POWER TRIP - Manifest Decimation

80%

Když jsem nedávno zpětně objevil texaskou hardcore-thrashovou kapelu POWER TRIP, nestačil jsem se divil, co že je to za rubanici a co v případě letitých subžánrů lze ještě vyprodukovat a přitom zůstat přirozenými, autentickými, nápaditými, zkrátka a dobře, ve všech ohledech svými. Jak je známo, v posledních dvou dekádách se roztrhl pytel s různými thrashovými revivaly povětšinou vzývajícími osmdesátá léta, ale mohl bych říct, že téměř žádný spolek mě nepohltil způsobem, jakým se to stalo pětičlenné partě okolo nebohého frontmana Rileyho Galea, který zemřel před dvěma lety. Jeho smrt byla vlastně prvním momentem, kdy jsem si jména POWER TRIP vůbec všiml. Zvláštní, žijeme v přeinformovaném světě a snažíme se spíše onen nenápadný tok dění podvědomě odfiltrovávat, než abychom šly věcem naproti. Možná právě tohle posloužilo k faktu, že jsem na název POWER TRIP natrefil až v době, kdy se úderka hroutila. Co jsem si však o Texasanech zpětně načetl a jak na mne působila jejich tvorba, musím říct, že mne ta kapela velice zaujala.

Angažovanost v otázkách sociální nespravedlnosti, jednoznačný odpor k předsudkům, rasové nesnášenlivosti a netoleranci, celkově naprosto nejižanské postoje udělaly v mých očích z kapely zajímavý artikl k průzkumu. Jak jsem zpětně zjistil, POWER TRIP v době svého fungování příliš nahrávek nestvořili. Kromě dvou obskurních EP v době vlastních počátků, to byly po podpisu smlouvy s vydavatelstvím Southern Lord Recordings pouhé dvě řadové desky - spontánnější „Manifest Decimation“ (2013) a o čtyři roky později vybroušenější „Nightmare Logic“ (2017). Posléze došlo ještě na jednu výběrovku „Opening Fire“ skládající se z nevydaného materiálu jejich počátků. Vlastně by na celé kapele nemuselo být zas tak něco zajímavého, pokud by šlo pouze o narubaný thrash metal s uřvaným zpěvem, drtivými riffy a hardcoreovým groovem, jenže ono to celé v případě POWER TRIP prostě mělo neuvěřitelné charisma, autenticitu a hlavně nápady.

Už na debutové desce „Manifest Decimation“ mne fascinovalo, jak má kapela najeté revoluční thrash počiny konce osmdesátých let, jak pracuje s dynamikou skladeb, jak si zachovává přirozený ráz a zároveň jak přitom dbá na atraktivitu svého soundu. Hrozně mě baví, jakým způsobem jsou do skladeb zapasována ona nespoutaná vřeštivá sóla, dost možná mě trochu připomínající nejen SLAYER, ale i další staré thrashové smečky typu D.R.I., SEPULTURA nebo NUCLEAR ASSAULT. Hudbu POWER TRIP na obou řadovkách výrazně ovlivnil producentský mág Arthur Rizk, který vsadil na celkové zmatnění soundu, abstraktní feeling v rámci skladeb a celkovou neučesanost. Ostatně kapela se od svých začátků vždy hlásila ke svým třicet let starým vzorům jako byly právě kapely typu PRONG, OBITUARY, CRO-MAGS nebo třeba právě již zmíněná SEPULURA a já si opravdu myslím, že to z jejich nekašírovaného a přitom neuvěřitelně svěžího projevu je prostě znát.

Další věc, která je mě na POWER TRIP neuvěřitelně sympatická, je, kromě koncertní zapálenosti a ježdění na dlouhá a úmorná turné po všech čertech, především skutečnost, že tahle kapela drží pevně pohromadě a personální šachy se jich ani moc netýkají. Jasně, tu a tam došlo kdysi v počátcích ke změnám na postu bubeníka, ale obě řadovky byly již nahrány v totožné sestavě: Riley Gale – zpěv, Blake Ibanez a Mick Stewart – oba kytary, Chris Whetzel – baskytara a Chris Ulsh – bicí. Všechno tohle budí dojem, že POWER TRIP byli vždy semknutou jednotkou. Potvrzuje to i momentální nečinnost po tragickém úmrtí frontmana, kdy jeho kamarádi dosud nenalezli sílu na to pokračovat. Opravdu bych jim přál, aby se někdy dostavila, neboť jejich alba ukázala potenciál.

Debutová deska „Manifest Decimation“ je půlhodinovým dynamitem skládajícím se z thrashových rubaček, hardcore groovu, autentické divokosti, ovšem také nadhledu a znalosti potřebného stylového terénu. Vše je zde opatřeno velmi zajímavým zvukovým kabátkem, který nejenže revitalizuje divoký metal konce osmdesátých let, ale přidává mu i něco současného, něco, co je kapele vyhýbající se umělým barvidlům zvuku plně vlastní. Skladby jako divoce swingující „Murderer´s Row“ nebo v krátkém refrénu skandovaná „Crossbreaker“ mají prostě potenciál se trvale zapsat do mého posluchačského portfolia. Ještě je třeba dodat, že obě jejich řadovky vlastní děsivě spletitý cover, kde se nachází olejomalby od současného italského malíře a šílence Paola Girardiho. V případě debutu, jeho prohnilý labyrint světa, kde se spojují vyobrazení řady společenských neduhů s odpadními odtoky a rostoucími nádory má v sobě morbiditu někdejších coverů SLAYER, což vlastně také stojí za povšimnutí. 

13.07.2022	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz