccerovi pravou rukou a výrazně mu pomáhá kočírovat tuhle partu zběsilců. Gonzales je totiž rovněž autorem či spoluautorem u většiny zdejších skladeb, zkrátka vynikající kytarista, jakého, díky jeho agresivní, i když také dosti nápadité hře, budou fanoušci zbožňovat. Už od první palby „No More Room In Hell“ je zřejmé, že zde bylo zahájeno něco opravdu pozoruhodného. V posledních dvou dekádách prožila řada old-school thrashových kapel svůj comeback, ale jen nepatrné procento doložilo podobně zdařilý a životaschopný vzorek nářezu, jako tomu je v případě POSSESSED, to mi věřte.

V lavinách nekompromisních rychlých riffů vám občasně vyjede nad hlavou svěží krátká vyhrávka nebo chaoticky zašmodrchané sólíčko, dodávající zvuku všech těch skladeb na ještě větší neutěšenosti. A tak sledujeme jednu vypalovačku za druhou a v rychlém sledu nás ohromuje „Dominion“, následována „Damned“ a „Demon“, aby s trojicí dalších pekelných válů „Abandoned“, „Shadowcult“ nebo poměrně progresivní „Omen“ zažila nahrávka svůj absolutní vrchol. Zlá „Ritual“ má již hodně blízko k death metalu a v určitých fázích dodává desce na zhoubné atmosféře, tolik typické pro rannou tvorbu kupříkladu floridských rarachů z MORBID ANGEL. S „The Word“ už jsme zase v tanci thrashového poga. Materiál působí velice sevřeně, uceleně a má jednolitou atmosféru, přitom je toho v něm k objevování habaděj. Zkrátka vynikající old-school thrash, který je navíc nápaditý, sám si nejsem jistý, zdali jsem někdy v posledních dvaceti letech slyšel podobně dobře udělané thrashové retro.

16.05.2019	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz