PRONG - Zero Days

90%

Americké PRONG lze považovat již za veterány, přesto jejich momentální forma i entuziasmus budí velký respekt. Šéf, kytarista, zpěvák a hlavní skladatel Tommy Victor se zkrátka obklopil mladými hudebníky a je ve svém tažení nezastavitelný, neboť od roku 2012 vydává již čtvrtou řadovou desku (pokud nebudeme počítat album coverů) obsahující nové autorské písně a tyto navíc nepostrádají ohromný příval energie, nápady a jsou zárukou velmi vysokého potenciálu a nápaditosti, jakkoliv kapela hraje přímočarý mix zaoceánského power metalu, thrashe a hardcore/ punku a ze všech ingrediencí je schopná vykřesat vlastní pevně daný zvuk, který si dere cestičku stranou všeobecných trendů. A přitom to s PRONG ještě před dekádou nevypadalo vůbec dobře, když už tehdy přišla na řadu nějaká alba, za moc nestála a o nějaké popularitě si vysloužilá úderka mohla nechat jen zdát, či dokonce se slzou v oku vzpomínat na první půli devadesátých let. To nyní je všechno úplně jinak a Tommy Victor je na vrcholu, pravidelně nahrává kvalitní desky, kterým se dostává pochvalných kritik, a i časté koncerty po obou stranách Atlantiku jsou vyprodané.

Směr PRONG doznal v poslední desetiletce vývoje, kapela svůj styl udělala přímočařejší, více zpěvný, ale i nástrojově barvitější, jakkoliv počet členů nenarůstal – ve skladbách poháněných silným hardcore groovem nyní jakoby ústřední roli hrály především nosné kytarové vyhrávky, tlumené riffy a harmonie podporující zpěv, ten si zjevně vetkl za cíl dotáhnout každou skladbu k srdnatému refrénu. Dřív kapela působila mnohem víc strojově, chladně a prim hrál riffing. Můj názor je ten, že pokud se Victor chtěl znovu dostat do centra dění, musel se posunout a zúročit všechny muzikantské dovednosti a skladatelské zkušenosti, ovšem na druhou stranu neubírat z agresivity a nasazení, výsledkem čehož bylo možné docílit nabušeného, avšak poměrně dobře poslouchatelného metalu moderního ražení, materiálu, jehož skladby by do uší lezly doslova a do písmene sami. To se povedlo prostřednictvím alb jako „Carved Into Stone“ nebo „Ruining Lives“, jež si získala velkou oblibu a znamenala velký comeback. Po nahrávce předělávek „Songs From the Black Hole“ a další, trochu méně povedené řadovce „X (No Absolutes)“ přichází letos v létě čas na výsostnou lahůdku – „Zero Days“.

Novinka je z mého pohledu snad nejlepší možnou deskou, s jakou mohli nyní PRONG přijít. Je zde poznat určité přitvrzení, které se projevuje větší mírou hardcore naklepanosti (např. „Off The Grid“) v některých skladbách, avšak nic album nesráží pod hranici obvyklé chytlavosti a pestrosti. Naopak je všechno vypulírované a kytary bezstarostné krouhají svoje riffy, vyhrávky a sóla, a vše upaluje doslova výtečným způsobem na vlně typického groovu. Psychoticky rozvláčnělý hlas Tommyho Victora už se za ty roky vypracoval do specifické barvy a působí, jakoby si dotyčný dával všechny ty linky úplně bez námahy. Většina skladeb má neuvěřitelný náboj, melodičnost a dere se vstříc refrénu či nějakému jinému vyvrcholení. Je těžké zde vypichovat nejsilnější momenty, protože výtečných skladeb je zde prostě valná většina. 

Už od prvního nářezu „However It May Ends“ je poznat, že posloucháme mimořádné album, což vzápětí potvrdí přísnými riffy dunící titulní song „Zero Days“. Hitový potenciál má „Divide And Conquer“, stejně jako „Forced Into Tolerance“ roztočená do pořádně rychlých obrátek plná ohně, chlapáckých chorálů a riffového ostří. Zpěvnost neztrácí další mašina na strojový riffing „Interbeing“ a její neoblomnost dokonale imponuje, jen doplním, že songu však nechybí ani určitá voivoďácká mimóznost. „Blood Out Of Stone“ se zas prezentuje prostřednictvím zadumanějšího tempa a valivosti, které však následně nechybí ohromná, skoro až stadiónová gradace. Jde tak o jednu z nejnápadnějších hymen v rámci alba, které je hymnami přeplněné. Zběsilá „Operation Of The Moral Laws“ má v sobě thrashovou úsečnost a přísnost newyorské scény. Zajímavou a v rámci celku hitově odlehčenější položkou je i devátá „The Whispers“, kde Victor zúročuje svůj potenciál skladatelské chytlavosti a pestrosti. Po méně melodické, o to však brutálnější věcičce „Self Righteous Indignation“, jenž má sílu vyorat v hlavě posluchače brázdu, dostáváme další klubovou jízdu „Rulers Of The Collective“. No a tak to pokračuje dál až do konce. Letos máme totiž co do činění s dalším velkým albem aktuální tvorby PRONG. Jen je tedy třeba závěrem dodat, že šéfa PRONG v rytmické sekci doprovází dvojice Mark Longworth/ Art Cruz a je naprosto výborná a neprůstřelná. Nezbývá než kapele popřát dlouhou a vitální životnost.

03.08.2017	Diskuse (20)	Stray janpibal@crazydiamond.cz