QUEEN - Innuendo

100%

Krátce po dokončení alba „The Miracle“ se QUEEN pustili do práce na další desce. Freddie Mercury už zřejmě od roku 1987 věděl, že je HIV pozitivní a protože znalosti o tomto viru i o chorobě AIDS na konci osmdesátých let byly omezené, nikdo netušil, kolik života Freddiemu ještě zbývá. Zpěvák se ve své nelehké situaci zcela upnul na práci a chtěl ještě stihnout udělat tolik muziky, kolik jen bude možné. Na konci listopadu 1989 skupina oznámila, že jde opět do studia a po Vánocích se už ve švýcarském Montreaux rodily nové písničky. Vzhledem k okolnostem měla být nová kolekce výrazně odlišná od předchozích alb a vlastně šlo o poslední nahrávku naplno fungujících QUEEN!

Práce zralých mužů

Deska, která vznikala plus mínus do sklonku roku 1990, je opravdu jiná. Kapela jakoby dospěla v seskupení zralých mužů, kteří, i když sotva překročili čtyřicítku, bilancují celý život a s rozvahou a fortelem vzpomínají na to, co se kolem nich v dlouholetém kolotoči šoubyznysu dělo. Stylově se usazují ve zcela jiných vodách, než které brázdili ještě před pár lety – hrají vyspělý rock, který nikam nespěchá, používá spíš klidnější výrazivo, přitom je ale naléhavé jako nikdy předtím a oproti dřívějšku daleko více filozofuje a přemítá o smyslu života.

Vyznění hudby i textů výrazně napomáhá také povedená grafika desky i singlů. Přišel na ni jako mnohokrát dříve Roger Taylor, kterého zaujaly kresby od francouzského ilustrátora Grandvilla a kapela je poté nechala upravit pro své potřeby. Motiv jakési sluneční bytosti žonglující s planetami – „Juggler Of Universes“ – který se dostal na obal alba, ale i kresby členů kapely stylizovaných jako alegorické figury a spousty dalších výjevů tvořených specifickým a nezaměnitelným stylem podle Grandvillova vzoru, to vše dodávalo celkovému konceptu pro „Innuendo“, jak byla později nová deska nazvána, vysoce umělecký náboj a završilo k dokonalosti dotažené dílo.

Soubor těchhle novinek byl naplno představen už na prvním singlu k albu, který se na veřejnost dostal 14. ledna 1991 a nesl stejně jako celá deska název „Innuendo“. Jde o rozsáhlý, monumentální opus táhnoucí se hodně přes šest minut, který svojí rozložitostí a zároveň intimností může evokovat třeba styl PINK FLOYD. Skladba rozvážně ubíhá, užívá si sama sebe, přičemž se ale chvěje naléhavým poselstvím a jinotaji. Ve střední pasáži se ozývá sólo na klasickou kytaru ve stylu flamenco, kterou do skladby nahrál Steve Howe ze slavných YES, a když po ní nastupuje vokální pasáž, motiv hraný Brianem Mayem a návrat do monumentální části skladby, zažívá posluchač až titánské pocity. Hudbu perfektně doplňuje i videoklip, který je z větší části animovaný – nejenže rozpohyboval obrázek z obalu, nýbrž pomocí různých výtvarných technik nabídl spoustu dalších motivů, které se po celou skladbu střídají s dokumentárními záběry z reálného světa a dodávají skladbě ještě zvláštnější, melancholičtější a smutnější atmosféru. Skvělé dílo!

Loučení

„Innuendo“ je i úvodní skladbou celého alba, které nakonec vyšlo v únoru 1991. Co už naznačil singl, potvrzuje i celá kolekce – i když obsahuje po delší době opět obrovskou porci skvěle zpracovaných nápadů, písničky tentokrát vyznívají dost odlišně. Hudební motivy jsou podřízeny celku, skladby nejsou psány jako nějaké expresivní solitéry, nýbrž coby sklíčka nádherné mozaiky. Už titulní skladba je taková a druhá „I´m Going Slightly Mad“ ji přesně následuje – intimní a osudu odevzdaná věc je výpovědí smutného klauna, který zpívá o svém poněkud poťouchlém životě s grácií i nostalgií. Téma dokonale doplňuje videoklip – soubor milých blbůstek tvoří černobíle nasnímané scénky, ve kterých Brian May chodí nastrojený jako tučňák, přičemž za ním ťapkají skuteční opeřenci, Roger Taylor má v klipu na hlavě dýmající konvici a prohání se na trojkolce, John Deacon se pyšní šaškovskou čepicí s rolničkou a když mu kdosi ustřihne kravatu, pustí se do pláče jako tříleté dítě, no a Freddie Mercury vystupuje v roli napůl strašidelného, napůl komického lorda Byrona, který je průvodcem ve všem tom bláznovství. Ve videu zahlédneme také dalšího komického nešťastníka – herce v opičím kostýmu, kterému upadne hlava a on si jen dopáleně luskne prsty. Klip i písnička jsou opravdu senzační, je fantazie dívat se na ony starší pány, jak si ze sebe dělají legraci. Celkově je pro mě „Slightly Mad“ jednou z nejlepších skladeb QUEEN vůbec!

Možná nejvíce hitovou stavbu na desce má třetí skladba „Headlong“ – standardní rocková pecka, která má ale poměrně zajímavý osud. Brian May ji původně napsal pro svou sólovou desku, když ale slyšel písničku zpívat Freddie Mercuryho, dospěl k názoru, že se musí stát součástí alba QUEEN. Je i jednou ze skladeb, které vyšly na singlu, a opět za zajímavých okolností – na B-straně ji totiž doplňuje kousek „Mad The Swine“, který QUEEN natočili už pro debutní album, ale nakonec se tam nevešel.

Na nejvyšší úrovni

Po třech úvodních perlách album „Innuendo“ pokračuje souborem skladeb, které si všechny udržují mimořádně vysokou kvalitu, i když třeba nejsou v rámci kolekce tak určující. „I Can´t Live With You“ má podobný osud jako „Headlong“, také byla plánována na Mayovu sólovku, hudebně pak jde o středněproudou vokální záležitost s celkem optimistickým vyzněním. Naopak k zadušení smutná je pátá skladba „Don´t Try So Hard“, kde Mercury zpívá vysokým falzetem, který ale geniálně podporuje celkovou atmosféry písničky. První půlku alba pak završuje nabušená „Ride The Wild Wind“, která sviští energií, fantastickými aranžemi a jakýmsi motivačním optimismem, který v podání Mercuryho působí jako song člověka, který se smířil se svým osudem a užívá si chvíle, které mu ještě zbývají.

Druhou stranu zahajuje nefalšovaný gospel – píseň „All God´s People“ také nebyla plánována pro „Innuendo“, nýbrž na Freddieho album duetů s Monserrat Caballé, kam se nakonec také nedostala. Tady na desce QUEEN má ale fantastickou atmosféru a když zavřete oči, nemůže se vám vyhnout představa bohoslužby v nějakém americkém kostele, kde černošští věřící tančí a zpívají desítkami různých hlasů. Gospel pak střídá velmi klidná píseň – vyrovnaná a bilanční „These Are The Days Of Our Lives“, která vyšla dvakrát na singlu, z toho podruhé až po Freddieho smrti. Protože ji na druhém vydání na A-straně doplnila kultovní „Bohemian Rhapsody“, prodala se v neuvěřitelném množství. Ke skladbě vyšel i videoklip, sestavený především ze sugestivních pohledů zpívajícího Mercuryho do kamery, složitější choreografie tehdy již zpěvák kvůli velkým bolestem nebyl schopen.

Skladbu „Delilah“ Freddie věnoval svým kočkám, které měl nesmírně rád. Kapela si zvukově pohrála s kočičími motivy a tak se písnička celá nese v rytmu domácí šelmy a v některých okamžicích se do hudby ozývá i vrnění a mňoukání – nejsem si jist, jak přesně tyhle zvuky ve studiu vznikaly, ale jestli je dělal Brian May na svůj Red Special, pak všechna čest! Někomu by se skladba mohla zdát snad i trochu infantilní, ale my, kočičí tátové a mámy, víme své. :-)

K nezastavení...

A pokračujme dál – desátá písnička „The Hitman“ je naduněný rozmáchlý rock ve stylu AOR, předposlední „Bijou“ pak jemná instrumentálka protkaná Mayovými sóly, která strukturou hodně připomíná podobně dobré „Stejskání“ od olympického Petra Jandy z roku 1990. V „Bijou“ se ozve i pár řádků zpěvu a má dokonce dvě varianty – ta kratší, obsahující jen základní motiv a vokální část, mi přijde o chlup lepší než plná verze.

Samostatný odstavec pak musíme věnovat závěrečné hymně „The Show Must Go On“, která naprosto geniálně uzavírá nejen album „Innuendo“, nýbrž celou studiovou tvorbu QUEEN s Freddiem ve tvůrčím týmu a skutečnou historii kapely. Videoklip je díky zpěvákově těžké nemoci sestaven pouze ze sekvencí starších klipů a stává se tak dokonalou kronikou dvacetileté jízdy, která snad v dějinách rockové hudby nemá obdoby. Už název skladby je maximálně symbolický a samá celá písnička, vichřice energie a supersilných melodií, famózně uzavírá celou práci. Vyšla samozřejmě i na singlu, a znovu symbolicky, protože na B-straně poskytla místo pro „Keep Yourself Alive“, skladbu, která to všechno naopak kdysi odstartovala!

Odchod

„Innunendo“ zaznamenalo veliký úspěch a kapela si s ním postavila nesmrtelný pomník, téměř okamžitě po dotočení ale znovu nahrávala. Mercury bojoval s časem a snažil se ještě stihnout co nejvíc, takže vzniklo několik dalších písniček, původně zamýšlených na B-strany singlů. Kapela je ale shledala natolik dobré, že si je ponechala pro další desku, kterou už ale za Mercuryho života nedokázala dokončit. Přesto ale byl rok 1991 nabit dalšími nahrávkami – na konci října QUEEN vydali druhé pokračování největších hitů pod názvem „Greatest Hits II“, podobně jako před lety pak vyšel i soubor videoklipů „Greatest Flix II“ a knížka fotografií „Greatest Pix II“. Ve speciální edici pak ještě vyšly oboje klipy pod souborným názvem „A Box Of Flix“.

Nade vším tímhle shonem se ale povaloval mrak nevyřčeného neštěstí – o Mercuryho nemoci se v hudebním i bulvárním světě už dlouho spekulovalo, zpěvákovy nečetné aktuální fotografie a vystoupení na veřejnosti pak zlé předtuchy jen potvrzovaly. Ke konci roku, 23. listopadu, Freddie konečně předstoupil před novináře a sdělil jim, že trpí chorobou AIDS. Taková zpráva samozřejmě zahltila přední strany všech médií, o pouhý den později ale titulky přinášely další šokující novinku – Freddie Mercury zemřel! Na den přesně se zveřejněním tohoto článku, tedy před sedmadvaceti lety - 24. listopadu 1991 (večer), podlehl zápalu plic v důsledku AIDS. Šokovaný svět dny a týdny nemluvil o ničem jiném, fanoušci kapely tonuli v slzách a zahradu zpěvákova domu pokryly lány přinesených květin. Pohřeb Freddieho Mercuryho se konal 27. listopadu v západolondýnském krematoriu – život jednoho z největších hudebníků v dějinách pop music se stal minulostí...

The Freddie Mercury Tribute Concert

Když se zbytek QUEEN a milióny fanoušků vzpamatovali z obrovského šoku a odložili smutek, zahořeli touhou po ještě nějakém koncertě – po vystoupení, kde by se všichni společně sešli a zavzpomínali na svůj idol i na přítele. Přání se nakonec vyplnilo na velikonoční pondělí 20. dubna 1992 v londýnském Wembley, kde QUEEN zažili své nejslavnější okamžiky a kde byli tak trochu doma. Koncert byl koncipován jako obrovský happening největších hvězd té doby, který bude přenášen do celého světa – v mnohém tak  nakonec připomínal kultovní Live Aid.

Celou mega-akci zahájil blok kratičkých vystoupení kapel METALLICA, EXTREME, GUNS N´ROSES a DEF LEPPARD a pár dalších umělců předvedlo po jedné písničce, aby se pak na pódium nastěhovali Taylor, May a Deacon a s nimi postupně zhruba dvě desítky zpěváků a zpěvaček, kteří odezpívali nejslavnější skladby QUEEN. Bylo tak možné vidět velmi odlišná vystoupení, například pořádně nabušenou verzi „Stone Cold Crazy“ s Jamesem Hetfieldem za mikrofonem a Tony Iommim s kytarou v ruce, fenomenální výkon George Michaela v „Somebody To Love“ nebo duet „Under Pressure“, kde Mercuryho vystřídala Annie Lennox a doplňoval ji samozřejmě David Bowie, který na pódiu přednesl i modlitbu za nemocné. Celé odpoledne i večer se nesl ve znamení obrovských emocí, návštěvníci střídavě plakali a veselili se, a jednoduché to nebylo ani pro samotné členy QUEEN, kteří ten den poprvé museli vystoupit bez svého zesnulého přítele. Finále koncertu vedla zpěvačka Liza Minnelli, kolem které se shromáždili všichni účinkující a společně provedli monumentální verzi „We Are The Champions“. Sice bez Freddieho, ale přesně v duchu QUEEN – mohutně, hlasitě, triumfálně! Lepší pocty se Farookhu Bulsarovi alias Freddiemu Mercurymu nemohlo dostat !!!

24.11.2018	Diskuse (8)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz