PRETTY MAIDS - Motherland

60%

Asi je zbytečné, čekat v případě dánských PRETTY MAIDS nějaké výraznější stylové kotrmelce. Vždycky přišli s tím svým chlapácky robustním a zároveň melodickým metalem, takže již zhruba třicet let patří mezi kapely prověřené a na evropské Hard´n´Heavy scéně ustálené, mezi kapely, od kterých jejich fanoušek prostě ví, co očekávat a co taky dostane. Záleží jen na tom, jak se ta která nahrávka vydaří. Jejich styl se nachází přesně na hranici mezi klasickým heavy metalem, který slavil největší úspěchy v průběhu osmdesátých let a vzdušným, melodickým AOR pro stadióny, který přísluší do stejné doby. Prvky Adult Oriented Rocku v jejich tvorbě vždy byly a nic se na tom nezměnilo ani letos, protože Ron Atkins i Ken Hammer zkrátka vědí, že jakoukoliv neuváženou změnou by si PRETTY MAIDS zadělali na problém. Navíc potom co kapela v roce 2010 přišla s naprosto skvělou nahrávkou „Pandemonium“, by pomyšlení na něco podobného nenapadlo ani ty největší hazardéry.

Třicetiletá kariéra PRETTY MAIDS má své tři vrcholy, takže si to shrňme pěkně popořadě. Tím nejvyšším je jednoznačně hned ten první, který reprezentují hlavně dvě kultovní metalová alba, která v osmdesátých letech platila za povinnou látku a vyšla po bezejmenném eponymním EP – jde o vynikající alba „Red Hot And Heavy“ a „Future World“. Jejich třetí dlouhohrající deska „Jump The Gun“ , která měla za úkol více se přiblížit americkému trhu, už byla jistým ústupem z pozic, ale stále jí lze počítat do tohoto nejúspěšnějšího období. Druhý vrchol zahájilo razantní, na poměry kapely surové a moderně vysekané album „Scream“ v polovině devadesátých let, aby následující „Spooked“ namakaný styl PRETTY MAIDS dotáhlo k naprosté dokonalosti a to v době, která podobné hudbě absolutně nepřála. Třetím vrcholem je pak překvapivě skvělá minulá deska „Pandemonium“,  která přistála na Zemi v okamžiku, kdy již s kapelou více než dekádu nikdo moc nepočítal a také, kdy se dokonce PRETTY MAIDS nacházeli čas od času i ve stavu klinické smrti. Novinka „Motherland“ však bohužel na jiskřivost a nápady předchozího díla zas až tak sebejistě nenavazuje.

Vlastně je všechno znovu na svých místech a základní atributy hudby PRETTY MAIDS si nespletete s žádnou jinou kapelou. Ať už chraplák Rona Atkinse, bombastickou kytaru Kena Hammera, nebo řadu podpůrných prvků a klávesových aranží. Styl znovu sedí na pomezí metalu a melodického stadiónového rocku. Co však musí po předchozím albu bouchnout do uší, je určitá absence živelnosti. První tři skladby „Mother Of All Lies“, „To Fool A Nation“ a „The Iceman“ jsou ještě v pořádku a navazují na to lepší z tvorby PRETTY MAIDS, ale posléze se album nesmyslně zklidní a jakoby se z něj vytratily nápady a pořádný zápal pro věc či dravost.

Přejděme tedy k tomu horšímu. Skladba „Sad To See You Suffer“ působí jako otřesná zábavovka hodná bezmyšlenkového vytleskávání do jejího kolovrátkového refrénu. Z nudné až senilní „Infinity“ kape cukr po kilogramech a prvoplánovitě dramatická „Why So Serious“ zcela postrádá nápad i tolik potřebný druhý plán. Vše tak trochu vylepšuje až zemitá titulní skladba, jinak střižená v nejlepší tradici heavy metalových kořenů kapely. To samé platí i o hymně „I See Ghosts“. Následující „Bullet For You“ se však nese na vlně tuctové pop/rockové vaty a letargického písničkaření pro firemní srazy. Když si dojmy z ní v hlavě srovnávám, myšlenky se nesou asi v tomhle duchu - má to kytaru, potřebně umírněný a nenápadný projev zpěváka, takže něco na způsob produkce tuzemských rádií a kapel jako NO NAME, lidi co o rockovou hudbu moc nestojí to nenasere, nikoho to ani příliš neohromí, nenadchne nebo dokonce nevyprovokuje, takže klasická písnička dělaná pro potřeby propagace v místech nazývaných - „Co kdyby?“ - vlk se nažere a koza zůstane celá. Ani zbytek již  příliš neoslní, takže kolik dát bodů desce mé oblíbené kapely, kde polovina skladeb sice potěší, ale zbytek neosloví?

16.04.2013	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz