QUEENSRŸCHE - Condition Hüman

80%

Seattleští QUEENSRŸCHE v sestavě s Toddem LaTorrem přichází s druhým počinem, který znovu platí za slušný powermetralový zápis, ctící zhruba stejný metalový mustr, prostřednictvím kterého tato kapela vešla ve známost na svém debutovém albu „The Warning“ (1984) a zopakovala jej posléze v mnohem aktuálnější podobě až na bezejmenném druhém začátku před dvěma lety. Kdyby nešlo o tyhle borce, určitě bych nyní nad druhým staromilským albem od stále ještě nové sestavy souhlasně pokýval hlavou a byl bych se situací tak nějak srovnán, tak jako jsou zjevně srovnáni všichni ti fanoušci metalových osmdesátek, co si kromě IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST a SAXON občas pustí i něco amerického, jenže k těmto lidem nepatřím. Patřím totiž k fanouškům QUEENSRŸCHE, kteří jsou plně a dlouhodobě obeznámeni se vším, co provázelo nebojácnou dráhu těchto grandiózních rockerů ze severozápadu Spojených států. Kapelu poslouchám čtvrtstoletí, takže při vší úctě k nově nabytému zdravému duchu uvnitř nové sestavy, vlastně ani plně spokojen být nemohu, přestože v rámci svého ranku platí „Condition Hüman“ za povedenou, řemeslně dobře zvládnutou, práci.

U kapely, která dle mého vždy platila za jednu z nejlepších a nejdůležitějších v rámci celé metalové historie a v minulosti se vykázala takovými revolučními a oceňovanými albovými drahokamy jako „Operation: Mindcrime“, „Empire“ nebo „Promised Land“, opravdu nestačí jen přijít s nějakým dramaticky vyšponovaným heavy metalem, vykazujícím se rtuťovitým hlasem a košatou kytarovou výstavbou. To si rovnou mohu pustit nějaké populární Němce. Bůhví čím bylo tedy podnícené ono otočení kormidlem směrem k vlastním dávným heavymetalovým kořenům, ale tuším, že se tím QUEENSRŸCHE snaží zalíbit zejména konzervativnímu evropskému, ale také japonskému trhu, které před Tateovým odchodem vlastně výrazně ztráceli.

Je to celé přesně tak, jak do jedné z diskusí na těchto stránkách napsal před několika dny jeden ze čtenářů, rozdělení QUEENSRŸCHE na dvě samostatné jednotky (a zejména odchod Geoffa Tatea) zas až tolik nikomu neprospělo, přestože je Todd skvělým zpěvákem. Po skladatelské stránce se albový předchůdce ještě akceptovat dal, kapela čerpala sílu a zocelila se návratem k původní metalové koncepci, jenže ani ta nemůže být, zvláště v dnešní hektické době, bezedná. Až nyní se tedy ukazuje, kde jsou největší slabiny celého počínání současné pětice. Debut nové sestavy totiž před dvěma lety dopadl velmi dobře, tedy pouze s přihlédnutím k tomu, jak rychle vznikal. Dvojka, jako album bez vrcholů, už to má podstatně složitější a právě proto, že kapela nepřišla z žádným výraznějším posunem či navazujícím východiskem, hledám si k ní cestu o dost složitěji, ale aby jste neřekli, že pořád remcám, tak v následujícím odstavci nabídnu procházku po nitru této novinky, uskutečněnou perspektivou druhé strany.

Pohled z druhé strany: Po pohodlném usazení, uvolnění se a uvážlivém přistoupení na podmínky neobjevitelské linie současných QUEENSRŸCHE však lze album pouze chválit, byť je zjevné, že jej docení zejména ta inteligentnější část sveřepých džísek (pokud tedy ještě existuje). Deska začne klokotavou „Arrow Of Time“, jenž je po maidenovsku plna kytarových trilek a u metalových příznivců navodí spokojenou náladu dobře známými party. Následuje přísně vystavěná „Guardian“, kde upoutá rtuťovitá deklamace LaTorreho v ústřední fázi, ale i čarokrásný bridge po druhém refrénu. Nahrávka má parádní, skoro až pohádkový, zvuk, mnohokrát zkrášlený kytarovou výstavbou, sóly a parádičkami, takže pokud svým stylem tíhne do osmdesátých let, pak po zvukové stránce zůstává hodně současná. Jedním z vrcholů desky je „Hellfire“, song, který jakoby zastal roli konstantní jednotky, dle které Wiltonovci chtějí tvořit a vystavět celé tohle dílo. V druhé půli dojde na několik pozvolnějších, více dobrodružných skladeb, které vnesou do alba progresivnější rozměr. Ať už se jedná o tak trochu netradiční baladu „Bulletproof“, proměnlivou a mnoha fázemi procházející „Hourglass“ s opravdu nádhernou finální fází nebo zasněnou „Just U“, která je opatřena meluzínou záhadně kvílejících kytar, vždy se jedná o povedenou položku. Kvapík „All There Was“ beru s přivřenýma očima, neboť jde přesně o ten druh písně, kdy si člověk místo QUEENSRŸCHE může pustit třeba klidně EDGUY a rozdíl bude hledat jen těžko. Tohle už měli mít Američané za sebou. Titulní song je naproti tomu jednoznačným vrcholem a svou rozmáchlou majestátní výstavbou dokonce upomene na historické milníky zlatého období QUEENSRŸCHE z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Pokud tedy zapomenete na úplně to nejlepší z jejich diskografie, lze o této novince mluvit jako o skvělé desce.

Ukazuje se , že přes svou výstavní hlasovou dispozici není Todd takovou osobností jakou byl třicet let Geoff, rozhodně tedy stále ještě není lepším zpěvákem, natož pak skladatelem, a vlastně nemá ani stejné charisma, ať už mluvím o hlasovém projevu, nebo tím myslím vizuální stránku věci. Jeho spojení s třemi zkušenými tichými muži vzadu (Rockenfield, Wilton, Jackson) a jedním mladíkem (Lundgren) jej zde staví do velmi náročné úlohy, do úlohy, kterou sice hlasově zvládá, ale jde o neriskující metalovou platformu, kterou bych využil spíše u kapel typu METAL CHURCH, VICIOUS RUMORS a CRIMSON GLORY. Podobných powermetalových desek v roce 2015 určitě vyšlo několik, což se mi zdá pro tuhle kapelu prostě trochu málo. Geoffův feeling a vklad toužící po větším progresu je prostě nenahraditelný, stejně jako ten Bruceův u IRON MAIDEN, a to nikdy a nikým. Jinak jde o semknuté dílo špičkového melodického metalu, na kterém si každý posluchač této hudby objeví pro sebe to své oblíbené, já to celé však chápu jako mírně ztrátovou záležitost, byť si samozřejmě desku koupím a časem oblíbím. Při srovnání se všemi stylově spřízněnými - stále kvalita, při srovnání s vrcholy diskografie QUEENSRŸCHE se musím ve vysokých nárocích a požadavcích krotit.

07.10.2015	Diskuse (30)	Stray janpibal@crazydiamond.cz