QUEENSRŸCHE - DEJA VU: Rytmus neúprosný jako čas

„Francie má své návraty ke klasicismu, Němci se vracejí jednou ke Kantovi, jindy k romantice a zase jindy k Tacitovým Germánům“ a QUEENSRŸCHE se prý vracejí do minulosti a ke svému zdrojovému kódu, tedy zvuku, který je všem znám z prvních alb QUEENSRŸCHE, tedy The Warning a Rage for Order. Vlastně to dává smysl, v současném světě, kde jisté není nikdy nic, hledáme všichni bod, který by pocit jistoty dával. Pro QUEENSRŸCHE, kteří v posledních letech šli po řádně křivolaké cestě lemované změnami sestavy, osobními spory, „přátelskými dohodami“ a nepřátelskými rozchody, je tím bodem přinášejícím pocit jistoty a bezpečí právě to období, které, odhlédneme-li od dobových fotek, pódiové prezentace a charakteru suportů, se dá označit jako metalové. Okamžitě po vydání Condition Hüman snad všichni recenzenti zbystřili oči i uši, neúprosný strojový rytmus, chladné kovové ostří nového vokálu, černá kůže a řetězy prý usvědčují QUEENSRŸCHE z tradičně metalové nostalgie a z ústupu z progresivních pozic. Nostalgie je známkou slabosti a rafinovanost minulých počinů se prý vytratila, rovněž tak Todd La Torre nemá tak silné charizma, aby plnohodnotně zastoupil Geoffa Tatea.

To ovšem tak trochu neladí ani s tím, jak se o albu vyjádřil Todd La Torre, který ho výslovně označil za rozmanité a komplexní, ani s tím, jak pečlivě se smyslem, vyzněním a tvůrčími nápady jednotlivých členů zabývá sám Michael Wilton ve videu Track by track. V čem je tedy zakopán pes, jak je možné o jednom a témže albu mluvit jako o nerafinovaně zjednodušeném a současně jako o rozmanitě komplexním? Nebo by se snad mohlo stát, že i Mistr Wilton by v rámci promotion mluvil do větru?

Asi ta úplně první věc, pomocí které na sebe každé album upozorňuje už ve chvíli, kdy k vám ještě nepromluvilo, je obrázek na přední straně obalu. V tomto případě jde o dívenku v bílých šatech s mašlí, která mává Tri-Ryche stínu rýsujícímu se v okně. Ve mně ten obraz vyvolal vzpomínku na dívku v bílých šatech, která si v závěru slavného klipu prohlíží tajuplný mechanismus a v něm uvězněný trojjediný lidský(?) skelet z obalu alba Thunder seven. Právě na tomto albu skupiny TRIUMPH se nachází písničkový triptych zpracovávající téma neúprosně běžícího času. Zvědavě jsem obrátil cd a podíval se na název první skladby – Arrow of the Time. Můj vnitřní hlas se mě docela neodbytně začal ptát na to, jestli právě tohle může být jen náhoda. Dal jsem se do čtení a texty Condition Hüman mi daly několik odpovědí. Tou první a nejdůležitější z nich je to, že mají svou sílu i samy o sobě a chvílemi jsem je vnímal spíš jako básně. Todd La Torre významně klame tělem, zdaleka není jen dobrý zpěvák. Podstatou druhé odpovědi je fakt, že album sice není koncepčním příběhem, avšak obsahuje sjednocující prvek, který spočívá v tom, že v každé z písní alba se v nějaké variantě objevuje motiv ubíhajícího času. Ten má v pojetí Todda La Torre celou řadu podob. Je šípem, před kterým nelze uniknout, jeho vlivem se svět stále mění, je minulostí, kterou od nás nikdo neodpáře, je okamžikem v budoucnosti, na který toužebně čekáme, plyne a ztrácí se den za dnem i se všemi laskavými úsměvy z těch dní. Běží stále a bez přestávek a nezáleží na tom, co říkáš a koho miluješ, snadno odhalí včerejší lži a nesplněné sliby, Možná máš někdy pocit, že se pohybuje pomalu, jako bys listoval knihou, ale i tak ti jednou dojde, že už ti žádný nezbývá. Právě on způsobuje, že opouštíme, jsme opouštěni a umíráme v osamění. Marně se pokoušíme uzamknout jej v přesýpacích hodinách, marně uchováváme fotky, filmy a jiné kapsle v čase a ani čekání nedává žádný smysl. V ničem totiž není víc pravdy než v tikotu hodin na zdi.

Zajímavé je, že text není jedinou rovinou, ve které QUEENSRŸCHE na neúprosnost běhu času kladou takový důraz. Při koncertním vystoupení v Milwaukee se za kapelou na dvou velkoplošných obrazovkách objevovala předtočená videa, na kterých byly záběry vzájemně do sebe zaklesnutých rotujících ozubených kol, která se točí a obíhají uvnitř velkého kruhového ozubeného rámu a evokují tak obrovský stroj věčně jdoucích mystických hodin. Občas se uvnitř tohoto nezastavitelného stroje objeví celý skelet nebo lidská(?) lebka. Ovšem skoro vždy jsou ale před točícím se ozubeným monstrem i samotní QUEENSRŸCHE, jako by i oni sami byli uvězněni v mechanice časového stroje a nemohli z něj uniknout. Stejně bezútěšnou atmosférou je vybaven i steampunkově stylizovaný klip ke skladbě Eye9.

Potvrzení tohoto vědomí o neúprosném čase je sděleno i pomocí melodické citace verše-výkřiku z Operation: Mindcrime. Ten je však citován zkrácený o první hlásku. Rozdíl mezi revolution a evolution je vlastně společenský a politický, avšak v tomto případě to spíš znamená, že si uvědomují, jak čas všechny lidi a jejich postoje mění, především s ohledem na to, kolik ho už uplynulo a kolik ho ještě zbývá. Hlasem šesti akustických strun je tu vícekráte řečeno, že v určitém věku slyší člověk tikání a odbíjení hodin odměřujících zbývající čas i v případě, že jde o hodiny přesýpací.

QUEENSRŸCHE tedy albem Condition Hüman potvrzují svůj úmysl vrátit se v čase a přimknout znovu se ke svým kořenům. Současně však několika způsoby upozorňují na to, že čas je vždy svým pánem a ani oni nemohou být takoví, jako byli kdysi. Změnila se sestava, na místě textaře je básník, přibyly hráčské zkušenosti a vše dosud prožité je určitě změnilo i po lidské stránce… vlastně vše je jiné, jak je tedy myšlen onen návrat? Proč Todd La Tore tak zdůrazňuje jeho komplexnost? Nejde tu jen o návrat k soundu, ale o návrat k základní premise, jejíž uplatnění jim celá osmdesátá léta umožňovalo svobodný pohyb mezi glamem, metalem a progresivitou a která kdysi vygradovala na konceptu Operation: Mindcrime. Jde o návrat k myšlence, že v rockové hudbě je i ke společensky sebezávažnějšímu tématu vždy lepší přistupovat spíš jako THE WHO, než jako PINK FLOYD, že je vždy lepší být Tommy, než The Wall. Je zřejmé, že i velmi rozumný a bolestnými životními zkušenostmi odžitý krok může na první či druhý pohled vypadat triviálně.

17.09.2016	Diskuse (6)	Bluejamie