QUEEN - A Kind Of Magic

70%

V minulém povídání jsme se s QUEEN rozloučili na triumfálních koncertech v Rio de Janeiru v lednu 1985. Tenhle rok ale měl kapele přinést ještě slavnější pódiový zápis – vystoupení na jednom z největších koncertů v dějinách pop music, kultovním happeningu „Live Aid“. Tuhle akci, která se odehrála 13. července 1985 v natřískané londýnské aréně Wembley, paralelně v americké Filadelfii a v menším provedení ještě na několika dalších místech po celé světě, dal dohromady zpěvák Bob Geldof poté, co zcela šokován shlédl dokument o hladomoru v Etiopii a došel k přesvědčení, že se s tím musí něco udělat. Nejlepším způsobem, jak upozornit celou planetu na utrpení v Africe, bylo uspořádat obrovský koncert, přenášený do celého světa. V půlce července tak v Londýně a Filadelfii vystoupilo zhruba šest desítek zpěváků a kapel, ze kterých jmenujme snad jen pár nám hudebně nejbližších jmen – v Americe zahráli JUDAS PRIEST, BLACK SABBATH či muzikanti z LED ZEPPELIN, ve Wembley THE WHO, STATUS QUO nebo Paul McCartney, který tehdy stanul na pódiu poprvé od vraždy Johna Lennona. Zpěvák Phil Collins dokonce díky ultrarychlému letadlu Concorde stihl zahrát na obou velkých koncertech. Pro QUEEN pak bylo „Live Aid“ mimořádně úspěšné, jejich dvacetiminutový příspěvek v šest hodin večer se ve Wembley nadmíru povedl a veřejně se říkalo, že Freddie a spol. na téhle monstrakci zazářili ze všech nejvíc. Dokonce se objevily i hlasy, že šlo o nejlepší vystoupení v historii pop music, to už bych ale hodně s rezervou, fanatičtí fanoušci často neznají míru...

Soundtrack nebo regulérní album?

Zhruba měsíc po „Live Aid“ se na QUEEN obrátil Russell Mulcahy, známý režisér hudebních videoklipů, zda by mu kapela nenapsala soundtrack k zamýšlenému celovečernímu filmu „Highlander“. Jak už víme, skládání předchozí desky „The Works“ kapela také začala jako práci na soundtracku, nakonec z toho ale bylo regulérní album a stříbrné plátno ostrouhalo. Tentokrát to tedy QUEEN vzali do ruky trochu jinak a muziku psali přímo pro už hotové filmové sekvence. Všechno zřejmě šlo dost spontánně, protože Brian May třeba vzpomíná, jak se ve studiu podíval na jistou část filmu a než pak stačil dojet domů, měl složenou skladbu „Who Wants To Live Forever“. Ve finále nakonec kapela dala pro film dohromady šest regulérních písniček, které šlo normálně použít i na řadovou desku (žádné výbuchy a křik jako u „Flash Gordon“), takže přidali tři další skladby a vše bylo hotové!

První singl vyšel ale už o pořádný kus dřív, v listopadu 1985, a šlo právě o jednu z těch „nefilmových“ skladeb. „One Vision“ je typická stadiónová záležitost, melodický hard rock trochu ve stylu „Tie Your Mother Down“, na začátku doplněný působivým intrem a ve finále dost možná nejlepší věc na celém následujícím albu. Vznikl k ní i neodmyslitelný videoklip, v němž se kapela nechala zvěčnit při nahrávání v mnichovském studiu, a přidala vtípek, ve kterém se nejprve objevuje v póze z klipu „Bohemian Rhapsody“, aby se vzápětí transformovala do stejné sestavy figur, ale o deset let odrostlejších. Ještě se sluší připomenout, že v textu se kapela inspirovala legendárním projevem „I Have A Dream“ od protirasistického aktivisty Martina Luthera Kinga.

Do konce roku 1985 stačila kapela ještě vydat „The Complete Works“, soubor všech dosavadních studiových alb s bonusovým výběrem „Complete Vision“ (materiál, který nevyšel na albech). Jinak ale skupina pracovala na už výše zmíněném soundtracku/albu. Ještě před jeho vydáním stačily vyjít další dva singly. 17. března 1986 klidná, ale moc pěkně stavěná písnička „A Kind Of Magic“ s perlivým Mayovým sólem a videoklipem laděným do příběhu o kouzelníkovi (ztvárnil ho Mercury) a třech tulácích (ostatní členové QUEEN), které mág promění v muzikanty. Do hraného videa jsou zasazeny také animované postavičky a celé to vyznívá moc pěkně. Na americkém trhu se pak objevil singl „Princes Of The Universe“, heroická písnička míchající hard rock se světem fantasy. Klip k ní pořídil přímo režisér filmu „Highlander“ a natáčení se účastnil i jeho hlavní hrdina Christopher Lambert. Sekvence, kdy May hraje kytarové sólo na schodišti padajícím kamsi do hlubin, nebo souboj na meče mezi Mercurym a Lambertem patří mezi nejpamátnější obrázky z historie QUEEN!

Kouzelné album

Celá deska vyšla 3. června 1986. Nese název „A Kind Of Magic“ a jedná se o první digitální řadovou nahrávku skupiny, také ale, jak už vysvítá z předchozích řádků, o jakýsi neoficiální soundtrack k filmu „Highlander“. Úvodní skladbou nemohla být žádná jiná věc než skvělá „One Vision“, kterou následuje nám už také známá „A Kind Of Magic“. Zatím vše OK, vypadá to na další výbornou desku QUEEN. Jenže pak se něco mění – třetí „One Year Of Love“ je typický produkt osmdesátých let, složený na můj vkus z poněkud kýčovitých melodií, „bakelitového“ vyznění nebo tehdy módního sóla na saxofon. Nutno ale uznat, že jako ploužák písnička funguje celkem dobře a je takovým univerzálním materiálem, který by se dal použít do libovolného romantického filmu té doby. Další skladba „Pain Is So Close To Pleasure“ je osmdesátkami cítit ještě daleko víc a pro moje uši je až skoro neposlouchatelná – kvůli protivné fistuli, která provází celou stopáž, i kvůli celkovému vyznění, které by se hodilo spíš do repertoáru seskupení typu MODERN TALKING. Konec první půlky alba naštěstí zachraňuje výborná skladba „Friends Will Be Friends“ – typická queenovská hymna nacpaná melodiemi, bezvadným kytarovým sólem a zpracovaná jako videoklip na téma „kapela a její fanoušci“. Mercuryho nadšení a splynutí s davem posluchačů je vážně nakažlivé!

Druhou stranu alba otevírá pomalá, orchestrálně pojatá skladba „Who Wants To Live Forever“. Spousta fanoušků vám řekne, že jde o jeden z úplných vrcholů QUEEN, na mě je ale zase trochu kýčovitá, zejména videoklip se spoustou fraků, smyčců, svíček a dětského sboru. Na druhou stranu ale určitě jde o silnou emotivní skladbu promakanou do posledního detailu. Hodně potěšitelný je následující hard rockový kousek „Gimme The Prize (Kurgan´s Theme)“, plný energie, kytarových i hlasových jízd a svištících mečů – to všechno tady funguje v naprosté symbióze a když se pak v mezihře ozve ještě motiv skotské lidové hudby, máte pocit, že QUEEN jsou zpátky v plné síle! Bohužel jen na chvilku, protože pak přichází další osmdesátkové disko „Don´t Lose Your Head“, které je za mě ještě horší a „uslintanější“ než „Pain Is So Close To Pleasure“ a já jsem nucen ho co nejrychleji přeskočit. Aby ale závěr nebyl tak pesimistický, poslední skladba alba je zase hard rock, nadšení a energie – už zmíněná kultovní záležitost „Princes Of The Universe“, která album zakončuje tak jak má – optimisticky, vítězně a nadšeně!

Turné všech turné

„A Kind Of Magic“ bylo velmi úspěšné album a dobře se prodávalo, možná i díky masivní reklamě postavené na povedeném vizuálu alba – karikatuře členů kapely a různých dalších postaviček spojených s šoubyznysem. Za mě ale deska patří k typickým produktům osmdesátých let, ve kterých QUEEN trochu zmateně kličkovali, tu úspěšně, tu s nezdarem. Výsledné skóre šest dobrých proti třem otravným skladbám pořád vyznívá ve prospěch kapely, na víc než sedmdesát procent to ale tentokrát nevidím.

Všechny výtky a slabá místa ale evidentně neovlivnily popularitu QUEEN, protože následné koncerty byly skutečně bombastické a scházelo se na nich vždy tolik lidí, že by zaplnily průměrné okresní nebo i krajské město. „Kouzelné turné“, jak byl celý monstrpodnik nazván, startovalo jen čtyři dny po vydání alba a šlo vlastně pouze o evropské turné včetně čtyřech koncertů v rodné Británii. Dva z nich se odehrály v londýnském Wembley, na každém z nich se sešlo přes sedmdesát tisíc lidí, a jeden byl zaznamenán, aby později vyšel jako dvojalbum a videokazeta. Freddie na tomhle turné opět zaprovokoval, když při závěrečném outru „God Save The Queen“ nakráčel na pódium oděný do královského hermelínu a na hlavě s korunou, se kterou pak kynul davu. Jenže muzikant, který dokáže na každý koncert přivést mnoho desítek tisíc lidí, si může dovolit už asi všechno, i tohle!

Pro československé fanoušky byl ale mnohem důležitější jiný koncert než Wembley – 27. července 1986 QUEEN vystoupili v Budapešti. Do socialistické země prý přijeli z předchozí štace, Vídně, lodí po řece Dunaj, takže skupina profrčela i našim územím. Koncert v Budapešti byl přirozeně neuvěřitelně velkou událostí pro celý socialistický blok, sjeli se na něj i fanoušci z okolních zemí, kde něco takového nebylo možné, a koncert byl dokonce s pomocí maďarské státní televize natočen, aby pak šel jako film do kin (na maďarskou premiéru osobně přijel Brian May). Promítal se i v perestrojkovém Československu a jde podle mě o nejlepší záznam koncertních QUEEN vůbec. Hodně tomu dávají dojatí fanoušci kapely, kterým se splnil sen vidět doma své rockové hrdiny, a když v půlce koncertu Freddie s Mayovým kytarovým podkresem zazpívá kousek krásné lidovky Tavaszi szél vizet áraszt, tečou Maďarům slzy proudem.

Poslední koncert

I když každé hraní bylo mamutí a bombastické, mělo se na konec „Kouzelného turné“ odehrát něco ještě mnohem většího! Protože koncerty byly neuvěřitelně úspěšné, rozhodli se QUEEN zahrát ještě jednou na domácí půdě. V místě zvaném Knebworth Park bylo na 9. srpen 1986 připraveno provizorní pódium a prostor pro 120 000 fanoušků. I tahle gigantická show byla během pár dní vyprodaná a celkový počet přítomných lidí byl odhadován na 200 000. Šlo spíše o stěhování národů než o koncert, přijíždějící auta prý způsobila největší dopravní zácpu v britské historii a po koncertě spousta fanoušků zůstala na místě do druhého dne, protože vymotat se ven byla čirá utopie. Kapela samotná se k pódiu musela dopravit vrtulníkem, který předtím nechala stylově pomalovat designem z posledního alba. Co je ale na všem nejdůležitější, šlo o vůbec poslední koncert QUEEN s Freddiem Mercurym za mikrofonem, což samozřejmě v té době nikdo netušil.

Záznamy ze tří jmenovaných koncertů – Wembley, Budapešti a Knebworth Parku – byly také použity pro druhé živé album QUEEN, které vyšlo v prosinci 1986 pod názvem „Live Magic“. Nedopadlo ale moc dobře – materiál je sestříhán na délku jednoho vinylu, slepenec nepůsobí příliš autenticky a autoři se dokonce dopustili neuvěřitelného faux pas – ze záznamu „Bohemian Rhapsody“ vystřihli středovou operní pasáž, kterou kapela na koncertech pouštěla ze záznamu. Bylo proto dobře, když se o pár let později dostal fanouškům do ruky dvojalbový záznam „Live At Wembley“, kde jsou QUEEN zaznamenání konečně v plné parádě!

10.11.2018	Diskuse (9)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz