PUSCIFER - Existential Reckoning
O tom, že je Maynard James Keenan hudební nezmar a pošuk, se už dlouhodobě tak nějak vědělo. A proto ani aktuální materiál jeho bočního projektu PUSCIFER nikoho příliš nepřekvapí. Svá zašifrovaná sdělení dokáže totiž předat se zaujetím, ať už se zabývá kterýmkoliv ze tří svých hudebních působišť. Novinka potvrzuje jeho schopnost dát i latentnímu futuristickému muzaku formu nadstavbového zážitku s mnoha blyštivými přesahy. Přestože si projekt za těch čtrnáct let získal řadu nekritických fanoušků, nikdy nebude počítán do rockového mainstreamu a nikdy nebude možné jej přirovnat k dvěma Maynardovým rockovějším posádkám TOOL či A PERFECT CIRCLE.
Zpětně udivuje, na co všechno má ve svém věku Keenan pořád chuť. V rámci zvuku PUSCIFER letos došlo (k mé radosti) na předsazení vlivu Cariny Round, jeho talentované spoluhráčky, v rámci alternativní scény činorodé hudebnice a zpěvačky. Právě ona „Existential Reckoning“ ovlivnila nesmírným způsobem a svým hlasem udává ráz celému tomuto zvláštnímu doteku kreativity. Díky ní si budete do poslední chvíle při poslechu klást otázky, zdali se vám celá tahle podivuhodná věc svým zvrhlým způsobem líbí, a nebo jestli vás onen vycizelovaně slizký „muzak“ svými podprahovými impulsy blaženosti zahlcuje s nějakým nedefinovatelným záměrem? Nebýt zde právě onen osvěžující a pro mne atraktivní ženský prvek, utíkal bych od podobného „umění“ hodně rychle a hodně daleko, to vám tedy předem říkám.
Od počátku máte při poslechu pocit, jakoby jste procházeli futuristickým interiérem v nějakém geograficky neznámém prostředí. Je to snad sen a nebo nějaká podivná alchymie konce 21.století? Ptáte se sami sebe. Cítíte až zenovou vyklidněnost a přijímáte každou podivnost s neobvyklou samozřejmostí. Podmanivé digitální zvuky, zurčivé keyboardy a programované rytmy vás již nejsou schopny posunout k ani jednomu z pólů dosažitelného emotivního spektra a to snad ani kdyby se banda teroristů kousek od vás zrovna chystala do akce.
Dlouhá hotelová chodba, do níž v noci probleskují světla z oken okolních mrakodrapů, se zdá být nekonečná. Vše je prostoupeno nerušivými ševelivými zvuky, podprahovými sexuálními steny letušek z palub mezikontinentálních leteckých společností a cizokrajnou bezpohlavní vůní, která vám, zdá se, není nepříjemná. Zenová účast je cítit zpoza každých dveří, jenž v osmdesátém patře budovy míjíte. V epoše rovnosti a chtěné rasové a genderové rozmanitosti, kde jsou si osoby někdejší civilizované části světa už pouze dočasnými korektními klienty, se na adresné názory již dávno nehraje.
Zatímco chodbou probleskující rudé paprsky skenerů sondujících kódy vašich zorniček, z několika obrazovek na stěnách k vám doléhá příjemný ženský hlas a svým blaženým tónem ve vás cosi hypnotizuje. Položit si právě nyní otázku, jestli tady náhodou něco nehraje, se zdá pro vás být nápadem hodným pousmání. Tohle „mrdání mozku“ je vám vlastně příjemné, již dávno o těchto kontrolách nitra nepřemýšlíte. Vlastně už o ničem dávno nepřemýšlíte. Uvědomění klidu vás stále posouvá v plynulé chůzi vpřed. Chodbou tlumeně zní bezpohlavní pulsy písně „Apocalyptical“, nového hitu oblíbeného samozvanou kulturní smetánkou od kapely chtěně neznámého jména.
Byl to snad bullet train Los Angeles - Tokio a nebo nová transmisní linka pro přesun až kamsi za rok 2091, co vás dopravilo na tohle místo? Z hloubky všudypřítomného velkoměsta k vám probleskují klaksony policejních aut či sanitek. Míjíte další dveře. Libivá melodie nového nano-šlágru „The Underwhelming“ ve vás budí opět povědomý dojem. Velmi brzy jej zapomenete, ačkoliv se vám song velmi líbí. Uměle modulované zvuky kytar splývají se sirénami ulice. Puls drží všudypřítomná, sametově pulzující rytmika a medový (ženský?) hlas. Vše napomáhá dosažení dalšího stupně myšlenkové odevzdanosti. Probuzení zdá se být stále tak daleko... teď jen zkrátka nalézt ty správné dveře...a v pokoji usnout do dalšího patra podvědomí...
27.11.2020 | Diskuse (9) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
Vatutin | 29.11.2020 13:01 |
mám staženo, ale nechce se mi do toho, proč ? protože Sodom and Gomorrah. |
Stray | 29.11.2020 10:27 |
Pro mne dvě nejlepší skladby: The Underwhelming a Apocalyptical. Ty fakt žeru, takové kdyby to bylo celé, tak dám klidně 90%. Dál pak ujdou třeba Grey Area, Bullet Train To Iowa a Bread and Circus, jinak druhá polovina desky je o dost slabší. |
jazzko | 28.11.2020 19:47 |
Oblibene skladby: |
jazzko | 28.11.2020 19:41 |
Pokracovani: Takove projekty jsou pro mne vzdy vyzvou, takze jsem poslouchal dal i presto, ze deska odolavala memu porozumeni opravdu nezvykle dlouho. Vytrvalost se ale brzy zacala vyplacet a pozvolna se zacaly plizive objevovat utrzky melodii a textu, ktere jakoby zacaly byt duverne zname. Znamost postupne prechazela v radostna ocekavani a po mnoha dalsich a dalsich opakovani se nahravka nakonec odkryla kompletne. |
jazzko | 28.11.2020 19:31 |
Na tuto desku jsem se pripravoval od chvile, co jsem se poprve dozvedel ze vyjde a ocekavani byla obrovska, protoze Puscifer jsem sice ze vsech Maynardovych projektu akceptoval az jako posledni a s velkymi porodnimi bolestmi, avsak mozna prave proto jsem ho nakonec prijal takovy jaky je, se vsemi jeho podivuhodnostmi a psychedeliemi. |
asd | 28.11.2020 14:36 |
Nějak nevím, co si z téhle recenze odnést. Album jsem slyšel už třikrát a taky se nemůžu rozhodnout, jestli se mi líbí nebo ne, tak je zo možná záměr :D |
Stray | 27.11.2020 18:19 |
Dík za oba příspěvky.
|
Hivris | 27.11.2020 14:41 |
Krásně napsáno!:). Možná bys měl psát podobný žánry častejš, má to svoje kouzlo. PUSCIFER mi z Maynardovek baví nejmíň, ale občas si jejich magický realismus poslechnu. V některých okamžicích mi napadá, jestli to myslí opravdu vážně nebo nás jenom vodí za fusekli. Novou desku určitě zkusím, třeba mi napoví víc |
gotta | 27.11.2020 13:18 |
Výborná recenze! I když na album, které nikdy neuslyším celé. Když jsem dokoukal klip ke skladbě Theorem, uvědomil jsem si, že tohle poslouchat teda určitě nikdy nebudu a vlastně jsem tak s Puscifer skončil hned jak jsem začal... |