PRIMAL FEAR - Apocalypse

70%

Až na první dvě řadovky jsem PRIMAL FEAR nikdy nesledoval. Na přelomu milénia jsem si pro sledování podobného hudebního pojetí připadal už trochu odrostlej. Když jsem v devadesátkách netrpělivě a hodně dlouho marně čekal na obrození heavy metalu, nenapadlo mne, že když to v roce 1998 přijde, budu už trochu někde jinde, dál. :-) Postupem času jsem se dokonce vyhýbal kapelám, které, ačkoliv vyznávaly klasické heavymetalové prostředky, nikdy nepůsobily v onom dění osmdesátých let, a nejen kvůli onomu aspektu nepůvodnosti, ale vadilo mně, že jsou tihle novodobí gladiátoři staveni metalovým tiskem do role svěžích hvězdiček, aniž by k něčemu podobnému byl důvod. Podobný předsudek jako v případě PRIMAL FEAR jsem u sebe pozoroval i v případě švédských HAMMERFALL, které odmítám celou dobu řadit mezi klasiky heavy metalu a to díky příslušnosti k jiné generaci, než je tomu u ACCEPT a podobných. Kapely, které svá první alba vydaly až někdy v druhé polovině let devadesátých považuji za zpátečníky a ti přece nemůžou být heavymetalovou klasikou, no ne? 

V případě PRIMAL FEAR považuji přítomnost zpěváka Ralfa Scheeperse, který svého času působil u GAMMA RAY (konkrétně v době jejich prvních tří řadovek), vlastně za ten nejpozitivnější prvek jejich tvorby. Jeho hlas se mně vždy líbil, a pakliže jej po odchodu od Kaie Hansena přijala další ambiciózní kapela, jsem rád, že se v ní dlouhodobě uchytil. Druhým členem náležícím ke klasickým personám německého 80´s metalu je samozřejmě baskytarista a šéf Matt Sinner, jehož tvorbu jsem již v době debutu PRIMAL FEAR znal, neboť jsem měl nahraných několik stěžejních desek jeho předchozí kapely SINNER, která hrála v osmdesátých let na tamní scéně stěžejní úlohy.

PRIMAL FEAR mě na začátku své dráhy přišli docela k pousmání, zejména se svou snahou na konci devadesátých let hrát ničím nezkažený metal. V době, kdy ještě nebylo jisté, že se to celé opět zlomí v obrovskou popularitu melodické metalové hudby, jsem hleděl na jejich produkci jako na něco neuvěřitelného. Měl jsem zkrátka jiné favority a například návrat robustnějších speedmetalistů ANGEL DUST mne oslovil mnohem více.   

Když tak novinku „Apocalypse“ poslouchám, nebudí na mne sice dojem nějaké úžasné desky desetiletí, ale vzhledem k tomu, že PRIMAL FEAR již dvacet let neúnavně pracují na své kariéře a vydávají alba jako na běžícím pásu, nepůsobí dílo jako produkt vyčerpané kapely, která už jen ze setrvačnosti cosi vytváří, právě naopak, ten tlak je přímo hmatatelný už od úvodních tónů třeskutě speedmetalového sprintu „New Rise“. Hlavně tedy díky pevnému Scheepersovu hlasu se letošní skladby velmi dobře poslouchají a vlastní potřebný jadrný náboj, o čemž svědčí i další hymny jako je zde riffová divočina „The Ritual“, majestátní „King Of Madness“ s rozepjatým refrénem sebejistě přelétajícím nad krajinou jak orel skalní, nebo „Blood, Sweat And Fear“, tedy kvapík, který zas pro změnu upoutá typicky německou metalovou úsečností.

Když přijde čas na pomalou a vznosně nadýchanou hymnu „Supernova“, přichází zřejmě jeden z nejpozoruhodnějších momentů alba. Dramatické číslo neponechává nikoho na pochybách, že PRIMAL FEAR jsou letos v pozoruhodné formě. Osobně nemůžu zhodnotit novinku ve srovnání s většinou předchozích desek, protože jsem kapelu celou tu dobu nesledoval, ale nějak podvědomě tuším, že pokud by tahle kapela vydávala celou dobu alba jako je právě tohle, byla by asi trochu výš. Deska si i nadále udržuje stabilní ráz, byť podobně neobyčejných momentů jako v její první půli přijde v té druhé již o něco méně (nicméně např. rockec „Fight Against All Evil“ nebo futuristicky strojovými tempy charakterizovaná „Into The Fire“ mají určitě velké kouzlo. Z mého pohledu je tohle prostě kvalitní germánská ocelařina, která nepůsobí v žádném případě jako uměle vyhnaná blbost od druhořadé kapely.

05.09.2018	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz