POWERWOLF - Call Of The Wild

70%

Kudy z nudy? Takhle natvrdo bych svou motivaci k napsání recenze na nové album populárních německých power metalistů POWERWOLF asi nepopsal. Šlo spíš o zvědavost ohledně toho, co má dnes na metalové scéně úspěch a zároveň bývá mnohými bez dalšího označováno za odpad. Jako odpůrce relativizující fráze v tom smyslu, že pravda se zpravidla nachází někde uprostřed, mě „kauza“ POWERWOLF zaujala. Nehodlám si však hrát na nějakého arbitra. Jako obvykle nabízím pohled zatížený zkušeností a cítěním, ze kterých jsem se na tomto webu vypsal už dostatečně. Přímo ve vztahu k dotyčným a jejich tvorbě pak budu stavět na dosavadní lhostejnosti a neznalosti. Uvidíme, kam se s takovou výbavou při hodnocení novinky „Call Of The Wild“ dostanu. Nejspíš ale tam kam vždycky; vyjádřeno hodnocením, někam mezi šedesát až osmdesát procent.:-)

Před psaním recenze jsem si nevyhledal ani podrobnější fakta. Na poslech starších nahrávek zapomeňte, žádný kontext se tentokrát nekoná. Dobré promo si mě ovšem chtě nechtě našlo. Kapelu tedy registruji víc jak deset let, kdysi jsem dokonce zhlédl jedno video, které mi přišlo dost nabubřelé, což ovšem v metalu nic neznamená. Podobně se dá nahlížet i na texty, bezesporu odpovídající budovanému image. Nač shazovat podstatné kritikou nepodstatného, přesněji řečeno pojmově daného. Jen hudba, říkám. Jen hudba nahlížená z pozice žánrových standardů, dodávám a zdůrazňuji. Nic jiného mě nezajímá. Nečekám přitom žádnou velkou vědu. A překvapení se skutečně nekoná. K identifikování zmíněných standardů postačilo několik minut. Heavy metal s disney/power metalovými euro přesahy má být především zábavou masovějšího rázu a POWERWOLF vědí jak zaseknout háček hned napoprvé, což je pro ně také evidentní priorita.

Po krátkém intru, zabudovaném do první skladby „Faster than the Flame“ a vrcholícím v mocném sboru, přichází efektní dvoukopáková palba kopírovaná vším ostatním. Takové momenty půjdou na dračku vždy. Vše nicméně nasvědčuje tomu, že se ponesou v diktátu zpěvu, silácky se deroucího z kokonu kláves. Hm, stále mám trochu problém s tím, že se za (evropský) power metal často označuje hudba, jejíž kytarová složka působí až příliš chudokrevně. Formálně tvrdá, herně však banální doprovodná kytara, redukovaná na armaturu poprockového stavebního materiálu, prostě nikdy nenabídne trvalejší proud energie, natož prostředek bránící rychlé erozi. „Pánové, takhle vás to HELLOWEEN neučili!“ „Ano, neučili, ale ani oni se podobných sfér už dávno nebojí.“ Dobře, férové tedy bude zvolit perspektivu poněkud odlišnou. NIGHTWISH a RHAPSODY mají k borcům z POWERWOLF blíže, k tomu špetka gotiky, přežívající z časů FLOWING TEARS, a trocha německého marše ve stylu, řekněme RAGE, RUNNING WILD, ACCEPT či pozdních, resp. skotských GRAVE DIGGER. Ostatně, na posledně jmenované bijce upomíná i chlapácký vokál Attily Dorna s parádním germánským akcentem, kdo by odolal.:-)

Takže nakonec tu máme solidní euro produkci s typickým zvukem. Ano, mohu psát něco o jeho sterilitě, nevýrazné base (žádná škoda, nic zvláštního nehraje), přílišné pompéznosti a strojené mohutnosti; na druhou stranu, podobný vyleštěný a protřelý produkt v Česku zatím nevznikl a zřejmě ani nevznikne. Na tvorbu estrádní hudby takové řemeslné úrovně prostě nemáme buňky, přestože kapacity by se možná našly. Nejsme proto horší, ale ani lepší. Co se týče zmíněného zvuku, z hlediska potřeb samotných POWERWOLF jde nejspíš o ideál, jehož úkolem je podtrhnout sílu melodií vrhaných na posluchače ve slokách a refrénech. Dost se mi líbí posazení kláves. Není jich zrovna málo, přesto neupozaďují vokály. Sbory i sólové kytary zní perfektně. Hlavní roli hraje snad až příliš vypíchnutý hlas Attily Dorna. Za zmínku určitě stojí též kvalitní bicí a funkční varhany, pro mě osobně pozitivní překvápko.

Míří-li se na širší posluchačskou obec, nesmí chybět hity a také nechybí. Přiznám se, že jsem se v drtivé ofenzivě nekomplikovaných melodií a heroických vokálů, servírovaných v ocelové bavlnce, chvíli nevěřícně až opile motal. Po mentální rekonfiguraci však uvedené příznaky zmizely. Každá z písní má přehlednou výstavbu, jednoduché hitové proporce a solidní aranžmá, za jehož kvalitu ručí šikovný klávesák. Před refrénovým opáčkem většinou nechybí krátké intermezzo – dramatično v dramatičnu, někdy doplněné ultramelodickým kytarovým sólem. Deska navíc, počínaje vynikající titulkou, graduje a ve výsledku kolem vás docela profičí. Čtyřicet minut úplně stačí. Bylo mi ctí, pánové.

25.08.2021	Diskuse (6)	Pekárek hackl@volny.cz