PRVNÍ HOŘE - Křehký mechanismus pozemského štěstí

80%

Bláznivá pětka PRVNÍ HOŘE i nadále potvrzuje svůj skladatelský potenciál a se svým aktuálním albem „Křehký mechanismus pozemského štěstí“ dává najevo, že to se svým návratem myslí vážně. Pauza souboru rozhodně prospěla, protože materiál se mnohdy dostává ke koketérii s melodikou, jakou pětice dosud nevládla. Ještě pár let nazpátek to vypadalo všelijak, originální projev kapela rozhodně měla, ale šance na oslovení širší fanouškovské základny nebyly z největších, jenže stylově nesnadno zaškatulkovaná středočeská partička se rozhodla pokračovat a nahrála své nejzajímavější a vlastně i produkčně nejučesanější album. Kdo měl s PRVNÍ HOŘE už před lety nějakou zkušenost, věděl, že jejich kontra-produkce jsou plné zajímavých nápadů a nevyhýbají se poměrně originálním zvukovým formám, základem však byla u nich vždy výtečná muzikantská vybavenost, jenž kapele umožňovala vyniknout v zástupu bandzone průměrností. Dost často se v souvislosti s PRVNÍ HOŘE mluvilo o progresivním rocku, jenže to určitě nebylo myšleno ve smyslu onoho exhibicionismu, který si leckterý fanoušek hudby pod touto nálepkou představí, kapele je totiž vlastní také zřejmá touha po přímočarosti a gradaci, nicméně s tím, že své songy dokáže vždy zaobalit instrumentálními aranžemi tak, že zkrátka nevyznívají fádně a na první dobrou, přesto musím říct, že má kapela zmítaná paradoxy (touha uspět a zároveň neochota zjednodušovat) mnohem blíže k punkově orientované větvi rockového stromu než k té metalové. 

I na letošní novince je plno zajímavých vypalovaček, jejichž nedílnou součástí je excentrický projev frontmana Blaženého pana Urzy, který zde obsluhuje i kytaru, a s oním divadelnickým prožíváním textů mu vypomáhá ještě Šťastný pan Bertram, který je zde klávesákem, no a na kvintet pak kapelu doplňují Spokojený pan Medák (bicí), Nadšený pan Klaun I. ovlivňující svým akordeonem zvuk souboru, a také Radostný pan Jiří, který obsluhuje basovou kytaru. Nicméně tahle pětka se dala před časem znovu dohromady a po několikaleté pauze ukončující sérii předchozích bláznivin se rozhodla ve svém snažení pokračovat, výsledkem je aktuální a zároveň velmi chytlavá deska.

Co se týče ujetosti, tak si PRVNÍ HOŘE nic nezadají s pražskými HENTAI CORPORATION, byť ve svých řadách nemají podobným hlasovým rozsahem vládnoucího pěvce, ovšem na druhou stranu je velmi šlechtí, že textová složka jejich písní byla znovu napsána v jazyce mateřském a ony verše působí, když už ne vtipným, tak určitě smysluplným a v mnohém i umělecky přínosným dojmem. Projev kapely osciluje mezi pozvolnějšími rozepjatými čísly, kde rockový sound už tradičně vyzdobuje zvuk piána i výše zmíněného akordeonu, a tyto skladby se bohémsky rozkládají do poeticky výpravnějšího pojetí, což je případ takových čísel jako „Půlměsíc“, „Dítě boží“ nebo „Mrtvý obrazy“ (ty ostatně považuji za nejlepší kusy a v rámci celé tvorby této kapely dokonce za kusy novátorské, protože vyznění kapely zúhlednily), a skladbami poněkud divočejšího ražení, ať už jde o heroickou „Viva La Vita!“, vlastnící neobvyklou dávku chuti po životě, skáčko s prvky cikánského folklóru „Čobol a Čehun“ (jedna z mála zdejších písní, na kterou jsem docela alergickej, holt nejsem skáčkovej) nebo punkově laděnou „Malej pán“ s vtipným textem. Do téměř všech skladeb, které jsou zde navíc na ploše třičtvrtěhodiny prostoupeny pěti krátkými mluvenými předěly z českých filmů, tzv.Promluvami, jsou navíc zapasovány zajímavé, takřka jazzové vyhrávky a různé hráčské srandičky coby aranže, které však songy nerozmělňují, ale naopak jim pomáhají s barvitostí. Desku v podstatě považuji za jakousi punkově divadelnickou operu předloženou od kapely s velmi dobrým muzikantským základem, kapelu, která sice asi nemá největší fanouškovskou základnu v Čechách, ale bezesporu patří, i díky oněm nahořkle tragikomickým výpovědím existenciálního rázu, mezi to nejlepší na současné klubové scéně u nás. 

18.12.2017	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz