PSYCHOTIC WALTZ - The God-Shaped Void

80%

Z kapel, jejichž comeback mě doopravdy zajímal, se vrátili poslední a hned v kompletní sestavě. Další, namátkou SABBAT (UK) nebo DARK ANGEL, se plnohodnotně už asi nepřipomenou. PSYCHOTIC WALTZ byli vždy jedineční a ve své době také progresivní. Tehdy, kolem roku 1990, jsem byl v šoku, nemohl jsem se nabažit toho, co se mi tehdy jevilo být progresí non plus ultra a zpětně jeví hlavně jako zdařilá fúze vypjatého amerického power metalu se sedmdesátkovým art rockem a jazz rockem. Díky nevšedním dispozicím všech zúčastněných si dále připočtěte nezanedbatelnou pocitovou složku. Netuším, kolik lidí si dnes vzpomene na první album „A Social Grace“, kolik lidí si ho celé pustí a kolik z nich při poslechu obdobně vydrtí. Pár jich stále bude a návrat PSYCHOTIC WALTZ budiž odměnou nás věrných.

Po letech se z kultovních desek kalifornských metalistů stal drtivý soundtrack ke sbírce nostalgických vzpomínek z doby, kdy jsem nic neřešil. Funguje však spolehlivě i v proudu aktuálního dění; téma permanentních ztrát a nálezů je totiž věčné. Stačí jen poslouchat ony zvláštní melodie, které vás pak navštěvují ještě hodně dlouho. Možná, že umocňují bolest nebo smutek, ale činí tak krásně. Vytrvale, s větším či menším tlakem obrušují tvrdý, nicméně křehký krunýř vyrůstající ze životních zkušenosti, zklamání, apatie nebo rezignace, u někoho navíc injektovaný neustálou honbou za něčím, a připomínají nám to lepší z normální lidské existence, kupř. schopnost naslouchat emocím zprostředkovaným hudbou. Naslouchat druhým…, protože svět prošpikovaný bezkontaktní komunikací nás odcizuje, navíc se pomalu stáváme jejími otroky, prodáváme svou svobodu, měníme se v loutky permanentně a na jakékoliv téma stavěné proti sobě. Nedojímám se ani nežvaním, jen zhruba popisuju oficiální leitmotiv „The God-Shaped Void“ a do jisté míry souhlasím.

Upřímně, na novince jsem dosud nenarazil na momenty, které by měly takovou sílu jako mrazivě extatická power metalová psychedelie kupř. „Another Prophet Song“ a dalších skladeb z debutu a o chloupek slabší dvojky „Into the Everflow“. Bylo by naivní si myslet, že rok 2020 s sebou přinese podobné vzrušení, i když třeba klipovka „All the Bad Men“ k němu má slušně našlápnuto. Časy se změnily. Hudební obzory řady posluchačů se rozšířily, o co méně se rodí nápady, o to víc a o řád intenzivněji se těží v experimentálních a extrémních polohách. Dlouhodobé působení uvedených poměrů vede k imunitě vůči „klasické“ metalové hudbě, resp. k určité přežranosti, bránící takovou hudbu dostatečně ocenit. Nadějné vyhlídky navíc komplikuje lehce sestupná kvalitativní křivka, která nepříliš rozsáhlou diskografii amerických progerů provází, přestože ji završuje vzhůru směřující „fajfka“ nazvaná „Bleeding“. Alba zpěváka a multiinstrumentalisty Devona Gravese nahraná pod hlavičkou DEAD SOUL TRIBE ani projekty ostatních členů nepočítám, neboť v rámci nich nemohla zafungovat chemie, která vystřelila právě „A Social Grace“, a tím i celou kapelu napříč třemi desetiletími.

