PRIS - Kopřivy

80%

Poslech druhého alba PRIS jsem nějakou dobu odkládal. Ke spěchu nebyl důvod. Oceňovaný debut „Naše večery“ sice zaujal, ale drápek prozatím nezatnul. V případě novinky „Kopřivy“ je všechno jinak. Jakmile jsem svůj rest napravil, dostavil se nečekaně silný zážitek. Dodávám, že hned na první poslech! Nejdříve zaujala kytara, pak nevinně se tvářící, ale promakaná produkce, kladoucí důraz na přirozený, až syrový zvuk a silnou melodickou stránku. Zhruba v polovině desky jsem se začal bát, že laťka kvality klesne, jenže se stal pravý opak, přišla gradace. Série sedmi skladeb, připomínající svou kompaktností a provázaností poštovní aršík, se tak ve svém idealistickém závěru o „naději na svítání“ dotkla něčeho, co v hudbě stále více hledám a stále méně nacházím.

Vím, chyba může být na mé straně, poněvadž hledačství už dávno vypouštím. Rozhodně jsem ale nečekal, že na tak silnou hudebně-pocitovou bázi tentokrát natrefím v indie rocku s citelnou synth složkou, nota bene podaném pěkně počesku. Jenže dotyční mají nápady a schopnost složit nevtíravé, někdy téměř bigbítové hity, jejichž textová složka je mi dost blízká. Pravda, některé verše člověka dost obnažují a jsou tak i podávány, ale v úhrnu na něj nahlíží pozitivně, tj. jako na bytost nadanou svědomím, schopností rozlišovat dobré od zlého, změnit se a také vytvářet či prožívat krásu všedního dne. Ve světě PRIS neexistuje psychopatie, natož zlo z ní vyvěrající, přesto dokáží svou hudbou bolestivě zasáhnout – vrátím-li se k názvu nového alba – žahnout. Zejména ty z nás, kteří věří, že svět, a především pak lidská existence má (mít) nějaký pozitivní smysl; prostě ty, kteří dokáží vidět a cítit podobně jako samotní tvůrci. Na nikoho jiného se asi ani neobrací. Své pocity s takovými posluchači bolestně (nikoli bolestínsky) sdílí, přičemž odhalují jejich intenzitu a škálu, aniž by dotyčné permanentně nutili hledět do existenciální (pro)pasti.

Už jste někdy viděli studii znázorňující žahnutí kopřivy? Jde o komplexní proces, a to nejen z hlediska mechaniky. Poslední výzkumy ukazují, že se při něm uplatní rovnou směs tří chemikálií – histamin na podráždění kůže, acetylcholin na vyvolání pocitu pálení a serotonin na zvýšení účinků dvou předchozích látek. Jak už jsem naznačil, PRIS na své nové desce pálí tu více, tu méně, a to po celou hrací dobu. Zároveň nešetří serotoninem, přestože ho pečlivě dávkují. Při poslechu každopádně procházíte (ne)určitým příběhem mimo jasný prostor a čas. Příznačné jsou pro něj magické výkyvy a střetávání s „cizím“ a zároveň „vlastním“. A také myšlenky odváděné žahnutím jinam. Cítíte však, že tahle story musí dopadnout dobře, musí! Přesněji řečeno, vy si to přejete, doufáte a přání se vám nakonec splní, doslova s posledními tóny. Zatímco na debutu se hustě baladizuje, „Kopřivy“ mají atmosféru koncepčnější, pohádkovější a po katarzi ústí v jakési rozhřešení provázené nadějí. V kombinaci s celkovým přitvrzením jde o žádoucí krok jinam a podle mého názoru i dál, jakkoli se užilo dost konzervativních prostředků, mezi které lze řadit i opravdové (a výborné) bicí nováčka Jonáše Kucharského.

PRIS rozhodně netonou v sentimentu, jsou přesvědčiví, protože reflektují život, jaký je a jak ho může nahlédnout každý, kdo se dokáže zastavit, podívat se do zrcadla a zapřemýšlet nad sebou i nad těmi, kterým vstoupil nebo – pokud nezůstal sám – stále vstupuje do života. Společnou rukou k tomu servírují výborné melodie a rockový patos, vyvážený již zmiňovanou pocitovou hloubkou, uvěřitelností a také razancí s jistou syrovostí v přednesu. Mix nic z toho nezabil. Mastering zkušeného Ondřeje Ježka pak vše podtrhl. Zpěv Lukáše Grygara netrpí snahou o punk ani přešlechtěností. Působí přirozeně, civilně, rozechvěle... prožitkem. I díky atraktivním melodiím oslovuje, člověk se chce připojit. Naprosto klíčová je uměřenost velezkušené instrumentace. Žádný z hudebníků není virtuózem, resp. virtuozitou neoslňuje. Žádný z nich se nestaví nad skladbu. Přes zmíněnou syrovost, navozující dojem uvolněnosti a spontánnosti, neslyším zbytečné či nezvládnuté tóny. Sázím spíš na obrovskou sebekázeň a empatii k nápadům než na produkční dril, i když spolupůsobit mohlo obojí. Komunikace „širokospektrální“ kytary Tomáše Tkáče s jednoduchými osmdesátkovými synth motivy je dokonalá. Za výstavní kus lze v tomto směru považovat šlapavé „Zvony“. Nemohu odolat, musím citovat jejich závěrečné verše:

zase si vůbec nic nevyčítáš

zase jen vstát a jít

zahodit použitý svědomí

na hlavě narovnat svatozář

a když tě u něčeho přistihnou

zase odrecituješ otčenáš

na nebesích už nikdo netřídí

a tady dole nám všem odzvonilo

žádnej hřích už nestojí za vykoupení

co bylo dřív nám odzvonilo rozednění

Fanoušci vinylu ocení řazení zmíněné skladby na úvod druhé strany. Rozjezd jak má být. Fanoušci digitálu zas její kontrastní návaznost na lidově-historizující megahit „Hvězdy“. Z dramaturgického hlediska funguje obojí. Detailnější rozbor by si zasloužila každá položka. Dovolím si nicméně odkázat na individuální prožitek. Snaha o postihnutí vypjatého kytarového finále ve skladbě „Zítra“ či samotného závěru v plynule navazujícím vydechnutí s názvem „Hranice“ by totiž mohla dopadnout bídně. Takže, představte si osudovou melodii a já alibisticky dodám další veršované ukázky:

na lavicích jsou podjaté strany

obhajobou je čistej líh

krvácením neprokážeš rány

rozhodnutí je neodvratný

zapomenout na každou svoji vinu

příčetnější je selhat líp

--------

zvláštní slyšet tóny

vlastní svědomí

cítíš tepat spánek

nádech svítání

Vzhledem k opožděné vinylové edici spadá listopadové vydání „Kopřiv“ dílem do tohoto roku. Bodování tudíž nakonec odpovídá faktu, že mě letos tak příjemně „popálilo“– obrátilo jinam – jen pár desek. Přesto jsem se s procenty držel trochu zpátky. Otevřenější kytarovkáři mohou klidně uvažovat o dalších deseti navrch. Oslovení by mohli být i metalisté, tedy pokud přežijí alternativnější „Myrhu“. Uvolňující resuscitace z rockujícího surf „Ostrova“ přichází naštěstí hned poté.

27.07.2021	Diskuse (8)	Pekárek hackl@volny.cz