QUEEN - Queen II

80%

Jestli se až do vydání debutního alba věci pro QUEEN vyvíjely poměrně zdlouhavě, v roce 1973 se karta obrátila. V červenci vyšla deska a následující měsíc už kapela opět mířila do studia, aby zde stvořila jejího následovníka. Zároveň pilně propagovala debut, který si vůbec nevedl špatně, i když o nějakém frenetickém nadšení posluchačů se ještě mluvit nedalo. Počet příznivců skupiny ale kontinuálně stoupal a byl založen i fanklub QUEEN, ve své době velmi důležitý komunikační kanál mezi muzikanty a fanoušky. Na druhou stranu ale měla kapela v té době a ještě hodně dlouho potom velké problémy s novináři, kteří se starali hlavně o pavlačové drby kolem Freddieho a muziku QUEEN buď ignorovali nebo jí prorokovali brzký konec.

Samozřejmě se pokračovalo i v koncertní činnosti. V lednu 1974 čtveřice dokonce dostala nabídku na odcestování do Austrálie, tahle štace ale nakonec patřila k nejhorším v jejich kariéře. Nejen, že protinožci tehdy QUEEN přijali dost nevraživě, některé z muzikantů navíc provázely zdravotní problémy. Nejhůře to odnesl Brian May – před odletem absolvoval očkování, které mu ale asi bylo aplikováno nesterilní jehlou, takže kytarista dostal těžké záněty a téměř přišel o ruku. Kapela ale v Austrálii zažila přece jen i příjemné chvíle – album „Queen II“ bylo definitivně dokončeno a tak si jej mohli přehrát na malém gramofonu v hotelovém pokoji. Alespoň nějaká náplast za pokažené turné.

Queen II

Vraťme se ale k nahrávání. Co se týká podmínek ve studiu, byli na tom QUEEN tentokrát výrazně lépe než u debutu. Protože měli dostatečné množství času, mohli si s připravenými skladbami pořádně pohrát a zrealizovat album plné propracovaných, mnohovrstevatných skladeb, které můžeme označit nejpřesněji asi jako art rock. I když se nejedná o koncepční album, člověk z něj má přesně ten pocit – velkolepé mnohaminutové opusy, v nichž se vystřídají snad desítky motivů, následují klidné jednoduché skladbičky, které slouží trochu jako mezihry nebo vstupy pro další velké kompozice. Celek působí jako velmi sevřený útvar, dobře vymyšlený a provedený, oproti první desce jakoby monotématický a držící se v jedné náladě – rozvážné, jemné, melancholické. Hodně specifické jsou tentokrát i texty – kapela se ponořila do říše fantazie, hrála si s emocemi a různými temnými náměty. Podle nálad, které se ve skladbách objevují, jsou nazvány i strany desky - „Side White“ a „Side Black“.

Bílá strana alba

Celý komplet rozehrává stručný otevírák „Procession“, fanfára složená z vrstvených kytar, které uvozují druhou skladbu „Father To Son“. Ta je hned jedním z velkých momentů alba – rozsáhlý opus, který vyznívá jednoznačně hymnickým dojmem, přitom ale setrvává v klidné, snad až stoické náladě. Zvláštní píseň. Následuje baladická „White Queen (As It Began)“, kterou Brian May složil už někdy v roce 1968. Příznivci kapely bývá někdy přirovnávána ke slavnější baladě „Love Of My Life“, za sebe si ale myslím, že až tak dobrá není. Atmosférou ale určitě není daleko. Že je „Queen II“ zajímavá deska, dokazuje i další položka „Some Day One Day“ zpívaná Brianem Mayem. I když nepatří mezi ty nejvýraznější na albu, já osobně ji mám z celé kolekce skoro nejradši, navíc mi Mayův sametový hlas vyloženě lahodí a je skoro škoda, že kytarista na albech QUEEN sólově nazpíval jen několik skladeb. Poslední písnička na bílé straně má název „The Loser In The End“ a jde o celkem nevýraznou záležitost, která aspoň mě proteče ušima a nezanechá zvláštní dojem.

Ve znamení černé

Druhá, „černá“ strana alba je trochu jiná. Úvod obstarává „Ogre Battle“, příběh o bitvě dvou bájných obrů. Skladba je ze všech na desce nejvíc rocková, navíc protkaná různými zvukovými efekty simulujícími mlátící se kolohnáty – úvodní skřek vysokých hlasů gradujících až k nesnesitelnosti je pěkně děsivý! K písničce „The Fairy Feller´s Master-Stroke“ se Freddie Mercury inspiroval u stejnojmenného obrazu visícího v londýnské Tate Gallery. Hudebně jde o výrazně uměleckou záležitost, míchající mnohohlasy a celkově působící vznešeným dojmem. Přímým přechodem na ni navazuje kratičký kousek „Nevermore“, který jakoby rozvádí motivy naznačené už v předchozím songu. V těchto dvou písních jakoby se začal ozývat duch budoucího queenovského majstrštyku, slavné „Noci v opeře“. Totéž platí i o „The March Of The Black Queen“, monumentální sedmininutové kompozici, která bývá označována jako předobraz geniální „Bohemian Rhapsody“. Já ji tak vysoko nevidím, ale shodné znaky určitě má – například zklidňující pasáž v šesté hrací minutě, která byla později v „Bohemce“ téměř do noty opsána. Kontrast „černé královně“ pak vytváří předposlední kus, ne příliš výrazná, ale příjemně poslouchatelná „Funny How Love Is“, která si opět libuje v mistrovských mnohohlasech a divadelní atmosféře.

Co na albu ale trochu chybí, je hitový materiál. Písničky, které by na koncertě zafungovaly jako rozbuška co vyburcuje dav a donutí všechny zpívat refrény a tleskat do rytmu. Přitom všeobecně byli QUEEN právě ve skládání silných melodií opravdoví mistři. Na albu „Queen II“ je takováhle skladba pouze jedna – závěrečná, na předchozím albu už naznačená „Seven Seas Of Rhye“, která disponuje vším uvedeným a i když není úplně jednoduché definovat, v jakém stylu se přesně nese, jde o jasný koncertní trhák a vlastně o první opravdu úspěšnou skladbu v historii QUEEN. Škoda, že podobných momentů na albu není víc, takhle přes všechnu svoji kvalitu může album na některé posluchače působit trochu ospale a je spíš lahůdkovou záležitostí pro milovníky art rocku než deskou pro rockového fanouška.

Skrze smůlu směle vpřed

Druhé album QUEEN je nejméně typický počin v jejich diskografii, znalci kapely ale velmi ceněný. Snad i díky obalu, na kterém kapela poprvé předvedla svou kultovní pózu – osvětlené tváře muzikantů vystupujíci z temnoty – kterou proslavilo legendární video k „Bohemian Rhapsody“ a vlastně i parafráze v klipu „One Vision“ z roku 1986. Druhá deska QUEEN ale každopádně zabodovala, dostala i do britského žebříčku a vystoupala až na skvělé 7. místo. O pořádný kus výš kapele určitě pomohla i všeobecná obliba skladby „Seven Seas Of Rhye“.

Skupině se dařilo i na koncertech, QUEEN vyrazili dokonce i do USA, kde předskakovali skupině MOTT THE HOOPLE. Hráli i společně s AEROSMITH, kteří také propagovali své druhé album a hvězdnou hodinu měli ještě před sebou. Turné bylo bohužel narušeno náhlou nemocí Briana Maye, který dostal žloutenku, zřejmě ze stejné jehly, která mu tolik nadrobila na australském turné. Přes všechny trable ale intenzivně vznikal materiál na novou desku, která se měla začít nahrávat v červnu 1974. O tom ale až příště!

08.09.2018	Diskuse (4)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz