POVODÍ OHŘE - Dva trámy na kříž

80%

Se svou druhou deskou „Dva trámy na kříž“ jsou západočeští POVODÍ OHŘE již pevně ukotveni nejen po obou březích řeky, jež jim dala název, ale celkově na naší současné klubové scéně. Byť tahle nahrávka vyšla u komunitního vydavatelství Naše hudba na počátku období pandemie, konkrétně hned v roce 2020, kdy nebylo možné vystupovat a kapela dílo tak nemohla koncertně propagovat, jsem přesvědčen, že ani v době temna nezapadla a spousta lidí si k ní beztak našla cestu. POVODÍ OHŘE na ní totiž potvrdili svou svébytnost i to, že nejde jen o nějaký krátkodechý projekt. Dvojka z mého pohledu působí propracovaněji než prvotina, hlavně tedy ve smyslu muzikální pestrosti a navýšené hymničnosti skladeb.

Jejich ponurý sound stále rozjasňují zvuky linoucí se z Boušeho cigar box kytary připomínající něco na způsob jižanského banja. Tento nástroj využívali ti nejchudší černošští bluesmani v oblasti amerického jihu v dobách hospodářské krize. Spojení právě country prvků s neučesaným rockovým projevem plným rozervanosti a vykřikované reality dělá z POVODÍ OHŘE silný artefakt současné tuzemské scény. Vůbec se nedivím tomu, že již bezejmenná prvotina, vydaná v roce 2016, se dočkala několika hudebních nominací a některé dokonce proměnila v ocenění. Kromě neotřelého zvuku poznamenaného americkým dřevním folklórem činí kapelu unikátní především nekašírovaný projev frontmana Sisiho (dříve působícího u hardcoreových ESGMEQ). Právě souhra někdejšího zpěváka kultovní chebské sebranky s o něco mladšími spoluhráči, především pak dvojicí Jan Hrivňák (bicí), Lukáš Bouška (cigar-box-kytara), oba byli dříve členy post-metalových ESAZLESA, činí z kapely esenciální záležitost.

Texty v náznacích postihnou vždy nějaký stav spjatý s životem na severozápadě, ne úplně všechny však souzní se sociálními a historickými reáliemi kraje, který v průběhu 20.století zažíval pozvolný úpadek a odsun na periférii dění. Tématem je většinou nevlídná tvář života, ať už je ve šlapavé „Nebezpečnej chlap“ předestřena bezstarostná existence někdejších komunistických tajných, deziluze středního věku v poměrně chytlavé a černohumorně vtipné písni „Jak ještě dlouho“, nebo se zde naráží na problematiku poválečného vysídlení a osídlení západočeských Sudet v rámci jedné z nejlepších věcí „Stará zem“. Fatalistický song zmiňující osud, jaký obyvatele potká ve chvíli, když se po krušné válečné době změní politické poměry v další hořkou realitu.

Skladby si drží svůj někdy melancholicky posmutnělý, jindy rozervaný ráz a mají schopnost pracovat s emocemi posluchače. Tohle je, myslím, největší devízou kapely, že jejich hudba působí skutečně, nekašírovaně a písně jdou bez oklik k jádru věci. Sounáležitost drsných kytar, šamanských rytmů a nějakého toho americky střiženého folklórního prvku pak utváří třaskavou směs. Jednou z nejodhodlanějších písní alba je pak song „Správná dobrá jména“, kde jsou Sisim vykřikovány někdejší oficiální německé názvy většiny měst, kterými řeka Ohře na našem území protéká. Kytary neučesaně kvílí, song parádně šlape a do toho Eger, Falkenau, Elbogen, Karlsbad či Laun... Zde jsem si uvědomil jistou souvislost zvuku POVODÍ OHŘE s někdejšími americkými proto-punkovými buřiči THE STOOGES, jindy, v případě klidnějších songů jako „Litanie“ či krásně pestré bluesovce „Jantarové dlaně“, je naopak cítit lehké ovlivnění zvukem Caveových THE BAD SEEDS.

Zaujal rovněž s předstihem zveřejněný song „Vašek“, kde si to kapela stručně a jasně rozdá s pokrytci házejícími špínu na našeho prvního polistopadového prezidenta. Podstatným prvkem stručných textů je pak i stopa týkající se víry či daleko spíše její ztráty. Celkově je na osmiskladbové nahrávce stále co objevovat a s každým dalším poslechem osobně nalézám nový a nový detail, který mne zaujme. Na to, že jde o poměrně přímočarou rockovou muziku, je jí třeba přiznat myšlenkovou hloubku a stylistickou úroveň. Pochutnal jsem si a těším se na trojku, která vychází letos v září.

12.07.2023	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz