PRISTINE - Road Back To Ruin
Vždycky když se prostřednictvím Nuclear Blast zviditelní nějaká severská a v podstatě retrařská kapela s talentovanou zpěvačkou v čele, je zaděláno na podezření. Ale asi je to tak správně. Ty důvody jsou totiž na místě. Norští PRISTINE určitě nejsou žádnými nováčky, neboť „Road Back To Ruin“ je jejich pátou řadovou deskou, přesto by se kapela měla rozhodnout, jestli se chce prezentovat spíše jako semknutá, garážově rocková formace ctící kořeny blues a nebo působit jen jako eklektický doprovod své zpěvačky coby rockové Adele, u které leckomu přistane na mysl i něco tak absurdního jako možná účast na soundtracku k příští Bondovce.
Heidi Solheim je bezesporu vynikající vokalistkou, stejně
jako je novinka po formální a řemeslné stránce velmi dobrým kusem hudby, i když
si nejsem jistý, jak dalece si bude tahle kapela, s prakticky nulovou
originalitou a zároveň svolností k lecčemu, schopná vybudovat nějakou
větší a stabilní fanouškovskou základnu. Před několika lety to byli blues-rockem
a soulem pozdních šedesátek ovlivnění mladíčci BLUES PILLS, dnes tu máme
PRISTINE, kteří několika písněmi naznačí svůj dravý a zemitý naturel, to když
úvodní song „Sinnerman“ řádně zaburácí, jakoby snad šlo o směs hudby punk-rockových
nezmarů TURBONEGRO s německými skejťáky GUANO APES, pak chvíli PRISTINE působí
jako nositelé odkazu JEFFERSON AIRPLANE, což je případ jedné z nejlepších
písniček na desce „Landslide“, a nakonec všechno vrcholí u rozmáchlých a teskných
kompozic („Aurora Skies“, „Blind Spot“ nebo především scénickou „Cause And
Effect“), kde nad výstavními aranžemi udává jejich hudbě ráz především školený hlas
hlavní představitelky Heidi Solheim.
Dost dlouhou dobu jsem si říkal, jestli mě to album opravdu
baví, protože ačkoliv se vše jeví jako špičkově ošetřené a do detailu
vyšlechtěné, neměl jsem nikdy pocit, že to budu dlouhodobě chtít poslouchat.
PRISTINE jsou totiž po skladatelské stránce docela obyčejným bandem, kterému se
v případě nové desky dostalo nadstandardní péče. Bohužel kapela zní jako
směs mnoha stylových odrůd, což podtrhuje dojem, jaký obvykle mívám u poslechu
nějakého hezky naaranžovaného produktu, za kterým nejsem schopen vydolovat jen
trochu zajímavou emoci či názor. Asi si zde hodně lidí řekne, co to tady
žvaním, vždyť tohle je skutečně silná a zdařile zhotovená deska od lidí s velkým
muzikantským nadáním, a skladby jako právě titulní kus, výše zmíněná „Landslide“,
svižný „Sinnerman“ nebo oddaností blues rocku prolezlá „Bluebird“ o tom všem
svědčí, ale druhým dechem dodávám, takových uskupení zde již v minulosti bylo trochu víc a opravdu neměly nic zadarmo.
| 02.05.2019 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