S přibývajícími poslechy má rezervovanost postupně mizí. Vlastně jsem dostal víc, než jsem čekal, o dost. Největší pozitivum nového alba spočívá v tom, že je z něj ona původní chemie docela cítit, a dokonce ji nepohřbil ani nivelizovaný zvuk (mix a mastering) ze studia Jense Bogrena, jemuž není formálně co vytknout; mix se fakt povedl. Může se jednat o dovedně navozenou iluzi, nicméně už během prvního poslechu je evidentní, že novinka jako lépe vyprodukovaná a zahraná verze DEAD SOUL TRIBE přeci jen nezní. Jde o něco víc. Kytary Briana McAlpina a Dana Rocka vokální exhibici nepoklonkují, ale jako obvykle se ji snaží s pomocí výživné rytmické sekce vyvažovat. Přidávají kytarové vrstvy a vrstvičky, které skladby velmi nenápadně, prakticky však neustále krášlí a zároveň drží po hromadě. Každopádně, kdo PSYCHOTIC WALTZ zná, ví, že popsané vazbení mezi vokální a instrumentální složkou znamená opravdu hodně. Kdo ne a novinku ještě neslyšel, ať se po delší době těší na něco originálnějšího ze starého stylu. Řekněme, tak o stupeň nad úrovní comebackové desky SANCTUARY.

Pryč jsou pokusy o alternativnější vyznění z třetího alba „Mosquito“, resp. DEAD SOUL TRIBE. Po „kosmicko-buněčném“ intru se udeří vší silou, dokonce s pomocí hradby kláves, za kterou by se nemuseli stydět ani DREAM THEATER. Progresivně-úpadkové Newyorčany nezmiňuji jen tak pro nic za nic. Úvodní věc „Devils And Angels“ je jimi prolezlá. Burcující patos, frontální útok na druhou signální, silné motivy, vokální i kytarové; a nečekaně výrazné klávesy. Nejen hra bubeníka Norma Leggia ukazuje, že lze předvést hodně, aniž by docházelo k destrukci hlavního plánu, který počítá se synergií všech nástrojů a vícehlasů vystavěných z jednoho osobitého hlasu. Méně i více prostě někdy může být více, popř. ještě více, když se tím správným tahem správně trefíte, což respektuje v jednom ze svých nejuměřenějších partů i Devon. Výsledkem je dokonalý otevírák, který vám hned na začátku prezentuje vše podstatné, včetně libých tónů příčné flétny. Především tedy aktuální rozdíl mezi v zásadě originální tvorbou a produkcí většiny power metalové scény. PSYCHOTIC WALTZ svůj unikátní styl nikam neposunují, na novince se ho snaží hlavně zpřístupnit a při zachování typické atmosféry až zcivilnět. Relativně zpátky se drží i zpěv. Nedokazují nic ostatním ani sobě, vše plyne zcela přirozeně, přesně jako valivá „While The Spiders Spin“ s nádherným twin sólem. Kompoziční stránka nemá chybu. Cílem bylo přinést a zpracovat nápady, které se stanou těmi nejvýkonnějšími transmitery emočního sdělení adresovaného co nejširšímu publiku a myšleného zcela vážně. Zaujmout, líbit se a nepůsobit při tom jako parta šašků, ale ani studeně, profesorsky. Podat (nikoli prodat!) svůj starý styl a dokázat, že je i nadále atraktivní, životný. Právě takový důkaz musí být pro čtyřicátníky a padesátníky na pódiu i pod ním pravým balzámem.

Tahle kapela chce prostě na stará kolena hrát pro co nejširší, a tudíž i nejpočetnější hudbymilovné(!) publikum. Stávající fanoušci, nadšení z reunionu jako takového, nepohrdnou a nebudou zklamáni. Nečekaný důraz na vzletné melodie by pak mohl přivést další, když už ne mladší, zejména posluchače trápících se QUEENSRŸCHE („The Fallen“) a sirotky po rozpadlých NEVERMORE, „učekané“ fanoušky KINGA DIAMONDA, dále některé, symfoničností intoxikované příznivce BLIND GUARDIAN (co třeba sólo ve „Standed“?), power doomaře adorující čtvrté album od CANDLEMASS, ale i BLACK SABBATH s R.J.Diem či Tony Martinem, atd. Pravda, pár motivů je provařených opravdu slušně, kupř. zpívaná linka v „Sisters of the Dawn“ připomene OZZYHO „I Just Want You“, i když Madman zde také nemůže mít čisté svědomí. Podobných momentů zazní každopádně velmi málo a ve výsledku absolutně neruší, protože představují organickou součást něčeho většího, co srší krásou a dává sakra smysl.

23.03.2020	Diskuse (13)	Pekárek hackl@volny.cz