PRIMORDIAL - Where Greater Men Have Fallen

60%

Sychravé jsou dny, ve kterých se dějí příběhy vyprávěné irským kvintetem PRIMORDIAL a nejinak tomu je i v případě nového alba „Where Greater Men Have Fallen“, tedy v případě jejich zbrusu nové nahrávky, jenž duní jako větrné příboje v zátokách lemujících divoký poloostrov Dingle. Ze strmých útesů je zde západním směrem možné pozorovat nekonečné vodní pláně bouřícího Atlantiku a přesně tak na mne vlastně působí i hudba této v současnosti nejznámější metalové kapely ze Zeleného ostrova. Přijde mi totiž jako nekonečná vodní masa, která se valí a je ovládána výhradně přírodními živly. Je na tom všem cosi biblického, jakoby hlavním cílem těchto muzikantů bylo především nahánění strachu, jen ať se onen malinký posluchačský červ klepe - jen ho nechte, ať se bojí. Tahle neotesaná, plynulá a důstojně působící metalová hudba jakoby doprovázela nějaké válečné scenérie z období památných vikingských výbojů směrem k Ostrovům a dále na západ, do míst neprobádaných, kam se v onom věku nekonečné zimy ještě nikdo nikdy neodvážil. A právě ovlivnění těchto Irů tou částí tvorby švédských legend z BATHORY, která na počátku devadesátých let vzhlížela právě k pohanské mytologii, je zde již mnoho let nezpochybnitelné, zvlášť pak když letos Alan Averill přešel ještě ve větší míře od hrubého řvavého hlasu na stranu čistšího zpěvu. Snaží se (tenhle Alan), co mu síly stačí, ale nutno dodat, že asi nikdy nebude nadprůměrně dobrým zpěvákem, stejně jako se PRIMORDIAL nikdy nestanou první ligou. A to je zjevně hlavní pointa vedoucí k verdiktu této recenze, je totiž ukotvená mantinely, mezi kterými vězí, kromě dobře známých vlastností charakterizujících tvorbu těchto Irů, zejména můj osobní pohled. Nemám dojem, že by kterákoliv starší nahrávka PRIMORDIAL dostala ode mne více než oněch 60%.

Začneme trochou obecností. Osmero mohutných songů v sobě pojí většinu z toho, co bylo kapelou předesláno na  několika předchozích albech - ponurých, hutných, zdlouhavých eposů, kde atmosféra přebíjela většinu ostatního, co se jen dá obdivovat na metalové hudbě. Oni tihle PRIMORDIAL zrovna nejsou kapelou vyjadřující se barvitým způsobem, pokud se nepletu, že jo? Na druhou stranu to nemusí mnohým vadit. Nechybí zde znovu typické vybrnkávačky na úvod skladeb, jejichž délka se pohybuje okolo osmi až devíti minut, masivní skladbová vzedmutí, kdy si na vlnách neotesaných kytar připadáte, jakoby jste se plavili do bitvy a vše doprovází nevlídná konstantní atmosféra, která prostě k podobné metalové hudbě patří. Stejně jako by zjevně patřila k vašemu hledění do daleké mořské pláně a otáčení kormidlem. Nebudu zde spekulovat nad tím, jak hodně se deska povedla v rámci celé diskografie PRIMORDIAL, ale určitě jde o věc, kterou vydavatelství Metal Blade podporuje oprávněně a která není šlápnutím vedle, jen si dovolím poznamenat svůj pohled, a sice – že tahle kapela mne už mnoho let zanechává absolutně chladným a hlavním důvodem tohoto mého tvrzení je prostě jediná skutečnost – jejich skladby zní totiž hrozně monotónně a já nepotřebuji trávit hodinu času poslechem desky, kterou vlastně celou vystihne jenom jediná skladbová položka a ještě ke všemu položka, která se mi líbí (či nelíbí) tak nějak napůl. Se mnou prostě tenhle druh hudby ani trochu nehne. Recenze byla tudíž sepsána nikoliv na základě nějaké osobní potřeby, ale jen jako další položka do osobního poslechového deníku, tak jak se to zde obvykle děje u těch extrémnějších metalových věcí.

26.12.2014	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz