POSSESSED - Seven Churches

80%

V případě debutového alba kalifornských krvežíznivců POSSESSED, které bylo vyvrženo z pekelného lůna na pozemský svět pod názvem „Seven Churches“ a to konkrétně v říjnu 1985, se opravdu dá mluvit o zcela prvním deathmetalovém materiálu historie. Co se týče instrumentace, je pravdou, že řada lidí album ještě stále přisuzuje do škatulky thrash metal, ovšem do té doby neslyšený a velmi hrubiánský hlasový projev Jeffa Becerry americkou kapelu posunul, aby se stala předobrazem zcela nového metalového směru, který až o pár let později mnozí další vypilovali k dokonalosti.

Je pravdou, že „Seven Churches“ má v sobě spoustu narubanosti a thrashově znějících kytarových riffů od již tehdy zručné dvojice Mike Torrao a Larry LaLonde, na druhou stranu extremita díla, právě v kontextu roku 1985, jde ještě o něco dál. Mám na mysli příchuť hororu, tekoucího sem skrze „gore“ náladu nahrávky zušlechťovanou skvělými kakofonickými sóly, a to ani nemluvím o okultní náplni většiny skladeb. Nepochybně šlo v době svého vydání o to nejtvrdší a nejzvláštnější hudební dílo. Sekundovat mu mohl snad jen maršující atak newyorských hardcore pošuků S.O.D. s jejich „Speak English Or Die“, který vyšel tentýž rok. Musíme si uvědomit, že trvalo celou další sezónu, než vznikl milník, který nastartoval vrcholné období žánru thrash, konkrétně třetí řadovka SLAYER „Reign In Blood“, která shodila z piedestalu všechny další snahy o nej extrém, jaký kdy do té doby vznikl, ať už co do nápadů, brutality i progrese.

Album „Seven Churches“ přeci jen patřilo spíš do pravěkého prostředí metalového extrému, které je charakterizováno spíše bestiálními debuty evropských hyder jako KREATOR, BATHORY nebo DESTRUCTION, a nebo také dvojkou „Hell Awaits“ právě od zmiňovaných králů thrashe SLAYER. Nicméně POSSESSED si chorobnou atmosférou své prvotiny dokázali proklestit cestičku k hledačům čehosi nového, co by mělo poměrně daleko k strohosti a působilo ve všech směrech strašidelně a nebezpečně. I když mnozí tvrdí, že prvním skutečným deathmetalovým dílem bylo až v roce 1987 vydané „Scream Bloody Gore“ od DEATH, operující s ještě větší zběsilostí a podlazeným hutným hororovým soundem, můj názor je ten, že první střípky smrtelného kovu byly k nalezení již zde.

Asi se shodneme, že v souvislosti s debutem POSSESSED dostáváme na svou dobu extrémní, energickou a v kontextu lyriky, i osobitého vyznění celku, přelomovou bezbožnou jízdu, která měla velký potenciál posunu hranic tvrdé hudby, stejně jako tomu bylo v případě již výše zmíněného, riffovitě bezútěšného alba „Hell Awaits“ od SLAYER. Fakt, že se stavidla hnula až zhruba o dva roky později, lze možná přičíst faktu, že přišly v mezidobí na svět ještě dokonalejší, tvrdší a techničtější desky, ale také skutečnosti, že generace, která podobnou hudbu vzala bez výhrad, právě až po roce 1986 dozrála. Je nepochybné, a po poslechu zdejších nejlepších skladeb „Burning In Hell“ a „Evil Warriors“ se mě to jednoznačně potvrzuje, že „Seven Churches“ měla zásadní vliv na podobu takových milníků let budoucích jako „Pleasure To Kill“ od KREATOR (1986), „Scream Bloody Gore“ od DEATH (1987) a dokonce i „Altars Of Madness“ od MORBID ANGEL (1989).

Když se budu podrobněji věnovat jednotlivým skladbám, tak úvod tohoto materiálu v podobě vypalovačky „The Exorcist“ je zkrátka fantastický. Kostelní varhany v intru dokáží roznítit strach, zatímco ona valící se masa riffů, rozjíždějící se proti vám jako stádo zuřivých bizonů, má v sobě schopnost bojácné nešťastníky rozdupat na cucky. Kytary Mikea Torraa a Larryho LaLondea definovaly zvířeckou nespoutanost díla, v divokých tempech poletovaly vzduchoprostorem, unášeny proudy věkovitých démonů, jako by byly vypuštěny z nějaké starověké archy. Kytarová práce sebou sice nesla na svou dobu poměrně rozběsněný shredding, ovšem z něho vyvěrající zapeklitá sóla byla tím, co songy ještě povyšovalo a přispělo k neotřelému vyznění. Rytmika ještě umocnila zlovolnou atmosféru a Becerrův excentrický řev působil jako úpění bersekera porcovaného ranami sekyry v chladné kryptě - viz bestie, jejíž hněv na nás dýchá z úvodu druhého songu „Pentagram“.

Stoprocentně okultní tématiku díla definují i názvy zdejších skladeb jako „Fallen Angel“, nebo právě výše zmíněná „Pentagram“, dál je zde pak skvostná jízda „Holy Hell“ a také titulní „Seven Churches“ plná tempových zvratů, jejichž vyznění přispívá k dojmu semknutého třičtvrtěhodinového celku s atmosférou ďábelské vřavy a nekoordinované brutality. Sem tam je sice nějaký moment zpestřen náladotvorným intrem, ať už jde o pekelné zvony, mluvené slovo, či ony varhany v samotném úvodu díla, ale tyto aranže přispívají pouze k dotvoření atmosféry. 

„Seven Churches“ je bezesporu barbarským albem, jehož vydání v sobě neslo ty nejprimitivnější a nejsyrovější rysy thrashového masakru, ovšem zahraného s větší hloubkou a temnotou. Co tohle dílo dělá výjimečným, je kromě perfektní kytarové práce onen hororový feeling, který album povyšoval nad běžnou přehlídku strohé agresivity. Produkce byla sice poplatná na svět se teprve klubající extrémní scéně, ale zároveň dokonale čistá a naprosto pevná, takže se hudebníci opravdu neměli šanci schovat za žádnou zkreslující přísadu či aranži, a jeli vše poctivě skrze vlastní um a schopnosti. Písně působily sebevědomě a jejich záměr vězel k vytvoření co nejdivočejší a nejtemnější smršti, nadstavbou pak bylo jejich provedení s celou řadou divokých sól a spoustou riffových změn. V polovině osmdesátých let byl tohle zkrátka velký milník určený pro ty nejnebojácnější. Vychutnejte si jej, protože jak napovídá název posledního songu, tohle byl prostě revoluční ... „Death Metal“.

16.12.2022	Diskuse (25)	Stray janpibal@crazydiamond.cz