POWER TRIP, FAÜST, SCOOP, CANCER VOID - Praha, Rock Café, 5.února 2025

Fakt, že se v rámci uskutečnění pražského koncertu thrashmetalových Američanů POWER TRIP dokáží na masitém cecku této akce uchytit hned tři tuzemské předskokanské partičky, může na leckoho ze zdejší subžánrové komunity působit inspirativně a nadějeplně. Proč ne, přeji to všem - „Voják se stará, voják má!“ Otázkou však zůstává, jak dokáže být ve skutečnosti inspirativní také hudba dotyčných zahřívačů? Všechny tři české kapely v podstatě jen naplňovaly generické mustry svých žánrových škatulek a přehrávaly v nějaké pečlivě nacvičené muzikální póze něco, co už tu dávno za ty dekády existence tvrdé hudby v mnoha podobách bylo. Všechny tři party se svou hudební náplní od sebe diametrálně lišily, jakoby dnes v žádném z žánrů nikdo neměl zájem přijít s něčím trochu vybočujícím a jednoznačně svým, jakoby všem stačila příslušnost k nějakým subkulturním komunitám. A přiznám se, tenhle přístup jako sledovač aktuálního hudebního dění moc nechápu.

Večer zahájili deathmetaloví CANCER VOID, pětice ctící abecedu švédského mrtvolného old-schoolu, jejíž produkce je vystavěná po vzoru kupříkladu první desky kultovních ENTOMBED („Left Hand Path“). Gruntovně podlazený kytarový sound, zurčivá sóla a záhrobní křik, který jakoby do sálu doléhal z hloubi nějakých zapomenutých lesních jeskyní někde na severu Evropy. Pamětník se mohl ve svých myšlenkách okamžitě přenést do roku 1990 nebo 1991, protože CANCER VOID dokázali přesvědčivě interpretovat (nechtěl jsem napsat rovnou imitovat) určitý trend v extrémní metalové hudbě, který tu zhruba dvě sezóny kdysi dávno byl. Že by však startéři celé akce do svého výrazu přidali také něco zaručeně svého, to by bylo velmi odvážné tvrzení. Přejděme k dalším.

U druhých českých předskokanů SCOOP mě v časovém harmonogramu shlédnutém ještě před akcí zaujalo, že měli na svůj set vyhrazenou pouhou čtvrthodinu. Co sakra za tu dobu stihnou, říkal jsem si. Bodejď by nestihli, když šlo o cvičení vycházející z hardcoreových forem vyjádření. Členové kapely navíc asi pět minut čekali na pódiu s nástroji navlečenými kolem krku, ve volných mikinách, a tu a tam někdo dokonce i v zimní čepici, aby se po pěti minutách rozhodovali, zdali tedy začít, protože do oficiálního začátku zbývalo ještě dalších pět minut ze štědré půlhodinové pauzy na přestavbu pódia. Nakonec do toho hrábli. Jak jsem stál uprostřed prostoru před pódiem, tak jsem si rychle uvědomil, že se ta masa lidí kolem mne kamsi odtáhla, konkrétně k oběma bočním stěnám. A tak chvíli stojím úplně sám na cca šesti metrech (tři metry nalevo prázdno, tři napravo prázdno), a za zvuků houpavých temp a kytarových kil mi to celé nějakou chvilku nedochází. Jak jsem si však během pár vteřin všiml, fans u stěn rozhodně nestáli klidně, ale porůznu zde našťoucháni poskakovaly, jeden týpek dokonce běžel, aniž by se ve vztahu k podlaze hýbal. Divoce dřel na svém puntíku tak, že si musel třískat kolenama o bradu. Hlavou mi blesklo, co se to tady jako chystá? S následnými údery do bicích a protržení skladby do rychlého štěkavého tempa jsem to zjistil. Z obou stran se na mne řítili podivní kluzáci, kteří komíhavým způsobem začali vymetat parket. V tu chvíli mne rozesmála blesková vzpomínka na údivně se tvářícího inspektora Columba ve chvíli, kdy si v takřka každém dílu seriálu typicky bouchne dlaní do čela. 

V případě SCOOP to vlastně ani nebyly skladby, ale jakési minutové hlukové skeče na téma střídaní houpavého úvodu, přepnutí do drtivého štěkavého tempa a následně jeho různého zastavování a znovurozjíždění. Není mne sice známa muzikální ambice těchto kluků, ale jejich hudba prakticky byla jen kulisou k frenetickému tanci pod pódiem. Bylo to jako svými nástroji podporovat nějakou pohybovou atrakci plnou karambolů, podobnou sjíždění dráhy plné boulí na skateboardu. Zvláštně pogující kluzáci se stále rozpumpovávali, jeli, a pak se při dobržďování u stěn znovu řadili a odráželi k taneční jízdě zpátky, ale to už jsem jim uhnul z cesty a vše pozoroval zpovzdálí. Neuvěřitelné!

Třetí česká parta - „slunce, seno, thrash metal“ jménem FAÜST (mimochodem, FAÜST je výbornej název pro českou metalovou kapelu) - měla na svůj program pětatřicetiminutovku. Ani výrazně dobrá, ani špatná kapela, která se před pár měsíci zapsala vcelku slušnou druhou řadovou deskou „Death Galore“, je na tuzemské klubové mapě favorizována více, než by si bývala možná zasloužila. I na pódiu se potvrdilo, že jejich největším problémem je především zaměnitelnost. Podobných thrashových partiček, co drhnou riffy a preferují brutální křik, jsou na světě stovky, ne-li tisíce. Pražáci hrají zkrátka „thrash metal pro thrash metal“ a nenabídnou ani špetku něčeho navíc, kvůli čemu by si od nich člověk něco zapamatoval a rozpoznal je od jiných. Když sleduji moravsko-slezské REFORE, je mi jasné, že tím vším co hrají, nejen dokonale žijí, ale ještě svým písním vdechnou cosi svého. Nějakou specifickou emoci, náladu či energii. Právě u FAÜST naživo tuhle potřebnou hloubku a speciálnost vážně necítím. To samozřejmě neznamená, že tomu tak bude napořád, nebo že to někdo jiný neslyší jinak. Chápu, že je blbý šermovat s pouhými dojmy, ale dokážu si představit, že kdyby za pár let byl v módě třeba jiný extrémní styl než thrash (např. třeba nějaký death metal, crust/grind nebo NY hardcore), půjdou tihle FAÜST zas trochu jiným směrem. Třeba je pro ně důležitější příslušnost k nějaké scéně/komunitě, než rozvíjení vlastní hudební neobyčejnosti. Nevím, ale zaznamenané střípky jejich vystupování ve veřejném prostoru na mne takový dojem dělají. Už teď se v jejich zvuku dá vysledovat ledacos, co tuhle jinak genericky riffovou kapelu kloní tu třeba do deathmetalovějších oblastí, jinde do hardcoreových. Jde o drobnosti, ale jsou tam. Energie klukům sice nechybí, ale osobitých nápadů v jejich skladbách bohužel moc nenacházím.

Jak to jenom říct? POWER TRIP přišli, zahráli a zvítězili! A to s velkým náskokem. Jejich výstup jsem zažil před pár dny v Ostravě, kde předskakovali tributní sestavě texaské PANTERY. Zde mne doslova nadchli a zároveň potvrdili, že maj na to dostat do varu pořádně rozlehlou sportovní arénu s kapacitou větší než deset tisíc míst. Byl jsem tedy zvědav, jak bude vypadat jejich výstup na stísněném prostoru menšího pražského klubu s nízkým stropem. Sál Rock Café se mezi tím beznadějně naplnil, takže byl leckdo z přítomných vůbec rád, že nalezl místo odkud koncert těchhle POWER TRIP mohl sledovat, aniž by mu z něj uniklo to základní. Narváno bylo v sále opravdu jako v autobuse v ranní špičce a pobyt se zde navíc za zvuku drtivé agresivní hudby měnil spíše v salvadorské vězeňské peklo. Možná by pořadatelé někdy mohli vybrat sál s alespoň mírnou naddimenzovaností prostoru, ale nic proti gustu, třeba to tak koncertní srdcaři vyžadují. Americká kapela dostala fanoušky do varu takřka okamžitě a po zvukové stránce šla sebejistě lovit dokonalost. Čímž nám servírovala naprosto mimořádně nabroušený koncert, ve kterém uchvacoval především drtivý zvuk jejich nosných riffů. Bylo v tom projevu něco ze staré dobré Maxovské SEPULTURY a taky trochu PRONG, ale zároveň POWER TRIP prokázali i vlastní cítění a velkou muzikální vyzrálost. Jedna drtivá hymna střídala druhou, takže byl posluchač chycen do pračky rychlých temp, hrubých riffů a sólového vřeštění kytar, které thrashers tak milují. 

Nový frontman Seth Gilmore působí docela sympaticky a ke zbylému kvartetu spoluhráčů se hodí. Co dělá zvuk POWER TRIP tím, čím je, jsou však především kytarové party a riffy. Po takových jízdách jako nabídla úvodní dvojice skladeb „Soul Sacrifice“, „Executioner´s Tax (Swing Of The Axe)“, nebo dále pak po nosných skladbách jako „Nightmare Logic“ nebo „Crucifixation“ a za neustálé tvrdošíjné spolupráce s dovádějícími tanečníky a fanoušky moshingu či circle pitů, nebylo pochyb, že sledujeme naprosto špičkové žánrové těleso, jehož dráha byla před pěti lety, díky smrti jejich lídra Rileyho Galea, náhle přerušena. Nyní se zdá být u POWER TRIP vše v plném proudu k docílení laťek minulosti. Kapela se rozhodně nevyhýbá ani skladbám z úsvitu své kariéry, takže jsme mohli slyšet i věci „Divine Apprehension“ a „Suffer No Fool“, které zahajují kompilaci z nejstarších věcí „Opening Fire (2008-2014)“, případně „Manifest Decimation“ a „Heretic´s Fork“ z debutu „Manifest Decimation“. Fanoušci se svou kapelou velmi souzní, takže byl kotel neustále v pohybu. Dokonce si občas někdo zaplul na rukou, nebo se gymnasticky vyřádil zavěšen rukama a nohama na konstrukci světelné rampy u stropu. Celou tu jízdu charakterizoval povedený a velmi řízný zvuk, dominantní kytarová složka od dvojice Nick Stewart a Blake Ibanez, ale i parádní práce rytmické dvojice Chris Whetzel a Chris Ulsh. Když set vygradoval skrze poslední song „Crossbreaker“, bylo to po více než hodině časomíry tak akorát. Ve výsledku POWER TRIP předvedli zaručeně výživnou masáž.

Na všech fotkách POWER TRIP.

07.02.2025	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz