QUEENSRŸCHE - Operation: Mindcrime

100%

Dost možná nejslavnější a nejopěvovanější koncepční metalové dílo osmdesátých let, které ve své době dokázalo přitáhnout i ve Spojených státech amerických k powermetalově melodickému stylu daleko širší posluchačské vrstvy, než tomu bylo do té doby u podobné hudby obvyklé. Do dnes jde o neuznávanější práci QUEENSRŸCHE, díky které se kapela vyšvihla k absolutní špičce tehdejší scény, tehdy totiž komerční úspěch stále ještě nepopíral umělecké kvality díla. Pod producentským dozorem Petera Collinse (dříve RUSH) vzniklo dramatické album, které dokázalo inteligentním způsobem skloubit utopistický koncept se zvukově pečlivě ošetřenou metalovou hudbou a nehledě na nějaké trendy neochvějně stálo někde na hranici mezi odlehčeným hard rockem a heavy metalem pro šprty. Kapela dostála svého slova a po dvou nadějných počinech přišla s tím nejlepším možným materiálem, který ve své době postavil na hlavu všechny teorie o primitivnosti metalové hudby, což QUEENSRŸCHE vždy potvrzovali svým aristokratickým zvukem a znamenitou muzikantskou výbavou. Jejich skladby na „Operation: Mindcrime“ však od začátku nestavěly na nějaké příliš velké instrumentální hustotě a přeplácanosti (neplatí: zručné muzikantsví = množství odehraných partů), naopak byly velmi dobře a příjemně poslouchatelné, byť v nich byla vždy rafinovaně zakomponována taková dávka umělecké nadstavby, že o nich ještě po několika dekádách jen málokdo může říct, že by se mu ty songy kdy oposlouchaly. Něco takového u QUEENSRŸCHE prakticky nikdy nebylo možné, protože kapela nikdy nestavěla na bezprostřední chytlavosti a kolovrátkové líbivosti, spíše vyšívala/ opatřovala své songy poutavými ornamenty melodií, a sice tak aby zůstávaly vryty hluboce v podvědomí a aby jejich pozdější výkvět měl trvanlivou účinnost.

Oproti předchozím albům „The Warning“ a „Rage For Order“ se QUEENSRŸCHE znovu přiblížili širšímu posluchačskému poli. Party vycházející z britské heavymetalové vlny už se staly jen jedním ze stavebních prvků a jestli úplně nezmizely, pak jim byla propůjčena jen úloha hodně okrajová. Na místo toho byla kompozicím propůjčena takřka pop-rocková odlehčenost, kterou na metalovém území držel snad jen vypjatý Tateův vokál a nějaký ten letmý kytarový lauf či sólové klokotání dua DeGarmo/ Wilton. Na této kapele jsem si ostatně vždy cenil hlavně toho, že jim naprosto scházela jakási urputnost, kterou zacházelo velké množství ostatních, pohybujících se v oblasti melodické metalové hudby. Seattleští nikdy neměli potřebu nikomu tlačit do hlav zkazky o vlastním hrdinství a bojovném naladění, právě naopak, když všichni okolo od nich čekali umělecky nejvyšponovanější, producentsky nejdokonalejší a po skladatelské stránce nejbarvitější dílo, přišli se zajímavým nadčasovým a post-modernisticky lazeným existenciálním konceptem, který vyprávěl příběh vystavěný na pozadí společenských bouří, příběh o věčné honbě za mocí. I když zpočátku poměrně nesrozumitelné, nakonec velmi ceněné a propracované dílo si získalo celosvětově velkou oblibu a zajistilo QUEENSRŸCHE nesmrtelnost.

Hlavní postava příběhu, pobuda Nikki, je klasickým příkladem pouličního anti-hrdiny, feťák s existenciálními problémy a zraněnou duší, uvnitř kterého se však stále skrývá a krčí jeho příliš nepoužívané lepší já, logicky potlačené všemi životními karamboly, jaké jej na jeho pouti potkaly. Je ideálním člověkem pro tajemného Doktora X usilujícího po moci a ovládání nepokojných davů. Tento charismatický zloduch právě Nikkimu vnukne myšlenku, a sice pomocí repetetivních činností souvisejících s hypnózou, zde souhrnně nazvaných „Mindcrime“, aby pro něho zabíjel nepohodlné. Mezi oběťmi mají být zkorumpovaný kněz – otec William a řádová sestra - Mary. Emocionálně prezentovaný koncept, jehož částí pointy je nakonec několik zvratů končících tragédií, v sobě pojímá také příběh naděje, dobra a lásky, ale i zvůle, podlosti a zrady, si nakonec získal jak metalové fanoušky, tak i odborné kritiky a dodnes se album umisťuje v nejrůznějších anketách vztahujících se k populární hudbě 2.poloviny 20.století.

Deska obsahuje jak hitovější, košatě zdobené hymny jako hned úvodní „Revolution Calling“, srdceryvnou „I Don´t Believe In Love“, nebo dvě pravděpodobně nejznámější skladby „Eyes Of A Stranger“ nebo „Breaking the Silence“, stojící jak na chytlavých kytarových linkách, tak na Tateově frenetickém projevu a vypjatých refrénech. Epičtější výstavbu mají songy jako „The Mission“ a hlavně jedenáctiminutová osudová tryzna „Suite Sister Mary“, kde se tempo pomalu rozvíjí od akustického začátku a skladby na sebe postupně nabalují další vrstvy. Poslední zmíněná skladba je navíc prostoupena ďábelským chórem, za který by se nestyděli snad ani tvůrci hororového filmu Omen ze sedmdesátých let.  Dojde zde dokonce i na speedmetalový kvapík „The Needle Lies“, coby inspirace německých HELLOWEEN, ale také na další barvité hymny jako „Speak“ nebo „Spreading The Disease“, které pouze stvrzují, že tahle deska nemá nejmenší slabinu a je tak právoplatně oslavována jako ten nejpropracovanější a zároveň nejlíbivější koncept na heavymetalové scéně osmdesátých let. Deska byla oceněna platinou a v roce 1990 obdržela jednu nominaci na cenu Grammy v kategorii Hard´N´Heavy.

04.09.2016	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz