QUEEN - Jazz

90%

Ve druhé půlce sedmdesátých let byli QUEEN vážně k nezastavení. V roce 1977 měli na kontě už šest studiových alb (v rozsahu pouhých pěti let), platili za jednu z nejlepších koncertních kapel na planetě a bez přestávky ze sebe sypali další a další skladby, z nichž snad každá druhá byla opravdová pecka. Ani další rok 1978 neměl být výjimkou – v červenci už byla skupina zase ve studiu a točila sedmou desku „Jazz“. Tedy abychom byli přesnější – natáčelo se ve dvou studiích, protože prý kapele její účetní poradil, aby kvůli daním nahrávali na více místech. Album tak vznikalo částečně v alpském letovisku Montreux u Ženevského jezera, zbytek pak v prosluněném Nice na francouzském Azurovém pobřeží. Zvláštní postup, ale skupina alespoň mohla v různých prostředích nachytat atmosféru a inspiraci, která se pak zúročila na albu.

Singl plný nahoty

První singl k albu vyšel 13. října 1978 a bylo to jedno z největších pozdvižení, která QUEEN do té doby vzbudili. Ne že by skladby „Bicycle Race“ a „Fat Bottomed Girls“ popularitou překonaly „Bohemian Rhapsody“ nebo dvojhit „We Will Rock You/We Are The Champions“ z minulé desky, zato ale nadzdvihly všechny moralisty světa, protože obě nové písničky byly věnovány nahotě. A pěkně od podlahy, žádné kompromisy – ve druhé jmenované skladbě se zpívá o tom, že pořádně macatý holky jsou tou pravou šťávou pro rotaci zeměkoule, pro první „Bicycle Race“ pak kapela nechala natočit na svou dobu neuvěřitelně provokativní videoklip. Tak provokativní, že i v roce 2018 je například na YouTube zaheslován a pro přehrání musíte potvrdit, že je vám víc než 18 let. O co vlastně jde? Kohosi napadlo, že by se pro klip mohly natočit nahé dívky, kterak spolu závodí na kole. Najal se tedy prostor na stadionu ve Wimbledonu a shromáždilo se přes šedesát modelek, které tak, jak je pánbůh stvořil, za slunečného počasí brázdily na bicyklech okruh uprostřed Londýna. Vážně unikátní okamžik!

Téma závodů na kole vlastně napadlo Freddieho Mercuryho v Nice, kudy se v době natáčení alba prohnala slavná Tour de France, no a na holky jako závodnice už přišli sami tvůrci klipu:) Obrázek nahatých cyklistek se pak dokonce stal součástí celého alba „Jazz“, když do něj byl vložen jako plakát. To ovšem jenom v Evropě – prudérní Amerika podobnou „nemorálnost“ nedovolila a tak se do zaoceánského vydání vkládal jen kupón, který američtí fanoušci mohli poslat do Evropy, aby jim byl lechtivý plakát zaslán individuálně. Moralisti se mohli posrat, prskali ostatně už nad obalem singlu, který zdobí rovněž nahatá dívčina jedoucí na kole – na dolisech už její pěkné pozadí muselo být přemalováno spodním prádlem. Ach jo!

Deska, která klame tělem

Celé album vyšlo ve Velké Británii 10. listopadu 1978 a pořádně klamalo názvem, „Jazz“, v jehož drážkách ale žádný jazz nezní. Spíš klasická queenovská směs několika stylů a směrů, kterým tentokrát víc než kdy předtím dominuje hard rock, poměrně dost odvázaný a divoký. Ještě klamavější je obal – geometrický vzorec složený z desítek kruhů prosadil Roger Taylor, který tenhle motiv někdy předtím viděl nakreslený na Berlínské zdi, hodil by se ale spíš pro nějaký psychedelický rock než pro QUEEN. A do třetice – velmi neobvyklá je i úvodní skladba alba. Fanoušci v tom všem museli mít pořádný zmatek, to ale nic nemění na faktu, že je „Jazz“ jedním z nejpovedenějších alb v diskografii QUEEN.

Už jsme si říkali, že deska začíná velmi zvláštně – úvodní song „Mustapha“ je jakýmsi vokálním cvičením na orientální téma, kde Freddie Mercury evokuje blízkovýchodní atmosféru, střídá slova v arabštině, perštině a snad i v jakési vlastní hatmatilce. QUEEN ve studiu využili všechny technické možnosti, takže mění kanály, hlasitost, skvěle pracují s dynamikou i se svými nepřekonatelnými sbory, takže i takováhle studiová blbůstka vyznívá naprosto perfektně a funguje jako regulérní písnička. „Mustapha“ postupem času dosáhl mezi fanoušky QUEEN kultovního statutu a v několika zemích dokonce vyšel na singlu.

Další porce hitů

Druhou pozici na albu má už zmíněná singlovka „Fat Bottomed Girls“, výborná melodická písnička s gradující slokou a hitovou melodií v refrénu – dost možná jedna z nejpovedenějších věcí z dílny QUEEN vůbec. Tuhle skvělou záležitost následuje další povedený štych „Jealousy“ – papírově ploužák, jinak ale spíše jen pomalejší skladba s neuvěřitelně sugestivní melodií táhnoucí bez zastavení celou skladbu. Opět je podmáznutá perfektními vokály, což už u QUEEN asi nepřekvapí, stejně jako na předchozím albu se ale dá říct, že tenhle svůj trumf kapela využívá úsporně a jenom jako doplněk skladeb.

Čtvrtou skladbu opět známe – „Bicycle Race“ patří mezi největší trháky v kariéře QUEEN, i když jde vlastně zase o takovou kravinu – členové kapely si tu hrají jako malé děti, bezstarostně plácají páté přes deváté, ale výbornou aranží z oné skrumáže opět dokážou vykouzlit strhující písničku. Tohle umí opravdu málokdo! V kontrastu s tímhle milým chaosem jsou pak zbylé dvě skladby na A-straně alba přece jen tradičnější – „If You Can´t Beat Them“ je svižná rocková písnička a „Let Me Entertain You“ zrovna tak. Zvláště ta druhá má skvělý tah a ve své době bezvadně fungovala v živém provedení – v textu se to hemží sděleními typu „jsme taková a taková kapela, přijeli jsme k vám, rozpálíme to, bude to mejdan“, prostě takové to klišé (v pozitivním smyslu slova), co chcete slyšet na začátku koncertu, aby se atmosféra pořádně rozjela!

Kde je ksakru ten jazz?

První strana desky je tedy skvělá. Druhá také není špatná, přece jen se tu ale vyskytuje nějaký ten slabší okamžik. To ovšem ani v nejmenším neplatí o první skladbě „Dead On Time“ – ta je naopak neuvěřitelně našláplá, plná skvělé energie a mimochodem jedna z nejtvrdších písní, jaké QUEEN napsali. Úplně nadšený nejsem z následující „In Only Seven Days“, která mi svou rozvolněností přijde trochu nudná. Zvolnění přitom vůbec nemusí znamenat horší kvalitu – další „Dreamer´s Ball“ je ještě pomalejší, ovšem její kavárenské vyznění a ležérní atmosféra na pomezí swingu a blues je naprosto strhující a kdybych měl udělat žebříček nejlepších skladeb QUEEN, byla by určitě v první dvacítce. Ještě možno připomenout, že píseň je vlastně Brianovou poctou Elvisovi, který o rok dříve zemřel.

„Béčková“ strana alba „Jazz“ ale člověka hází ode zdi ke zdi, takže čtvrtá skladba „Fun It“ mě zase vůbec nebaví. Splácanina funky a raného diska je mým uším spíše otravná, takže přebíhám k další skladbě „Leaving Home Ain´t Easy“, která je sice lepší, ale pořád patří na albu k těm slabším kouskům. Naštěstí pak konečně přichází zase pořádná nálož – „Don´t Stop Me Now“ je naprostá šleha, jeden z největších hitů QUEEN vůbec a nezastavitelný výtrysk energie a dobré nálady ozdobený geniálním sólem Briana Maye. Stále to ale ještě není všechno – závěr alba se jmenuje trochu provokativně „More Of That Jazz“ (když už na desce žádný jazz nebyl!) a jde o moc dobrou pomalejší, ale zvláštním neklidem naplněnou píseň, kterou složil a skoro celou sám nahrál Roger Taylor. Její atmosféra by se dala krájet a je maximálně hypnotická – škoda jen, že je někde ve dvou třetinách přerušená podivným medley složeným z motivů předchozích skladeb. Ale jinak super!

Live Killers

Když to nějak sečteme, udělali QUEEN zase skvělé album, jen to tentokrát trochu přehnali se stopáží. Vyhodit tři-čtyři nejslabší kousky, byla by to deska za 100 %, i takhle jí ale možno přiznat krásnou devadesátku. Už proto, že se spolu s „Jazz“ kapela vlastně rozloučila se svým prvním a z tvůrčího hlediska nejbohatším obdobím, kdy se jí skladatelsky mimořádně dařilo. Symbolickou tečkou za sedmdesátkovou nespoutanou jízdou se ale stala ještě jedna nahrávka – koncertní dvojalbum!

Turné propagující album „Jazz“ kapela poctivě zaznamenávala, protože ji gramofirma požádala o natočení živého alba. Výsledkem se stal výběr z šestnácti koncertů, celkem 22 písniček zachycujících dosavadní tvorbu kapely od debutu až po „Jazz“. Nejsem si ale jistý, jestli se dvojalbum nazvané „Live Killers“, které vyšlo 22. června 1979, úplně povedlo. Problém mám hlavně s jeho nevyrovnaností – na jedné straně obsahuje naprosto strhující jízdy jako „Keep Yourself Alive“, „Let Me Entertain You“ nebo nezapomenutelnou rychlou verzi „We Will Rock You“, která fičí jako uragán a rve všechno kolem sebe na kusy. Na druhé straně ale řadu skladeb podráží podivné aranže, kdy třeba z „Bicycle Race“ zazní jen pochybné torzo, zkrácena je i geniální „Killer Queen“, no a „Death On Two Legs“ zní oproti studiové nahrávce strašně divně, jakoby rozladěně. Asi jsem trochu přísný, ale jde o moji nejoblíbenější písničku a tak chtě nechtě rozmrzele skřípu zubama. Moc mi nesedí ani přes únosnou mez natažené „Now I´m Here“ a „Brighton Rock“ – ony tyhle nástrojové exhibice a rozezpívávání fanoušků přímo na koncertě působí přirozeně a jako součást řvoucího davu si je užijete, ale v pokoji a z gramofonu se trochu míjí účinkem a baví vás spíš jen na první, druhý poslech. Každý to ale můžeme vnímat jinak. Já prostě „Live Killers“ beru jako dobový záznam, který referuje o tom, co se na koncertech QUEEN na konci sedmdesátých let dělo. A jako labutí píseň hardrockové nespoutanosti, protože s příchodem osmičkové dekády se kapela začala výrazně měnit.

13.10.2018	Diskuse (5)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz