PŘICHÁZÍ SATAN! - Zlo za maskou dětské nevinnosti

Anglie, počátek roku 1975. Casting je v plném proudu. Dveře studia se neustále otevírají a dovnitř proudí zástupy malých chlapců různé výšky a vzezření. Režisérovi už všechny ty tváře vyčerpáním splývají v jednu neforemnou masu. Jeho pozornost však už delší dobu dráždí mladík usazený v koutě místnosti. Netečně hledí před sebe a v jeho šibalském pohledu je skryto cosi … ďábelského! Snad jen ty blonďaté vlasy kazí celkový dojem, což není nic, co by nemohlo vyřešit vhodné použití černé barvy. Konečně přišla na řadu zkouška, v níž zmíněný chlapec na kameru prohodil několik naučených frází. Režisér se podrbe na hlavě a po krátkém zaváhání zmíněného povelem vybídne, aby jej fyzicky napadl. Malý hošík nasadí pokřivený úsměv a zlověstně se mu zaleskne v očích. Okamžitě se rozběhne, začne do režiséra tlouct a nakonec ho kopne do třísel. Režisér Richard Donner si malého vzpouzejícího se démona drží oběma rukama od těla a volá: ,,Stop, stop, našli jsme ho, to je on!‘‘

Anatomie hrůzy

Filmový horor. Samostatný žánr s vlastními pravidly a jasně stanovenými zákony. V primárním bodě by měl horor u diváků vyvolávat pocity strachu, děsu a napětí. Nikde ovšem není psáno, že se tento specifický, leč nesmírně oblíbený filmový útvar nemůže ohýbat, přizpůsobovat či různě křížit se všemi dalšími myslitelnými žánry. Prvek hororu tak může sloužit i jako výrazné koření, s jehož pomocí získá například thriller další rozměr. Jedna ukázka v praxi: „Mlčení jehňátek“ (1991) spadá svou podstatou do područí detektivního žánru, ale nezpochybnitelná hororová esence mu dodává punc exkluzivního zboží a funkční nadstavby mající tendenci zvyšovat náš srdeční tep. Když tedy mladá agentka Clarice Starling prochází v naprosté tmě odporný brloh zákeřného sériového vraha, který ji navíc zpovzdálí sleduje, můžeme mluvit o čistě hororové sekvenci, cíleně stupňující úroveň strachu a napětí.

Tím se plynule dostáváme k dalšímu bodu. Horor může, a také vůbec nemusí, obsahovat nadpřirozené a nevysvětlitelné jevy. Vyděsit nás může mýtický bazilišek a stejně tak i pomatený šílenec s mačetou v ruce. Ovšem je pravdou, že strašidelné filmy zpracovávající lidový folklór, nadpřirozeno a duchařskou tématiku se těší patrně nejmasovější divácké přízni. Vlkodlaci, upíři, zombie, mimozemské formy života, prokleté přízraky, lesní raraši a spousty dalších krve a duše chtivých stvoření, co nás tak ráda nutí přivírat zrak či přitahovat duchnu k bradě. Bohužel se s tímto tradičním žánrem často pojí i jedno zažité, dehonestujícím účinkem nasáklé klišé. U určité masy lidí včetně odborné kritiky je horor dodnes brán především jako pokleslý žánr bez vyšších uměleckých ambicí. Laciná zábava na jedno použití. Jak už to tak někdy bývá, pravda se nachází zhruba uprostřed.

Vezměme si nyní na mušku hororový podžánr „slasher”, jenž svůj největší boom zažíval v osmdesátých letech. V centru jeho výrazových prostředků a základních dějových struktur se velice často nachází větší skupina hloupých teenagerů, která je vlivem nějakého zvráceného maniaka systematicky zmenšována. Konce se většinou dožije ve vzácnějším případě nejchytřejší postava, častěji pak neposkvrněná panna. Sledujeme-li tedy šesté pokračování nějaké vyvražďovačky, kde hnijící zombie v hokejové masce kosí další várku mladého masa, můžeme konstatovat, že jde o čirou, byť lacinou zábavu bez přidané hodnoty. Aplikovat však ten samý příměr na majstštyk „Osvícení“ (1980) od legendárního Stanleyho Kubricka, to by bylo absolutní bláznovství. I přes fakt, že Kubrick pracuje s omšelou narativní šablonou zpracovávající téma o rozlehlém opuštěném objektu s děsivou minulostí, snese jeho horor „Osvícení“ srovnání s tím nejlepším, co historie hraného filmu nabízí. Na chlup stejné jakostní měřítko, oddělující zrna od plev, lze užít u komedií, akčních filmů nebo dramat. Je však fér přiznat, že koncentrace méně kvalitních, až brakových děl je u hororů daleko, daleko vyšší.

Motivů, kterými se svět hororových filmů opájí a staví na nich svůj naturel, je nepřeberné množství. Samostatnou kapitolou jsou pak filmy se satanskou tématikou. Tato specifická disciplína zažívala svůj progresivní růst na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, přičemž vrcholu dosáhla s blížícím se nástupem osmé dekády. Pokud zorné pole zúžím na naprosté minimum, zůstanou přede mnou hrdě stát tři pekelné obelisky, z jejichž podstaty a vnitřního pnutí čerpají inspiraci všechny následující snímky s obdobnou tématikou, a to napříč generacemi. První významný kus má na svědomí Roman Polanski a nese název „Rosemary má děťátko“ (1968). Působivý psychologický thriller skrz naskrz nasáklý mysteriózní atmosférou. Druhým a ve své době velice odvážným počinem je „Vymítač ďábla“ (1973). Nekompromisní šupa od stylotvorného Williama Friedkina. A konečně třetí, po kouři a síře páchnoucí dílo jménem „Přichází Satan!“ (1976).

Tento horor je vlastně zdařilým mixem dvou výše uvedených snímků. Z díla Romana Polanskiho si bere nejednoznačnost a pochyby, kdy si valnou část příběhu může divák interpretovat po svém, přičemž mlžný opar nejistoty se nad filmem rozplyne až v poslední chvíli. Z „Vymítače ďábla“ zase čerpá sázku na šok a děsivé výjevy, ovšem nikoliv ve smyslu vulgární mluvy a v užité míře explicitních gest. „Přichází Satan!“ ve své době poutal pozornost především ve velice sugestivním zobrazení úmrtí jednotlivých postav a vskutku zlou, až infernální atmosférou. Pokud je navíc veškerý děs, smrt a negativismus ventilován skrze nevinnost malého dítěte, je účinek dvakrát silnější. Zatímco v hororu „Vymítač ďábla“ si rohatý hodlal pochutnat pouze na duši mladé dívky, první celovečerní snímek Richarda Donnera vynáší na stůl daleko těžší kalibr. Pod nenápadnou fasádou v podobě pětiletého chlapce se skrývá samotný potomek pána temnot, Antikrist, odhodlaný podrobit si lidský druh. Připravte se přátelé, přichází Satan!

Muž stojící v pozadí

Po čistě komerční stránce byl nedávno zesnulý rodák z Bronxu Richard Donner jedním z nejúspěšnějších filmových režisérů. Jeho jméno a tvář spoustě lidem patrně nic říkat nebude, ale snímky, za nimiž stojí, pozná bezpečně každý bez ohledu na erudovanost v oblasti světové kinematografie. Jeho tvorba je jako mozaika plná různorodých barev a odstínů. Od nenápadných, nicméně řemeslně skvěle zpracovaných jednohubek, jako jsou mysteriózní thriller „Spiknutí“ (1997) nebo svižná akční jízda „Nájemní vrazi“ (1995), až po nejslavnějšího filmového „Supermana“ (1978) s tváří Christophera Reevea. Do srdcí miliónů filmových fanoušků se však nesmazatelně zapsal především díky čtyřdílné akční klasice „Smrtonosná zbraň“ (1987–1998). Dát dohromady na první pohled dva nesourodé herce s tvářemi Mela Gibsona a Dannyho Glovera, to byl nápad, za který by Donner zasloužil postavit pomník v nadživotní velikosti.

Přitom byl po celou kariéru spíše mužem stojícím v pozadí. Nevyhledával záři reflektorů ani oslepující záblesky nenasytných fotoaparátů. Skromný člověk, za něhož mluvila hlavně jeho profesionálně odvedená práce a také k prasknutí naplněné kapsy investorů. Přirozený talent na kinohity a velmi často i producent svých vlastních filmů. Natolik si věřil. Donner stál vždy nohama pevně na zemi. Nerad riskoval, pečlivě si vybíral scénáře a projektům, do kterých vkládal své úsilí, musel bezmezně důvěřovat. Předtím, než na filmovém poli naplno prorazil, se pohyboval téměř osmnáct let v televizním průmyslu. Pro televizi natočil desítky v našich končinách naprosto neznámých seriálů, filmů a reklam. Opravdovým fajnšmekrům by snad mohlo něco říkat malé koprodukční drama „Twinky“ (1969) se Susan George a Charlesem Bronsonem v hlavních rolích.

Věk je jen číslo

Potomek židovských rodičů Richard Donald Schwartzberg byl pro budoucí profesi filmového režiséra osudem tak trochu předurčen. Jeho dědeček v Brooklynu vlastnil malé kino a jako chlapec tam Richard trávil prakticky veškerý svůj volný čas. Filmy se tak zanedlouho staly důležitou součástí jeho života a snění. Věděl, že se v budoucnu stane součástí filmového průmyslu, jen si nebyl jistý, v jakém odvětví. Střihač, herec, režisér? Na tom nezáleželo, stačilo být hlavně u toho, být přínosem a jakýmkoliv způsobem tvořit. Po absolvování střední školy sloužil Richard v americkém námořnictvu a stal se leteckým fotografem. Poté krátce koketoval se studiem na Newyorské univerzitě, ale po několika měsících to vzdal a prásknul do bot.

V Hollywoodu, místě, kde se sny mění v realitu, se brzy uchytil v televizním průmyslu. Roku 1958 tak započala jeho kariéra. Poslední věcí, kterou učinil, byla změna jeho rodného jména. Richarda Donalda Schwartzberga nechal v prachu za sebou a přijal umělecké jméno Richard Donner. Čekala ho takřka dvě desetiletí záslužné, nicméně pro světovou kinematografii nijak výrazně důležité tvorby. Dvě desetiletí, po nichž se ozvalo samo peklo a v téměř sedmačtyřiceti letech mu obrátilo život vzhůru nohama.

Pergamen načichlý kouřem

Zkraje roku 1973 se sešli na neformální schůzce dva přátelé. Byli jimi Američané Harvey Bernhard a Robert Munger. Ten první byl filmovým producentem a druhý pracoval v reklamním průmyslu. Rozhovor se točil jak v osobní, tak v pracovní rovině. Bernhard hledal vhodný námět ke zpracování, nějakou bombu, co by do kin přitáhla davy. V té době byl čerstvým hitem „Vymítač ďábla“. Horory, a vůbec filmy s nadpřirozenou tématikou, se po mnoha letech opět těšily rostoucímu zájmu. I to bylo jedním z témat, o němž si oba muži vykládali. Munger byl silně věřící člověk a navíc hýřil zajímavými nápady. Nakonec do placu hodil myšlenku, kterou už delší dobu nosil v hlavě. Jeho idea byla inspirována knihou křesťanského spisovatele Hala Lindseyho a nyní, v souvislosti s čerstvým ďábelským trhákem, mu opět vyvstala na mysli. Teze se točila okolo zla nebo dokonce samotného Satana vtěleného do podoby lidského jedince. Tato entita by kráčela mezi námi a skrze podlé činy usilovala o nadvládu nad světem, potažmo lidstvem samotným. Víc Munger neměl, ale to vůbec nevadilo.

Nadšený Harvey Bernhard vycítil potenciál, koncept si s laskavým dovolením převzal a okamžitě kontaktoval Davida Seltzera. Tehdy nepříliš známý scénárista chytil zadaný úkol za pačesy a ponořil se do více jak roční práce. Během ní studoval bezpočet literárních děl včetně „Nového zákona“, jenž mu byl velkou inspirací. Nejvíce čerpal ze „Zjevení svatého Jana“ neboli „Apokalypsy“, tedy poslední knihy „Nového zákona“. V té se objevuje Antikrist, bytost, která se na Zemi před druhým příchodem Ježíše Krista pokusí převzít vládu nad světem. Tento motiv Seltzer narouboval na dějový fragment, který mu producent poskytl a začal pomalu tvořit celistvý příběhový skelet. Seltzer si svaté symboly a motivy přítomné v knize mírně přizpůsobil a ohnul do požadované podoby. Například onen Antikrist není v Bibli popisován jako syn Satana a zabít ho navíc může pouze Ježíš, nikoliv posvátné dýky, jak nám to ve finále předkládá film. Síla Seltzerova propracovaného scénáře měla později takový dopad na popkulturu, že dnes nikdo, včetně mnoha věřících fanatiků, nepochybuje o podstatě Antikrista a filmový výklad bere jako přesný opis z Bible. Seltzer se také postaral o zpopularizování čísla 666. Znamení šelmy bylo do té doby významově jasné pouze učeným teologům a křesťansky založeným lidem.

Samotný příběh je v jádru prostý. Americký diplomat Robert Thorn musí čelit nečekané tragédii. Jeho manželka porodí syna, který krátce nato zemře. Robert tuto skutečnost své ženě zatají a ještě ten večer v té samé porodnici za velmi podivných okolností adoptuje jiného čerstvě narozeného chlapce, jehož matka údajně zemřela na sále. Rodiče dají chlapci jméno Damián a společně ho vychovávají. Po nějaké době se kolem rodiny Thornů začínají dít zvláštní věci, na které se nabalují i děsivé smrtelné nehody a sebevraždy. Každý, kdo se pokusí Damiána jakkoliv ohrozit nebo zkoumat jeho původ, zaplatí dříve či později cenou nejvyšší. Jakoby nad malým chlapcem držel ochranitelskou ruku samotný ďábel. Kdo tedy Damián ve skutečnosti je a odkud pochází? Producent Harvey Bernhard se při čtení potutelně usmíval a v duchu si neustále pohrával s jednou konkrétní myšlenkou. Kdo to k čertu bude točit?

Profík od fochu

Harvey Bernhard potřeboval spolehlivého a zkušeného muže, nikoliv zhýralou primadonu s hvězdnými manýry. Oslovený Richard Donner přesně tyto parametry splňoval a provázela jej pověst šikovného profesionála. Nabídkou byl zprvu zaskočen, ale dlouho neotálel. Dá se říci, že skočil rovnou do rozjetého rychlíku, neboť veškeré procesy související s předprodukcí již Bernhard a jeho tým zajistili. Projekt byl financován společností Mace Alvin Neufeld a distribuci přislíbilo 20th Century Fox. Film měl vznikat v koprodukci USA a Anglie, což byla zkušenost, kterou měl ostřílený Donner již dávno za sebou. Zbývalo dořešit obsazení hlavních postav. S hlavní mužskou rolí Roberta Thorna byl delší dobu problém. Účast odřekli například William Holden nebo Charlton Heston, který nechtěl strávit celou zimu sám v Evropě a také si nebyl jistý hlavním tématem filmu. Roli nakonec uzmul charismatický Američan Gregory Peck a jeho ženu Katherine ztvárnila rodačka z Massachusetts Lee Remick. Pro úlohu adoptovaného synka byl vybrán pětiletý Angličan Harvey Stephens, o jehož jiskře a vrozené dravosti se režisér během castingu přesvědčil doslova na vlastní kůži.

Menším problémem bylo pouze závěrečné vyznění scénáře, alespoň tedy v očích Donnera. Přesněji mu vadila doslovnost a přímočarost v poslední třetině. Trval na nejednoznačném vyznění příběhu, podle něhož by si diváci mohli sami rozhodnout, zdali je Damián skutečně Antikrist nebo zda série násilných úmrtí byla jen řetězcem nešťastných nehod. U scénáristy však režisér tvrdě narazil. Seltzer odmítl tuto dvojznačnost, nápad okamžitě zavrhl a protože Donner byl ve světě velkého filmu zatím pan nikdo, musel ustoupit. Těžko říct, jestli šlo z dnešního pohledu o dobré rozhodnutí. Samotné natáčení se dalo do pohybu 6. října 1975 a trvalo jedenáct týdnů. Scény se natáčely výhradně v Evropě. Mezi místa, které poskytla Anglie, patří Univerzita v Surrey s přilehlou katedrálou, dále kostel Všech svatých stojící v Londýně. Interiéry pak zajistila síť studií Shepperton, kde vznikl například starý hřbitov hrající ve filmu klíčovou úlohu. Štáb navštívil také několik lokalit v Jeruzalémě a Římě.

Richard Donner všechny okolo udivoval svým pečlivým přístupem a mnohými režijními nápady, které vymýšlel se zkušeným britským kameramanem Gilbertem Taylorem. Hercům do detailu vysvětloval své záměry a po šachovnici je dokázal vést s elegancí zkušeného hráče. Donner kladl velké nároky na bedra tvůrců speciálních efektů. Přál si, aby zobrazení jednotlivých úmrtí působilo nečekaně, realisticky a pokud možno neotřele. Každá smrt musela připomínat rychlý úder blesku, ale zároveň měla šokovat svou vynalézavostí. Díky tvůrčí invenci, precizním kamerovým úhlům a efektnímu střihu se režisérovi podařilo docílit přesně svých vizí. Myslím, že taková dekapitace jedné z postav za pomoci velké skleněné tabule dokáže nadzvednout ze židle ještě dnes. Ano, šikovný Richard Donner dokázal během natáčení hravě uplatnit své letité zkušenosti, ale nemohu opomenout jeden podstatný fakt, bez kterého by byl jeho první celovečerní film poloviční.

Hudba z pekla

Věhlasný hudební skladatel Jerry Goldsmith napsal během své plodné kariéry bezpočet špičkových hudebních motivů, skladeb a pochodů. Ovšem jeho skladatelská práce pro film „Přichází Satan!“ snese srovnání jen s těmi největšími velikány filmové hudby. Romanticky laděné motivy pro idylický život rodiny Thornů se psaly samy. Horší to bylo s druhou stranou mince, tedy ostrým kontrastem podtrhujícím znepokojivou a pekelnou podstatu snímku. Goldsmith s tímto problémem dlouho bojoval, až jednou, během večeře se svou manželkou, náhle zvedl hlavu a nadšeně oznámil: ,,Slyším hlasy!”

Okamžitě sedl ke klavíru a do notové osnovy zapsal úvod dnes již legendární partitury pro sbor. Jeho cílem bylo vytvořit jakousi satanskou verzi gregoriánského chorálu, černou mši obohacenou o latinské fráze. S tímto nápadem a notovým zápisem v ruce došel za londýnským sbormistrem. Ten byl mimo jiné odborníkem na latinu a Goldsmithovi pomáhal vymýšlet a převracet ustálené latinské fráze. Například zaběhlé „zdrávas Maria”, bylo pozměněno na „zdrávas Satane” atp. Titulní skladba a vůbec celý soundtrack tvoří pevnou součást filmu, jeho druhou polovinu. Obraz a zvuk tu souzní ve vzácné vzájemné symbióze, podobně jako hudba pro film „Barbar Conan“ (1982) od Basila Poledourise. Jestli existuje skutečné peklo a rohatí si tam dole dopřávají pravidelné dávky hudby, tak soundtrack Jerryho Goldsmitha v jejich mixu jistě chybět nebude.

Konec světa

Zpočátku je úplná tma … a pak se znenadání v pravé části obrazu zjeví silueta malého chlapce. Stojí v pozoru a ruce má zasunuté v kapsách. Stín, který jeho postava díky intenzitě hřejivého rudého světla vrhá, má podobu obráceného kříže. Ticho padá v nemilost pod přívalem mocného chorálu, jenž vzývá temného pána. Koňské žíně rozechvívají struny kontrabasu a k ponuré melodii se přidává zlověstná houslová linka. Makabrózní skladba „Ave Satani” si v umrlčím pochodu kráčí kupředu a rozsévá zkázu v uších nebohých posluchačů. Ani se nenadějeme a uhrančivá titulková sekvence je za námi.

Nacházíme se v Římě. Elegantní vůz černé barvy si to pálí kupředu po deštěm smáčených ulicích. Na zadním sedadle spočívá zdrcený muž vstřebávající nemilou zprávu. Vůz zastaví před starou historickou porodnicí a za několik okamžiků už muž hovoří s knězem. Je to tak, jeho syn zemřel během komplikovaného porodu. Naděje však umírá poslední. Je tu jedna možnost, co by celý problém alespoň částečně vyřešila. Před chvilkou zemřela jedna žena a zůstalo po ní čerstvě narozené dítě. Chlapec, sirotek. Život za život, krev za krev. Diplomat Robert Thorn se chopí příležitosti a přijme tento nečekaný dar, dle slov kněze dar od Boha.

Film po celou dobu mistrně buduje napětí a zhoubnou atmosféru. Nespěchá, není kam. Svou výstavbou připomíná dlouhé schodiště pomalu se klenoucí do výše. Každý schod nám zvýší pulz a zahrne nás palčivými otázkami. Rozumně dávkovaný přísun nových a nových informací v divákovi vzbuzuje zájem, přirozenou zvědavost a také obavy. Pokud existuje nějaký snímek prezentující učebnicový příklad postupné gradace událostí, je jím bezesporu „Přichází Satan!“.

Celý děj se dá rozetnout na dvě části. První připomíná znepokojivé rodinné drama, v němž vystupuje úspěšný manželský pár vychovávající Damiána, dítě, které si oné tragické noci Robert přivlastnil. Relativní idyla úvodních minut, během nichž sledujeme kariérní povýšení Roberta Thorna do pozice velvyslance pro Spojené království, je postupně podkopávána sledem podivných událostí. Ty eskalují nečekanou sebevraždou dětské chůvy během narozeninové oslavy. Její do roušky tajemství zahalená náhradnice, starající se o Damiána, se chová přinejmenším zvláštně. Na každém kroku se objevuje velký černý pes a také vyděšený kněz, který se Thorna snaží varovat. Druhá půlka je pak ve své podstatě mysteriózní detektivkou prošpikovanou satanskou tématikou. Jedna indicie střídá druhou, mrtvých přibývá a pátrání na vlastní pěst se stává bojem o přežití, bojem o osud lidstva.

Ačkoliv má děj pomalejší, konzistentně plynoucí tempo, tak režisér na správná místa ukryl sadu nášlapných min, které spolehlivě vybudí naši pozornost a polijí nám záda studeným potem. Příjezd ke kostelu s nečekanou dohrou, skličující pátrání v prostorách starého hřbitova nebo návštěva zoologické zahrady, kde zvířata bázlivě a nevyzpytatelně reagují na Damiánovu přítomnost. Autenticky působící útok paviánů na auto má i dnes nečekaně účinnou sílu. S každou další minutou se do filmu vkrádá nadpřirozenost a prvotní psychologicko-dramatický element je vytěsňován do pozadí. Závěrečná, nervy drásající třetina už se prezentuje jako čistokrevný horor.

Je skvělé, že celý koncept funguje, aniž by nějak bazíroval na neustálé přítomnosti Damiána jakožto středobodu příběhové linky. Film ho nijak neupřednostňuje, nenutí ho zabíjet, ani mu do rukou násilně nevkládá moc a magické schopnosti. Jeho přítomnost má spíše sekundární význam a daleko důležitější je mrazivý vír událostí, který se okolo něj točí a posouvá děj kupředu. Hlavní postavou je tu Robert Thorn, racionálně uvažující člověk, co se snaží dobrat pravdy. Postupné odkrývání tajemství, děsivé důkazy a hromadící se mrtvoly ho takřka připraví o rozum. Na konci již připomíná věchýtek nervů, podlomeného zoufalce, co se ve jménu záchrany lidstva odhodlává k barbarskému činu.

Smlouva s ďáblem?

Ano, trochu to tak působí. Čtyřicet šest let žil Richard Donner víceméně ve stínu, pak natočil jeden film o příchodu Satanova potomka a rázem z něj byla hvězda první velikosti. Není to podezřelé? Jistě, že ne. Donner se objevil ve správný čas na správném místě. Řemeslo měl tou dobou dávno v malíku a svou přesnou režií se mu podařilo převést výborný scénář na plátna kin.

Jeho autor David Seltzer při psaní zručně a vychytrale využil tehdejší náladu ve společnosti, umocněnou vzrůstajícím pnutím mezi světovými mocnostmi. Události šedesátých a sedmdesátých let byly traumatizujícím obdobím pro mnoho Američanů, kteří viděli téměř všechny své tradiční hodnoty, kterých si vážili, v rozkolu. Jakoby vše, co upevňovalo všeobecný pocit pospolitosti a národní soudržnosti, náhle upadalo v zapomnění. K pocitům rozčarování i strachu přispěla vietnamská válka a obrovské klíny, které vrážela do americké společnosti. Do toho skandál Watergate, recese způsobená velkou ropnou krizí a jiskřící napětí mezi USA a SSSR.

Seltzer využil i vliv rostoucího sekularismu, tedy faktu, že se státní instituce a stát samotný stále častěji stávaly nezávislými nástroji bez jakéhokoli vlivu náboženství a jeho dogmatického uvažování. Jinými slovy upadala tehdy církevní moc v nemilost a bylo snadné kopnout si do všeho svatého. Proto si mohl Seltzer beztrestně upravit knihu „Apokalypsy“ k obrazu svému a motiv konce světa, nebo, chcete-li, příchod Antikrista, pevně navařit na výše uvedené události. V bouři společenské frustrace a varovných změn v globálním měřítku bylo snadné uvěřit teorii o blížícím se konci světa, ostatně atomová válka by jistě koncem byla. I proto se stal z filmu takový kasovní trhák. Přišel s něčím, na co lidé slyšeli a podvědomě tomu věřili.

A vskutku. Při směšném rozpočtu necelých tří milionů dolarů jich hororový snímek dokázal vydělat více než šedesát, a to jen na území Spojených států. Pro Richarda Donnera odrazový můstek do nebeských výšin a předzvěst budoucích věcí. Jerry Goldsmith svůj skladatelský triumf završil převzetím zlaté sošky Oscara a scénárista David Seltzer už nikdy nic lepšího nenapsal. „Přichází Satan!“ je jednoznačným důkazem, že i filmový žánr, jakým je horor, může nabídnout kvalitní a inteligentní podívanou, ke které se budete často a rádi vracet. Pokud se navíc dostane prvotřídní látka do rukou talentovaného filmaře, který svou práci dělá s nadšením a pro radost, je úspěch téměř vždy zaručen.

Richard Donner, 24. 4. 1930 – 5. 7. 2021.

Hodnocení: 100%

13.08.2021	Diskuse (5)	J.Rose DeathVale@seznam.cz