QUEEN - The Works

100%

Rok 1983 QUEEN začali jinak než obvykle – dali si tvůrčí pauzu. Museli si od sebe odpočinout, nepřetržitý kolotoč nahrávání a turné trval už víc než deset let a přepracování se jak už víme negativně projevilo na albu „Hot Space“, byl tedy čas trochu zvolnit. Novináři, kteří vyhledávali neustále nějaké senzace, to sice roztrubovali jako rozpad kapely, šlo ale skutečně jenom o dovolenou. I během ní ale muzikanti kutili neustále něco spojeného s muzikou – Freddie Mercury a Roger Taylor pracovali na svých sólových albech a Brian May se sešel s pár dalšími muzikanty (nejznámějším z nich byl – alespoň pro mne – Eddie Van Halen) a jen tak pro radost si hráli. Několik písniček, které se nesly plus mínus v bluesovém duchu, ve studiu zaznamenali a i když se nepočítalo s jejich zveřejněním, May si přece jen od kolegů vymohl svolení vše dokončit a výsledek případně vydat. V říjnu 1983 pak nahrávka skutečně vyšla jako EP o třech písních dlouhých sedm až třináct minut, pod názvem STAR FLEET PROJECT.

Nová výzva

Pauza muzikantům hodně pomohla. V srpnu se sešli a okamžitě dostali chuť do nové práce, hlavně napravit si reputaci po předchozím albu. Začali vlastně se záměrem napsat hudbu k filmu „The Hotel New Hampshire“ podle románu Johna Irvinga, věci se ale vyvinuly tak, že místo soundtracku vzniklo nové řadové album QUEEN. Kapela si na něm dala hodně záležet a výsledek stojí za to – jde rozhodně o nejlepší queenovské album z osmdesátých let a většina z devíti položek na něm by mohla být hitem! Navíc má i sympatickou stopáž 37 minut, takže deska plná strhujících melodií a svěží nálady uběhne jako blesk. Práce na albu prý byla pořádná dřina, takže ho kapela pojmenovala symbolicky -  „The Works“.

Zhruba měsíc před vydáním desky vyšel první singl – a byl naprosto skvělý! Za zveřejněnou skladbou stál Roger Taylor a trochu také jeho tehdy tříletý syn Felix, který prý jednou poslouchal rádio, něco se mu v něm nelíbilo, a tak to okomentoval souslovím „rádio ka ka“. Ono citoslovce v jazyce Shakespearově znamená totéž co v češtině, takže tatínek slogan kvůli hratelnosti v médiích předělal na „Radio Ga Ga“ a napsal k němu písničku hozenou do futuristického stylu, stojící na až hypnotických melodiích, podmazaných skvěle vymyšlenými elektronickými efekty. Skupina ke skladbě natočila videoklip a pro mě osobně jde o nejlepší video QUEEN vůbec. Odehrává se v reáliích kultovního filmu němé éry „Metropolis“, k čemuž dal podnět Freddie Mercury, který krátce předtím pracoval na hudbě k novému uvedení právě tohoto filmu do kin. Téma si do písničky přesně sedlo a záběry z klipu dosáhly kulovního statutu – to když kapela cestuje ve vznášedlu na pozadí prastaré gigapole, když se jakási rodinka v plynových maskách schází před radiovým přijímačem, když skupina v červených oblecích tleská spolu s davem statistů (členy fanklubu) nebo když Freddie s pohledem upřeným do nekonečna otáčící ručičky obrovských hodin. Vrchol klipu pak podle mě představuje scéna z „Metropolis“, kde jakýsi vědec oživuje umělého člověka, homunkula, do jehož tváře se promítá obličej Freddieho Mercuryho, zatímco zpívá vokály upravené studiovými efekty.

Návrat přímo na vrchol

Album „The Works“ vyšlo 24. února 1984 v USA a o tři dny později v Británii. I ono bylo vizuálně  zasazeno do doby prvních futuristických filmů a také obálka byla udělaná v podobném duchu – skupinu na ni zvěčnil George Hurrell, legendární fotograf hollywoodských hvězd, který stál za klasickými snímky Humpreyho Bogarta, Marilyn Monroe a dalších. Do zmíněné éry byla nasměrovaná i následující koncertní šňůra, kde se na pódiu roztáčela obří ozubená kola poháněná zpoza scény klikou :) Promokampaň ale ze strany kapely a firem šla mnohem dále – k desce bylo vydáno celých pět singlů a na malých deskách se tak objevily úplně všechny písničky, které šly na album. Ne u všech fanoušků to ale bylo přijato pozitivně a realizační tým QUEEN byl někdy osočován z vypočítavosti a snahy vytáhnout z kapes fanoušků co nejvíc peněz. Možná oprávněně, protože třeba singl „I Want To Break Free“ vyšel s šesti variantami obalu. Teď se ale už pojďme podívat na celou desku!

Začíná už rozpitvanou „Radio Ga Ga“ a nutno říct, že pro rozjezd funguje fanstasticky, úvodovky QUEEN prostě uměli! Druhá skladba je výrazně jiná, ale vůbec nevadí - „Tear It Up“ je rytmická rocková písnička, ve které najdeme trochu rokenrolu a hodně stadionového halekání, což samozřejmě výborně fungovalo při živém hraní. Kapela touhle skladbou chtěla jasně ukázat, že jsou opět rockovou skupinou, a vyšlo jim to stoprocentně! Album je ale hodně různorodé – třetí nasazenou je skvělá polobalada „It´s A Hard Life“, která začíná sekvencí z klasické operní árie „Vesti la giubba“ od Ruggera Leoncavalla a poté přechází v kaskádu tklivých melodií s nádherným kytarovým sólem na vrcholu. K písničce QUEEN natočili další klip a opět šlo o bombastickou záležistost – scéna je situována na divadelní prkna, kde se pohybují postavy jako vystřižené z Amadea nebo Valmonta, je cítit těžké parfémy a mezi vším pobíhá Freddie navlečený do dekadentního červeného kostýmu posetého očními bulvami. Ostatní členové skupiny k tomu poznamenali, že vypadá jako obří kreveta a z natáčení klipu nebyli vůbec nadšeni – Brian s kytarou ve tvaru lebky, John navlečený do masky jednorožce a Roger s krejzlíkem kolem krku se příliš nebavili a hodiny pod rozžhavenými světly ve studiu přetrpěli jen s maximální sebezapřením. No a když už tahle rozebíráme další klip, patří se poznámka, že právě s „The Works“ začala éra nákladných videoklipů QUEEN, které připomínaly spíš krátké filmy – zatímco dříve byly pravidlem spíš nějaké záběry z natáčení nebo koncertů, v osmdesátých letech nebyla nouze o výpravné interiéry, stovky studiových účinkujících a podobně. A to nejen v klipech QUEEN, ale i třeba ve videích k Freddieho sólovému albu.

Jedeme dál...

Poslední skladba na první straně desky se jmenuje „Man On The Prowl“ a jde o energický rokenrol nebo chcete-li rockabilly v elvisovském duchu. Nic objevného, ale šlape to skvěle. Pátá skladba (už na straně B) je zase úplně jiná – futuristická, elektronická, ale stejně plná skvělých melodií. Jmenuje se „Machines (Or Back To Humans)“ a v textu se zamýšlí nad tím, jestli vládu nad zeměkoulí převezmou roboti nebo si ji ponechají lidé. Budu se opakovat, ale rovněž parádní číslo! A to po ní následuje hit všech hitů „I Want To Break Free“ - nesmrtelný stadionový chorál, vpodstatě jednoduchá, ale maximálně vlezlá (v pozitivním smyslu) záležitost, která zažila gigantický úspěch v Jižní Americe, kde si ji tamější fanoušci vzali za jakousi hymnu proti útlaku a diktátorským vládcům. Nejvíce ji ale proslavilo opět video – scény jako osvětlení členové kapely mezi stovkami potemnělých statistů s čelovými baterkami na hornických helmách, Mercury tančící s členy britského královského baletu, ale především totální parodie na britský nekonečný seriál „Coronation Street“, nejdéle běžící soap operu v historii, která do dneška dosáhla devět a půl tisíce epizod. Brian May tady vystupuje jako rachtická anglická panička Hilda Ogden, John Deacon jako neodolatelně protivná babka Ena Sharples a Roger Taylor naprosto přesvědčivě ztvárnil mladičkou krasavici Suzie Birchall. Samostatnou kapitolou je ale Freddie Mercury, který v roli Bet Lynch pobíhá po videklipu s vysavačem v ruce, navlečený v minisukni, s umělým poprsím, parukou a samozřejmě se svým neodmyslitelným knírem. Když jej pak takhle viděli fanoušci na koncertech, mohli se umlátit smíchy!

Ještě pořád ale před sebou máme tři písničky - „Keep Passing The Open Windows“ je krásně melodický kousek proti trudomyslnosti, který nejdéle aspiroval stát se skladbou do už zmíněného filmu „The Hotel New Hampshire“. Následuje ho další klipovka (tentokrát jde o nastříhaný záznam z koncertu) „Hammer To Fall“, která má parametry podobné jako „Tear It Up“ a úplně stejně dobře se ujala na koncertech. Konec desky je pak ve znamení emocí – kratičká balada nebo spíš lament nad stavem tohoto světa „Is This The World We Created...?“ napsali Mercury s Mayem poté, co shlédli dokument o strašlivé bídě na africkém kontinentu. 

Mimořádné koncerty

V létě 1984 se kapela vydala na turné, které bylo zase bombastičtější než dříve, nikdo ale netušil, že půjde vlastně o předposlední sérii koncertů s Freddiem za mikrofónem. Ze všech vystoupení bychom si měli připomenout alespoň říjnovou cestu QUEEN do Jihoafrické republiky, kde bylo naplánováno 12 koncertů v rekračním letovisku Sun City. Po prvním hraní Freddiemu odešel hlas, takže museli několik koncertů zrušit, ještě větší problém byl ale v tom, že v JAR tehdy panoval rasistický režim a muzikanti měli od svazu hudebních umělců zakázáno v zemi vystupovat. Na QUEEN se tedy po návratu do Evropy sesypala vlna kritiky, že podporují apartheid a podobné nesmysly. Přitom v době, kdy si Mercury léčil hlas, zajel May na festival černošských hudebníků v Sowetu u Johannesburgu, i když se to místním úřadům moc nelíbilo. Slíbil prý tamním obyvatelům, že QUEEN v budoucnu přijedou přímo za nimi, na koncertech kapela trvala na smíšeném publiku a proti apartheidu se vyjadřovali v místních novinách – to ale chytráky nenávidící kapelu nezajímalo a plivali jed dál a dál. Pitomce nepředěláte!

Před koncem roku QUEEN vydali svůj první a jediný vánoční singl „Thanks God It´s Christmas“ a po novém roce odletěli do Rio de Janeira, kde měli být hlavními hvězdami desetidenního monstrózního festivalu Rock In Rio, na kterém se za celou dobu konání vystřídalo kolem půl druhého milionu návštěvníků. Ve speciálně postaveném amfiteátru QUEEN odehráli dva koncerty vždy před stovkami tisíc lidí a šlo o triumfální úspěch. S jedinou výjimkou – když při „I Want To Break Free“ vylezl Freddie na pódium ve svém ženském kostýmu, začali po něm fanoušci házet lahve, kameny a hlasitě mu nadávat. Break Free se totiž v Latinské Americe stala posvátnou a jejich hymnu proti nesvobodě nesměl nikdo zesměšňovat – ani její autor!

V období „The Works“ také vyšla dvě sólová alba – 25. června Taylorova deska  „Strange Frontier“, v dubnu 1985 Mercuryho „Mr. Bad Guy“. To druhé je pro historii QUEEN důležitější, protože dvě pecky z něj, „Made In Heaven“ a „I Was Born To Love You“, se o deset let později dostaly i na posmrtné a poslední řádné album QUEEN, nazvané rovněž „Made In Heaven“. Zatímco Freddieho deska je celá laděná do romantické a taneční nálady (přitom ale vůbec nepůsobí ulízaně jako „Hot Space“), její předělávky z rukou QUEEN jsou tvrdší a rockovější. O tom ale až přijde správný čas!

03.11.2018	Diskuse (11)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz