QUEENSRŸCHE - Promised Land

100%

V hektické prvé polovině devadesátých let, v době nástupu nových a syrovějších žánrů do popředí zájmu rockových fanoušků, dokázali právě QUEENSRŸCHE, že silní přežijí ve skvělé formě, i když jim zkrátka doba nepřeje. První vlaštovka v podobě skladby „Real World“, která byla v létě 1993 umístěna na soundtrack k akčnímu propadáku „Last Action Hero“ (s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli) dopadla naprosto skvěle a na zmíněné kompilaci (mimochodem velmi podařené) patřila k úplně nejlepším věcem. Ponurý song zatavený do symfonických aranží Michaela Kamena svědčil o nevyčerpatelné studnici nápadů tehdejších QUEENSRŸCHE. O rok později vše stvrdila emocionální bomba „Promised Land“, jejímž hlavním mottem bylo téma úspěchu a zacházení s ním, stejně jako již tradiční náhled na tehdejší americkou společnost. Jakkoliv Geoff Tate, zakládající si vždy na originalitě a aktuálnosti zbrusu nového materiálu, před započetím studiových prací zmiňoval vlastní vyhořelost a že si není jistý tím, kam se hudebně posunovat, album však nakonec dopadlo skvěle.

Zvukově precizně vypulírovaný kotouček, který vznikal pod taktovkou Jamese „Jimbo“ Bartona nesl všechny atributy tvorby QUEENSRŸCHE a zároveň ji ještě posunul, stylově byla deska eklektičtější a ne až tolik vázaná na hardrockovou a heavymetalovou scénu. Svůj smysl mělo také přizpůsobení se novým technologickým možnostem, které sebou přinesla postupující devadesátá léta. Kapela tehdy potvrdila, že je jednou z těch, které se nehodlají opakovat, naopak, že chce být právě jednou z těch přínosných, aniž by slevila ze svého stylového zaměření. Méně pompézní, avšak dokonale průzračný zvuk kytar byl hlavním rozdílem oproti předchozímu albu „Empire“, stejně jako absence hitparádových tutovek, které byly nahrazeny ponurým a méně optimistickým směřováním celého díla a skladbami v pozvolnějším tempu. Geoff Tate zde v několika skladbách sáhl dokonce pro saxofon, což dodalo hypnotičtěji laděné kolekci na větší pestrosti. Celkově je album jeho hlasovou exhibicí, ve které ze sebe mnohdy ždímá doslova emocionální diamanty.

Už od úvodu v podobě povedeného intra „9:28 a.m.“, které nastiňuje téma reinkarnace, se dostáváme velmi rychle do strhujícího děje. Z nemocničního lůžka, kde je slyšet zvuk kardiopřístroje, přes poslední výdech umírajícího a průlet jakýmsi tunelem, znázorněný zrychlujícím se hučením, jsme svědky narození dítěte. Důrazná „I Am I“ je velmi netypickou a moderní skladbou stvořenou zcela v kontextu své doby. Úvodní song stojí na výrazném kytarovém riffu, nervně vyšponovaném hlase Geoffa Tatea a syrové groovy rytmice. Pamatuji, jak mě ve své době tento netypický nástup od vcelku vyrovnané kapely šokoval. Následovala „Damaged“, která patřila k těm více typickým položkám korespondujícím s melodičtější minulostí QUEENSRŸCHE. „Out Of Mind“ platí za hypnotickou záležitost opatřenou bohatými kytarovými aranžemi a stejně jako v případě následující akustické „Bridge“ patří ke skladbám reprezentujícím spíše onu novou, atmosféričtější polohu seattleských.

Brzy na řadu přichází první velký vrchol, protože těžiště nahrávky patří zcela jistě mohutné titulní skladbě, kde Geoff Tate doslova exceluje v mnoha hlasových polohách. Ne nadarmo o ní dnes sám tvrdí, že patří k jeho životním výkonům. Pokud by nějaká skladba mohla reprezentovat QUEENSRŸCHE této doby, byl by to bez diskusí tenhle temný introspektivní výlet po myšlenkách jedince, který po cestě za vlastním úspěchem dosáhl všeho co chtěl, přesto se nemůže zbavit neutuchající nespokojenosti a pocitu rozčarování. Chladnými automaty prohnaná „Disconnected“ naráží na téma americké konzumní společnosti a z mého pohledu jde o zřejmě nejméně typickou a rovněž nejslabší věc na albu.

Nicméně následující „Lady Jane“ je překrásná rocková balada se silnou melodií ve zpěvových linkách a komorně laděným piánem. Pokud by zde nějaká skladba měla mít hitové ambice, byla by to hodně pravděpodobně právě tahle. Téma globalizace nastiňuje varovná „My Global Mind“ s výraznými vstupy sólové kytary a bohatými aranžemi. Z této skladby vyzařuje jakási neklidná atmosféra, což umocňuje její určitým způsobem roztěkaná stavba. Jde však o jednu z mála svižnějších věcí na této desce. Epická suita „One More Time“ patří bez diskusí k tomu nejlepšímu nejenom na této desce, ale vůbec v historii QUEENSRŸCHE. Znamenitě gradující záležitost charakterizuje zejména pozvolné tempo, refrénové vygradování, skvělé výkony obou kytaristů a samozřejmě hlas Geoffa Tatea, který zde stoupá k vrcholu mrakodrapu tempem proskleného výtahu, rozvážejícího nažehlené zaměstnance. Vše zakončí překrásně introvertní „Someone Else?“, což je chvíle pouze pro znovu skvělého frontmana a komorní piáno.

Ne nadarmo je album chápáno kritickou obcí za jedno z úplně nejvydařenějších a nejpřínosnějších v jejich diskografii. Spojuje všechny typické atributy QUEENSRŸCHE - silný songwriting, vynikající sound, touhu posouvat se a zároveň neztratit nic ze svého kouzla. Tedy hlavní motto - nepřizpůsobovat se nějakým dobovým trendům (tak jako na albu následujícím) v kombinaci s prvotřídní a aktuální zvukovou stránkou. Zřejmě definitivně poslední plnopočtová záležitost od QUEENSRŸCHE.

07.09.2016	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz