POWERWOLF, HAMMERFALL, WIND ROSE - Praha, Sportovní hala Fortuna, 26.října 2024

Čtvrteční, páteční a sobotní večer jsem postupně strávil ve Fortuna Areně v pražských Holešovicích, kde zahrály některá z největších jmen současného metalu. A ten poslední večer byl jednoznačně nejlepší. Ne kvalitou předváděné hudby, ta byla ve všech případech srovnatelná, ale nasazením a schopností bavit v případě vystupujících kapel, a naopak nadšením pak u publika, které jim tu energii několikanásobně vrátilo.

Sobotní večer byl také jediným, kdy jsem nevyrazil do Holešovic sám. Šla se mnou šestnáctiletá dcera kolegyně Róza, kterou jsem měl dozorovat. 😊 Už jsem s ní byl na OVERKILL, takže vím, že je to zapálená metalistka a dokonce začínající bubenice. Přišla tentokrát temně zmalovaná, v dlouhém koženém kabátě s deseticentimetrovými hřeby trčícími z ramen, tričku IRON MAIDEN a ověšená všemi možnými metalovými cingrlátky. Naopak z mého úboru byla zklamaná – odrbané tenisky, běžné džíny a normální košile. Přestože mám doma asi 50 metalových triček, tak je beru jen zřídka. Košile je praktičtější – je teplo, rukávy jdou nahoru – je zima, rukávy letí dolů.

Sobota byla také jediný den, kdy se mi nepodařilo koupit lístky na stání k pódiu. Prostě jsem si nějak nevšiml, že to i v tomhle případě jde. Takže jsme se zanořili do zadní části haly a během večera postupně propluli jen někam do půlky. Ale nevadilo to, protože prakticky v celé velké sportovce byla celý večer atmosféra doslova elektrizující a určitě šlo o jeden z mých nejlepších letošních koncertů. O půl sedmé začali italští trpaslíci WIND ROSE a prakticky hned se celá hala dostala do varu. Všude se kývala nafukovací kladiva, cepíny a sekery a z pódia se ozýval jeden z nejlepších powermetalů současnosti. Upřímně jsem asi nikdy na koncertě nezažil takový úspěch první předkapely. WIND ROSE jsem viděl už na jejich vůbec prvním headlinerském evropském turné loni ve Zlíně a bylo to maso. Ale rozdovádět zlínské Masters of Rock Café a osmitisícovou halu je jiná záležitost. Trpajzlíci to ale s publikem umí – „Víte, co je lepší než trpaslík?“… zmatené ticho (elf to asi nebude)… „Víte, co je lepší než trpaslík?“… opět ticho… „Ožralý trpaslík“… hala se směje a na pódiu začínají píseň „Drunken Dwarves“. Bylo jasné, že i vzhledem k těm gumovým trpaslickým rekvizitám, kterých bylo v publiku plno, sem hodně lidí přišlo i kvůli WIND ROSE (včetně mě a Rózy). Obecenstvo tedy bylo naladěno, ale bez skvělého výkonu na pódiu by se do takové provozní teploty nedostalo. Největší skákačky a nejlepší písně setu: „Fellowship of the Hammer“ a „Mine Mine Mine!“, největší halekačka: „Rock and Stone“, nejnadšenější publikum: „Diggy Diggy Hole“. Bohužel bylo skladeb všehovšudy jen šest. Tahle kapela bude brzy velká, ale jednu vadu na kráse tam přeci jen vidím – doprovodné refrény z pásku. Má to sice posílit mocnost refrénových chorálů, ale tohle by opravdoví trpaslíci nedělali…

Zatímco k první kapele večera jsem toho měl hodně, ke druhé nebudu mít téměř nic. HAMMERFALL mě svojí hudbou, estetikou i čímkoliv dalším úplně míjí. Beru je jako takový slabý odvar z HELLOWEEN (a ty taky nemám rád 😊). Uznávám, že frontman Joacim Cans je vtipnej týpek, ale jinak jde tenhle druh uječeného powermetalu mimo mě. Ale publikum se u jejich dvanácti písní bavilo dost.

POWERWOLF přišli, zahráli a zvítězili. Jako vždy. Tahle kapela má jedny z nejzábavnějších koncertů vůbec. Dobrá a místy i skvělá hudba, spolehlivé instrumentální výkony, originální vlkodlačí prezentace, ale také choreografie celého vystoupení a dobré herecké výkony zúčastněných. To se samozřejmě nebavím o nějakých tanečních číslech, ale o scénkách ústřední komické dvojice Attila Dorn/Falk Maria Schlagel. I hudební koncert je představení a my se přišli přece hlavně bavit… Představení POWERWOLF se stává až Gesamtkunstwerkem, kde se hudba spojuje s velkolepou vizuální show okořeněnou Commedií dell´Arte.

Hlavním tahounem show je zpěvák Attila a klávesista Falk pak jeho tu ponižovaným, tu opěvovaným sparing partnerem. Attilovou zbraní je hlas, zatímco Falk je bez mikrofonu, a tak je vůči vokalistovým provokacím prakticky bezbranný, přesto je díky svému hereckému nadání a mimořádným mimickým schopnostem Attilovy rovnocenným partnerem. Co na tom, že se ty scénky a zábavné mezihry napříč různými turné opakují, Miroslav Donutil hrál „Sluhu dvou pánů“ šestsetkrát a byla to pořád legrace.

Bez hudby by to samozřejmě nešlo a tam mají POWERWOLF stále kde brát. Z posledního alba „Wake Up the Wicked“ zaznělo pět věcí a zejména úvodní „Bless´Em With the Blade“ se ukázala jako skvělá vypalovačka a dokonalý otvírák. Výrazná je i další singlovka „1589“ a ostudu neudělaly ani „Sinners of the Seven Seas“ a „We Don´t Wanna Be No Saints“. Zajímavé je také sledovat, jak se některé dříve publikem málo vnímané písně stávají koncertními taháky. Teprve na tomhle koncertě se publikum s plným nadšením položilo do tři roky staré „Dancing With the Dead“, která tak konečně plně prokázala svůj potenciál. Stejně jako „Blood for Blood (Faoladh)“ – další kus ze tři roky staré desky „Call of the Wild“ – je možné ji finálně prohlásit za klasiku, jež se téměř rovná těm skladbám, které už dlouhodobě přijímají fanoušci POWERWOLF s největším nadšením, jmenovitě „Werewolves of Armenia“ nebo „We Drink Your Blood“, které samozřejmě zazněly i v Praze a které jako vždy patřily k vrcholům koncertu. Vyzdvihl bych i pomalejší věci, zejména powerbaladu „Stossgebet“, která je takovým malým a trochu opomíjeným klenotem diskografie vlkodlaků.

Praha byla poslední zastávkou třítýdenního turné středním a západoevropským regionem a jak shrnula Róza: „Byl to megabanger“. A měla pravdu. Byl to večer dobré hudby, skvělé vizuální show a spolehlivé zábavy.

06.11.2024	Diskuse (3)	Gazďa