PRVNÍ HOŘE - Uvnitř mechanismů štěstí (rozhovor)

Prapodivná středočeská partička PRVNÍ HOŘE dlouhou dobu patřila k okruhu poměrně dobře oceňovaných těles, jenže se před několika lety rozhodla svou činnost přerušit a vyčkávala ten správný okamžik k návratu a na nový impuls, jenž by se dostavil v podobě chytlavých, nápaditých a vesměs originálních skladeb. Ten moment přišel až v letošním roce a tak má český posluchač konečně možnost se zaposlouchat do pozoruhodné sbírky "Křehký mechanismus pozemského štěstí", která splňuje ta nejpřísnější kritéria pro tuzemský crossoverový nadstandard. Na otázky odpovídal kytarista, zpěvák a skladatel Milan Urza.

Před několika lety jste oznámili konec fungování PRVNÍ HOŘE, pauza však nervala dlouho, letos totiž došlo k obnovení činnosti a také na novou nahrávku, co vedlo k těmto manévrům? Co bylo před lety důvodem přerušení činnosti?

Asi to byla lehká únava materiálu. V té době jsme hodně hráli, obráželi jsme kdekterý zakopaný klub na konci světa, ale jako by to nějak nikam nevedlo. Nejsme typ kapely, která si najde svůj sound a pak desítky let hobluje to samé pořád dokola. Pro nás je důležité neustále něco vytvářet, objevovat, posunovat se… a to se tehdy nějak moc nedělo, trochu jsme se zacyklili.

Jak došlo k znovuzrození a co bylo hlavním impulsem nastartování činnosti kapely?

My jsme s tím znovuzrozením počítali už při ohlášení pauzy. Nikam jsme ale nespěchali a vyčkávali, až budeme mít zase nový materiál, za kterým si můžeme stát a zatoužíme s ním zase rozvibrovat pódia. No a do toho nás objevil věhlasný německý producent PhDr. Karl Pumperlich, který se nás ujal a nastartoval novou fázi naší zářné kariéry.

Máte venku novinku „Křehký mechanismus pozemského štěstí“, která se mě jeví jako vyzrálejší a ne zas až tak zdivočelé dílko oproti starší tvorbě, jak materiál vznikal, kde byl nahrán a během jak dlouhé doby?

Písně na novou desku vznikaly už od vydání té předchozí, „Imaginarium“, v roce 2013. Nejvíc jsme jich ale uvařili za odborného producentského dohledu PhDr. Karla Pumperlicha právě během té naší téměř dvouleté pauzy. Pak jsme dělali nějakou před-produkci a v březnu letošního roku jsme s tím naběhli do studia. Natáčelo se v tradičním a velmi kvalitním Studiu Hostivař a napůl v domácím studiu Audio Factory našeho klávesisty pana Bertráma. Měli jsme to řádně napilované, a tak jsme to tam nastříleli během pár dní. Přitom se skoro vůbec nestříhalo (needitovalo), což je v dnešní době už rarita – například bicí nejsou ani jednou „rovnané“! Chtěli jsme, aby deska vyzněla co nejživěji. Brilantní mix a mastering potom provedl producent Aleš Hyvnar, duše vynikající, dnes dřímající skupiny AL-YAMAN.

Jak vůbec pracují PRVNÍ HOŘE? Jsou skladby přineseny jedním autorem a dál všemi dodělány a nebo jde o spontánní práci celé kapely během nějaké sessions? Měli jste od začátku představu jak nový materiál pojmout?

Většinu motivů přináším do kapely já, některé pan Bertrám s panem Šťuldou. Já přitom funguju jako jukebox na mince – když se mi zdá, že už je načase rozdělat zase něco nového, večer před zkouškou si doma sednu s kytarou, naleju si víno a brnkám tak dlouho, dokud ze mě něco kloudného nevypadne. Povede se mi to skoro vždycky! Moje zářné klenoty pak bohužel na zkoušce pošpiní a zprzní zbytek kapely, každý k tomu přidá něco ze sebe a z mých rádiových ultra-hitů pak zbydou ty naše symfonie pro fajnšmekry, které nehrají ani ve tři ráno na Vltavě v pořadu věnovaném hudbě pro akvarijní rybičky. Úplně nakonec pak dopisuju texty a piluju melodické linky.

Váš zvuk je poměrně originální, za což zřejmě může kombinace rockových nástrojů s piánem či akordeonem. Někdo o vás mluví jako o progresivní kapele, dejme tomu, že za to může i poměrně divadelně pojatý přístup ke zpěvu, jak vy se vůbec slyšíte a co o své hudbě sami můžete říct?

No, mně se naše produkce celkem líbí, nic naplat. Já být posluchačem, tak teda PH určitě sjíždím.

Novinka vlastní poměrně zajímavý a vtipný název, co vás vedlo ke spojení „Křehký mechanismus pozemského štěstí“? Čím jste se inspirovali?

Ten název pochází z temné komory mého mozku. Když se totiž hlouběji zamyslíte nad texty, určitě vám neunikne, že desku spojuje motiv lidského štěstí (a neštěstí) v různých podobách. Zároveň jsem do textů na nové desce vpašoval i větší porci nadsázky než dříve, rovněž samotné písně se nám zdály jaksi uvolněnější, než tomu bylo u nás zvykem. Proto má to štěstí v názvu obě dvě polohy – tu křehkou, pomíjivou, ale i tu čistě pozemskou, radost z hudby a celkově ze vzniku téhle desky. Poznámka pod čarou – zároveň s vydáním desky mě osobně osud pěkně vypekl a ono štěstíčko mi tak trochu ukázalo prostředník, takže jsem si zase jednou ve vlastních textech pohrál se svojí budoucností, aniž bych po tom nějak zvlášť toužil.

Album vlastní poměrně různorodý materiál, mne osobně zaujala hlavně přítomnost klidnějších a poeticky rozmáchlých skladeb jako „Půlměsíc“, „Dítě boží“ nebo „Mrtvý obrazy“, co o tomto typu songů můžete říct a jak s podobným typem tvorby počítáte do budoucna? Přeci jen v minulosti jste se vykazovali větší divokostí.

Ale tahle „lyričtější“ poloha u nás taky není žádná novinka, jen je takových písní na nové desce asi o něco víc. V tom smyslu jsme se vrátili tak trochu k začátkům – když si poslechnete první desky „Na úpatí“ a „Commedia dell´arte“, tak tam je tahle poloha docela výrazná. Jestli s něčím počítáme do budoucna, to se u nás nikdy nedá říct předem, neboť naše hudební choutky jsou vrtkavé a křehké jako korouhvička ve větru. Já bych se toho ale rád držel a momentálně mám takové období, že ze mě lezou jen samé pomalé a tesklivé věci, takže to určitě ještě nebyla tečka za brutální lyrikou.

Album startuje optimistický a poměrně dravý vál „Viva La Vita!“, jde o ideální song na úvod, co o něm můžete prozradit a čím jste se inspirovali během jeho napsání? To samé můžete provést i u další nosné skladby „Hymna naděje“.

Zrovna úvodní „Viva la Vita!“ je asi skladatelsky „nejkolektivnější“ píseň na celé desce. Dá se říct, že se na ní každý podílel stejným dílem. Samotný refrén je pak v naší tvorbě poměrně rarita, protože vznikl přímo na zkoušce jako výsledek mého samovolného autistického brnkání, ostatní se přidali, začali do toho třískat, a refrén byl na světě. Mimořádně dlouho a obtížně jsem ale k téhle skladbě psal text, a taky se nám oběma s Bertrámem dodneška pěkně špatně pamatuje. „Hymna naděje“, to je asi největší kuriozita, protože text i melodie refrénu („Co je? Co se děje? Nic se neděje! Snad jenom to, že není vůbec žádná naděje…“) se mi zjevil ve snu. Po probuzení jsem to ihned běžel zapsat a pak jsem k tomu načrtnul zbytek. Surrealisti se svými metodami snové tvorby by ze mě měli radost – tohle je surrealistický punk par excellence!

Texty patří k vaší silné zbrani, osobně mne zaujal zejména ten k tragikomické skladbě „Malej pán“, která platí za další výraznou a nespoutanou hymnu? Co o této písni můžete říct?

Děkuju, jsem prostě střelec. Motivy do „Malýho pána“ pocházejí z mojí dílny, akordeonové sólo uprostřed je zase výsledkem geniální studiové improvizace pana Klauna I., no a poselství textu není žádný hluboký jinotaj – je prostě o tom, že většina z nás jsme bezvýznamní lůzři, a právě přišel čas se k tomuto poslání hrdě přihlásit! Pointu celého textu asi nejvíc podtrhuje verš: „Každej nemůže být Napoleonem / a kdyby přece, tak co vlastně s tím / Lepší je stát se libozvučným tónem / v disharmonii dějin…“

Jaký vliv na vás má punková hudba? Ačkoliv vás určití lidé slyší jako kapelu progresivně rockovou, já si naopak myslím, že máte mnohem blíže k punku než k nějakému hard rocku nebo heavy metalu, jaké je ono líhniště kapely typu PRVNÍ HOŘE?

Tak já osobně pevně doufám, že k hardrocku nebo heavy metalu opravdu moc blízko nemáme, protože tohle jsou zrovna dva hudební styly, které opravdu moc nemusím. Popravdě ale neposlouchám ani punk a myslím, že nikdo z nás. Snad jedině v dětství jsem poslouchal SEX PISTOLS, ale dneska, když už, tak snad jedině alternativní muziku s punkovými kořeny, jako jsou UŽ JSME DOMA. Ten punkový základ v naší muzice je prostě tak nějak přirozený – zkrátka máme rádi, když to pořádně šlape.

Song „Čobol a Čehún“ nese značné stopy balkánského folklóru, které jsou vpasovány do skáčkového rytmu, mě osobně ten song leze na nervy, jak ho slyšíte vy?

V naší hudbě se alespoň mihne každý hudební styl, co kdy spatřil světlo světa. Dokonce máme zálusk na to, že bychom příští rok ke dvacetinám kapely vydali Bestofku, kde by naše písně nahrála Moravanka. Takže se nebráníme ani tomu použít sem tam nějaký ten balkánek, navíc se na něj skvěle tančí. Já osobně mám „Čobola a Čehúna“ skoro nejradši z celé desky, právě proto, že je to taková odlehčená věc a nemusím se u ní příliš dojímat. Kromě toho se z té písně vyklubal jeden z našich největších koncertních fláků.

Album „Křehký mechanismus pozemského štěstí“ je prostoupeno pěti mluvenými předěly, tzv. Promluvami, převzatými z nějakých starých českých inscenací či filmů, tyto ukázky jako by pomáhaly utvářet volnou existenciální linii konceptu. Můžete o těchto předělech něco prozradit? Co je hlavním mottem alba?

Hlavní motto alba nejlépe vystihuje „Promluva 4“: „A vono vlastně nic neni dobrý, ale taky neni nic špatný. Nikdo neni pro, a nikdo neni proti… prostě se něco porouchalo, no.“ Osobně to považuju za vrcholné, téměř dokonalé životní moudro, které se dá aplikovat na jakoukoli otázku lidské existence. No jen to sami zkuste! Jinak tyhle naše „promluvy“ mají tradici už od desky „Lamento“ a pocházejí z mojí soukromé sbírky – rád poslouchám rozhlasové hry a sleduju starší české filmy a z nich potom separuju tyhle podivuhodné „hlášky“ a ukládám si je do zlatého fondu. Fascinují mě absurdní repliky vytržené z kontextu a zasazené do kontextu úplně nového.

A konečně, v současnosti jste odehráli nějaké akce s kapelou INSANIA, chystáte se i na samostatné koncertování v průběhu příštího roku? Už víte nějaké termíny?

Koncerty s INSANIÍ jsme měli jenom dva a pokračuje tak letitá tradice občasného společného vystupování. Ještě nás pár společných štací čeká v příštím roce. Jinak jsme ale hráli převážně sami nebo s dalšími spřízněnými kapelami. Co se týče koncertování na příští rok, tak už před letošním minitour k nové desce jsme fanoušky varovali, že se potom zase koncertně odmlčíme, tak ať si nás užijí, dokud je čas. Myslím, že nás náležitě vyslyšeli, protože série koncertů ke „Křehkému mechanismu“ dopadla náramně. Na příští rok máme kromě těch tří štací s INSANIÍ domluvené zatím akorát únorové Polsko, tak uvidíme, jak to dopadne, jestli se v té veliké zemi neztratíme. Jinak budeme hrát spíše svátečně, abychom se zase nezahltili, jak se nám to stalo před dvěma lety. Moc díky za rozhovor a za Tvoje publicistické aktivity, které jsou více než chvályhodné!

19.12.2017	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz