QUEEN - Queen I

80%

Asi každý hudební fanoušek by se rád podíval na přelom šedesátých a sedmdesátých let. Tedy ne do Sovětského svazu, NDR ani socialistického Československa, nýbrž do staré dobré Anglie. Na v podstatě dost malém prostoru se tam tehdy rodila jedna famózní kapela za druhou, v klubech získávali ostruhy dnes legendární muzikanti a vydavatelské společnosti chrlily jedno album za druhým. Nahrávky, které dnes považujeme za naprosté milníky žánrů. Málokterá doba byla takhle plodná a proti současné kulturní poušti, kde se skoro všechno jen recykluje a napodobuje, ji můžeme označit za skutečný zlatý věk minimálně rockové hudby. Vezměme si třeba jen rok 1970, co všechno se tehdy událo – DEEP PURPLE vydali svůj největší monolit „In Rock“, přemýšliví PINK FLOYD progresivní manifest „Atom Heart Mother“, BLACK SABBATH stihli dokonce dvě alba, se kterými prakticky vynalezli heavy metal, a LED ZEPPELIN se přihlásili se svou nesmrtelnou „trojkou“. Za oceánem ve stejném roce vznikli veleslavní AEROSMITH, písničkáři Simon a Garfunkel vydali kultovní „Bridge Over Troubled Water“ a THE DOORS pátou studiovku „Morrison Hotel“. Všechno v jednom jediném roce. A to jsme ještě nezmínili, že v roce 1970 vznikla i jedna z nejdůležitějších kapel rockové historie – britští QUEEN! Skupina natolik výrazná, úspěšná a specifická, že si tady na Crazy Diamond určitě zaslouží podrobnou procházku po její obsáhlé diskografii.

Předkrálovské období

Chceme-li si povídat o QUEEN, musíme se na začátku nevyhnutně podívat i do doby před jejich vznikem. Vezměme to ale stručně – v biografiích kapely se doba před vydáním prvního alba probírá průměrně tak na třiceti-čtyřiceti stranách, my se to pokusíme nacpat do pár odstavců. Rozhodně se ale musíme zastavit minimálně u skupiny SMILE.

Tahle sestava byla přímou předchůdkyní QUEEN, protože se v ní hned na začátku sešli kytarista Brian May a bubeník Roger Taylor. Oba měli už nějaké předchozí zkušenosti s hraním (Brian působil například v seskupení 1984 a Rogerova předchozí štace nesla název REACTION), takže, když společně s basákem Timem Staffelem dali dohromady novou partu, všechno poměrně dobře šlapalo. SMILE byli vlastně taková vysokoškolská kapela – Taylor aspiroval na to, stát se zubařem, po pravdě ale na univerzitu chodil hlavně proto, aby se dostal do Londýna, kde to hudebně žilo. Naproti tomu May byl mimořádně nadaný student přírodních věd - jeho talent byl až takový, že si už jako mladík byl schopen sestrojit elektrickou kytaru, přesně podle vlastních představ o zvuku i „hardwaru“. Kytara na míru (později se jí začalo říkat „Red Special“) byla ohromnou devízou pro pozdější QUEEN, protože právě její nezaměnitelný sound se stal jedním z poznávacích znamení kapely.

První koncert SMILE odehráli v říjnu 1968 jako předskokani PINK FLOYD, na pódiích se pak poměrně dobře usadili. O zhruba rok později se dostali i k prvnímu nahrávání - pro firmu Mercury pořídili singl se skladbami „Earth“ a „Step On Me“, nahrávka ovšem díru do světa neudělala, spíš se dá říct, že úplně propadla. I to byl možná důvod, proč Tim Staffel na jaře 1969 od SMILE odešel a kapela skončila činnost. Její důležitost pro QUEEN je ale nepopiratelná, už proto, že část materiálu z první éry QUEEN pochází ještě z dílny předchozí sestavy.

Zrod legendy

I když se SMILE rozešli, nenapadlo Maye s Taylorem ani na vteřinu, že by měli přestat hrát. Naopak, dali dohromady novou sestavu, a hned měli nového kumpána. Okolo SMILE se totiž už nějakou dobu motal jistý Farookh Bulsara, rodák z afrického Zanzibaru, jinak ale syn britských diplomatů, který nějakou dobu po přestěhování do Británie začal studovat v Londýně umění. Farookh, kterého ale všichni přátelé znali jako Freddieho, už měl zkušenosti z liverpoolské skupiny IBEX, disponoval hlasem s ohromným rozsahem a navíc byl přítelem všeho extravagantního a proslul talentem strhnout na sebe vždy a všude pozornost. Zdálo se tedy, že když Freddie posílil novou kapelu, získali Brian a Roger do sestavy ideálního frontmana. Postaral se i o název skupiny – po nápadech typu Grand Dance nebo Rich Kids vyboxoval Freddie název, který byl trochu nabubřelý, trochu provokativní, měl ale kapele zajistit nesmrtelnou slávu – QUEEN!

Od samého počátku se dalo tušit, že Brian, Freddie a Roger by mohli dát dohromady něco mimořádného. Svoji novou kapelu nasměrovali do zvláštního spojení rockové muziky s divadelním pódiovým projevem a k míchání hard rocku a rock´n´rollu se zcela jinými hudebními směry. Navíc si skupina dávala mimořádně záležet i na vizuální stránce věci. V tom měl prsty samozřejmě hlavně Freddie, který jako člověk s výtvarným duchem pro kapelu od začátku vymýšlel výstřední kostýmy a celkový vizuál, který část posluchačů okamžitě nadchl a jiné stejně silně odpudil. Bulsara vytvořil pro QUEEN dokonce i originální symbol – erb složený z figur zvěrokruhu a královských motivů. Když si pak zpěvák ještě vymyslel umělecké jméno Freddie Mercury, kruh se uzavřel a jedna z nejosobitějších kapel v Británii mohla začít šokovat svět!

Cesta k albu

V červnu 1970 nová sestava odehrála první koncert, paradoxně ale ještě pod starým názvem SMILE. Byli to ale už QUEEN – chybělo jen najít čtvrtého člena. S pozicí baskytaristy měla kapela ze začátku trochu problém, po asi třech postupných adeptech ale mládenci narazili na toho pravého. Stal se jím bývalý člen skupiny OPPOSITION, student elektroniky John Deacon. Parta byla kompletní, vlastní písničky postupně vznikaly, mohlo se tedy začít uvažovat o prvních nahrávkách.

K těm se QUEEN dostali poměrně brzy, i když trochu zvláštním způsobem. Někdy v létě 1971 bylo totiž v Londýně otevřeno nové nahrávací studio a byla potřeba kapela, která by pořádně prozkoušela technické vybavení a zároveň byla k dispozici jako referenční skupina pro případné zájemce. QUEEN na to kývli, protože tak mohli získat fůru zkušeností a za odměnu si i nahrávat vlastní skladby – vždycky ale v okrajových hodinách, kdy ve studiu bylo volno. Po dost velkých problémech se pak kapela dostala i ke smlouvě na album s firmou EMI a pracovala podobným způsobem na nahrávání desky – natáčelo se vlastně skoro rok, v různých studiích a se spoustou lidí okolo. Na konci listopadu 1972 bylo konečně hotovo a po nějakých dalších úpravách v červenci 1973 vyšel nejdříve singl „Keep Yourself Alive“ a o týden později konečně i album.

Queen I

Přestože Roger Taylor ze začátku prosazoval, aby deska nesla název „Top Fax, Pix and Info“, nakonec zvítězilo jednoduché eponymní pojmenování „Queen“. Na debutní album se jedná o nevšedně vyzrálou a skladatelsky zajímavou hudbu, která se rozkračuje široko od klasického rock´n´rollu přes šedesátkové a sedmdesátkové experimentování až po zemitý hard rock postavený na tepajících riffech. Pro většinu skladeb je navíc typické míchání mnoha vlivů přes sebe, takže vznikly poměrně složité kompozice, které ovšem nepostrádají drive a tah na branku. Obrovský tématický rozsah může trochu působit dojmem, jakoby kapela ještě úplně nevěděla, co přesně chce, a byla ve fázi zkoušení, co a jak půjde. Tahle mnohostrannost ale bude pro pozdější QUEEN typická a kapela tady na debutu jakoby předestřela, co všechno její fanoušci můžou čekat v příštích řekněme deseti letech.

Album otevírá skvělá odpichovka „Keep Yourself Alive“, rocková skladba postavená na kovovém zvuku Mayovy kytary a výrazné zpěvové lince, která se nejdříve ve sloce vrství jako mořský příboj, aby pak vygradovala do naprosto hitového refrénu. Skladba vyšla i na zmíněném singlu, který ve své době moc neuspěl, dnes je ale považován za kultovní záležitost. Druhá písnička na albu „Doing Alright“ je úplně něco jiného – střídá klidné, tiché pasáže s kytarovými výjezdy. Typicky experimentální záležitost. Třetí „Great King Rat“ se asi nejvíc ze všech skladeb přibližuje dinosauřímu pojetí hardrocku, jak ho známe od velkých zakladatelů stylu, pořád je ale nesmírně vrstevnatá a barevná – nervózní refrény jako vytažené z nějakého protestsongu, masivní riffy a sóla, která se proplétají celou skladbou - píseň vlastně platí za jakéhosi černého koně celé desky. Ve čtvrté „My Fairy King“ se atmosféra opět mění, jde o uměleckou záležitost hozenou spíše na divadelní pódium, navíc je v historii kapely velmi důležitá, protože QUEEN si v ní poprvé pořádně vyzkoušeli svoji později typickou hru s vokály. Poslední skladba na první straně „Liar“ je pak esencí všeho předchozího a hlavně je díky výraznému a famózně gradovanému refrénu považována za jednu z nejlepších skladeb v prvotním období QUEEN.

Druhou stranu desky lze považovat za … ne horší, ale přece jen méně zásadní. První kousek „The Night Comes Down“ je klidová skladba, která ale skvěle zhmotňuje téma noci padající na kraj, druhá položka „Modern Times Rock´N´Roll“ naproti tomu předvádí takový celkem běžný rokenrolový standard. Za pozornost ale stojí „Son And Daughter“, píseň, kterou nemálo fanoušků kvůli valivému rytmu přirovnává k raným BLACK SABBATH. Jako vůbec nejzajímavější na druhé straně alba mi pak přijde předposlední „Jesus“, který svým textem i hudebním obsahem jakoby vypadl z muzikálu „Jesus Christ Superstar“ nebo z nějakého černošského gospelu. Závěr alba zařizuje „Seven Seas Of Rhye“, krátká rozehrávka delší skladby, která se v celém provedení měla objevit až na druhém albu QUEEN.

Na vlnách BBC

Kromě debutního alba QUEEN v únoru a prosinci 1973 pořídili ještě několik nahrávek pro vysílání v rádiu BBC. Jednalo se vlastně o sedm skladeb, které jsou i na debutu, plus tehdy ještě nezvěřejněnu věc „Ogre Battle“. Tyhle kousky zazněly nejen éterem prostřednictvím britského rozhlasu, nýbrž se o mnoho let později dostaly i na album – v roce 1989 je label Band Of Joy vydal jako neřadovou desku „Queen at the Beeb“.

01.09.2018	Diskuse (4)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz