QUEENSRŸCHE - Frequency Unknown

50%

Po loňském kontroverzním rozchodu frontmana Geoffa Tatea s jeho spoluhráči se dalo již předem očekávat, kam zhruba se bude frontman jedné z druhdy nejpozoruhodnějším metalových kapel ve Spojených státech ubírat. Opravdu však nevím, jak dlouho bude současný stav se dvěma kapelami užívajícími názvu QUEENSRŸCHE udržitelný. Na soud ohledně názvu se totiž teprve čeká. Letos v létě tak dochází k první albové konfrontaci mezi znesvářenými stranami, kdy nejdříve vychází album těch QUEENSRŸCHE, kteří jsou zaštítěni právě jménem Geoffa Tatea a následně (hned po několika týdnech) dojde na zbytek původních QUEENSRŸCHE, kteří na uvolněné místo právě po Tateovi dosadili zpěváka Todda LaTorreho z řad CRIMSON GLORY.

Mám za sebou několikanásobný poslech nového alba QUEENSRŸCHE, které vede Geoff Tate a opravdu mne nenapadá nic jiného, než se zamyslet nad tím, proč tohle všechno vlastně tenhle chlápek dělá. Vždyť dle mého názoru ani po třiceti letech druhdy úspěšné kariéry neví, o čem že skuteční QUEENSRŸCHE vůbec kdy byli. Jak tedy začít? Znáte vývoj kariéry QUEENSRŸCHE? Znáte hlavně jejich pozdní albovou linii začínající u „Hear In The Now Frontier“ ? Pak víte o jejich novince to hlavní. Geoff Tate zkrátka tvrdohlavě buší se svou nepříliš líbivou mutací post-grunge (netuším jak jinak bych si tento jeho hudební výraz z poslední patnáctiletky mohl dovolit nazvat) do všeho okolo sebe a už hezkou řádku alb je mu úplně jedno, že právě posluchačů, kterým se jeho současná hudba opravdu líbí, je hodně málo, tedy ve srovnání s tím, kde kapela byla v dávných dobách.

Ani „Frequency Unknown“ nehýří momenty, které by uvítal kupříkladu příznivec alba „Empire“. Na to opravdu vezměte jed. Album od začátku do konce odpovídá všem prapodivnostem, které Tate prosazoval v QUEENSRŸCHE ještě nedávno v éře jejich ucelené dlouholeté sestavy. Je však pravdou, že i v posledních letech se pár skladeb nebo dokonce jedno album vyvedlo – jedním příkladem za všechny byla deska „American Soldier“, ale prakticky nelze nic z posledních patnácti let srovnávat s těmi QUEENSRŸCHE z doby, kdy byla kapela ověnčena řadou platinových trofejí a platila za vůdčí představitele melodického a progresivního hard rocku či heavy metalu.

Tak tedy k nové desce. Věřte nebo ne, jde bezesporu o nejslabší album, jaké kdy bylo vydáno pod hlavičkou QUEENSRŸCHE. I takové kontroverzní dílo jako „Q2K“ je patrně o trochu výš. A vůbec nevadí, že sám Geoff vládne skvělým hlasem a patří ve svém oboru ke světové špičce, navíc zde se obklopil řadou skvělých instrumentalistů (v čele s vrchním našeptávačem a fanoušky neoblíbeným Grímou – jak by se jinak dal také nazvat kytarista Kelly Gray), či hostů význačných jmen, z nichž někteří přijali nabídku stanout uvnitř QUEENSRŸCHE i na turné – Rudy a Robert Sarzovi, Simon Wright a jiní. Výčet hostů na albu je však ještě mnohonásobně vyšší a pestřejší, čímž zřejmě dává velký šéf svým bývalým spoluhráčům jasně na srozuměnou svou sílu a vliv na světové heavy metalové scéně. Je v tom cosi z kohoutího nadýmání, zdá se mi. Nic z toho však albu ani trochu nepomáhá, protože zdejší skladby jsou zkrátka hodně nicneříkající a nenápadité.

Nalezl jsem pouze tři položky, o kterých lze říci, že mne nějakým způsobem zaujaly, z nichž nejsilnější je zřejmě závěrečná „The Weight Of the World“, což je rozepjatá balada, která se valí sedm minut a ačkoliv je nástrojově poměrně skromná, Geoffův vynikající pěvecký výkon ji celou utáhne, aniž by opadlo její vnitřní pnutí a celková gradace. Dalšími dvěma skladbami jsou zřejmě jediné dvě věci, o kterých se kromě výše zmíněné balady dá říct, že jsou nějakým způsobem melodické – „In The Hands Of God“ a „Life Without You“. Ostatní songy jsou vyloženě špatné, včetně pilotního singlu „Cold“, který jakoby vypadl z alba „Hear In The Now Frontier“ a představuje tak vrchol tápání a deziluze. Úplně nejslabším momentem, který navíc plně a zcela bezchybně reprezentuje všechen psycho-tateovský crap, je písen „Running Backwards“.

Bylo již dávno jasné, že zde nepůjde o nějaký návrat do metalové historie, i já osobně mám rád posun a progres v rocku, ale na druhou stranu vím, že podobné posuny nemají žádný výrazný záchytný bod a velmi málo posluchačům se líbí. Ani kritika však nejásá, takže mi vlastně není jasné, co tím chce básník do nekonečna pořád sdělovat? Při poslechu prvních skladbových vlaštovek od těch druhých wiltonovských QUEENSRŸCHE mám za to, že Geoff Tate ani po třiceti letech neví, co reprezentovala značka jeho kapely (jasně, odbočit se na čas dá, ale i Dickinson od určité chvíle věděl, kde jsou IRON MAIDEN a co reprezentují) a je mi zároveň jasné, že Parker Lundgren, osmadvacetiletý kytarista, který byl do kapely přijat před nějakými čtyřmi lety (po albu „American Soldier“) a dnes je mezi tateovými soky, to ví mnohem lépe než někdejší lídr ucelených QUEENSRŸCHE.

Geoffe sorry, ale seš úplně mimo, možná jsou na tvé straně manažeři, právníci, zaměstnanci vydavatelství i celej americkej metalovej show business, ale tady v Evropě ještě stále víme, co znamená kvalitní hudba od QUEENSRŸCHE a jak je z nahrávky patrné, této kapely už nějaký ten pátek nejsi součástí, byť práva na název velmi pravděpodobně získáš a bývalé spoluhráče vyválíš v blátě užívajíc si svá privilegia coby zpěvák. Já jsem však po tomhle počinu a po dalších podivnostech, které nedávno tomuhle dílu předcházely, jednoznačně na straně tvých bývalých kolegů.

30.05.2013	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz