QUEENSRŸCHE - The Verdict
Když ve zdejších diskusích před lety wuxia napsal, že na rozdělení QUEENSRŸCHE prodělaly obě strany, bylo v tom hodně pravdy. V současnosti je to snad ještě více nápadné. Někdejší frontman Geoff Tate se spíše než hudbě dnes věnuje svým vinicím a jeho projekt OPERATION MINDCRIME se plácá v pseudouměleckém bahně, kde songy určitě nemají sílu jeho památných standardů z nejlepších časů seattleského kvintetu. Jeho někdejší spoluhráči to však slyší jinak. Pod osvědčenou značkou QUEENSRŸCHE dnes vzhlížejí k americkému heavy metalu poloviny osmdesátých let a to se vším patosem, který je i dnes k jeho prezentaci třeba. Byť jejich alba mají v konfrontaci se starými časy rovněž stále velmi dobrou úroveň a nelze o nich mluvit bez uznání, nepřináší v rámci invence už žádné další bonusy a evoluční živiny.
Já osobně slyším současnost u téhle kapely jako nepřekvapivou, mírně nadprůměrnou etapu, protože kvintet vnímám ještě jako bezkonkurenční a průkopnický spolek melodického hard rocku a heavy metalu v USA přelomu osmdesátých a devadesátých let. Kapelu ukazující směr mnoha jiným. Tak tomu dnes není.
Za mých mladých let byli součástí QUEENSRŸCHE především tři výrazné tahounské osobnosti – zpěvák Geoff Tate (byl vyhozen v roce 2012 za kontroverzních okolností provázejících jihoamerické turné a soud mezi ním a kapelou o název se táhl léta), kytarista Chris DeGarmo (ten odešel už v roce 1998) a bubeník Scott Rockenfield (momentálně již rovněž chybí). Posledně jmenovaný totiž před dvěma roky na neurčito přerušil spolupráci s kapelou v důsledku rodinných povinností. Říkám si tudíž, co mě vlastně ještě poutá k téhle, dříve naprosto skvělé a specifické skupině, jejíž alba jsem na počátku devadesátých let hltal? Vždyť to je prakticky úplně jiná kapela, no ne? Kde navíc ze tří pětin hrají nějací cizí hudebníci. Jen dodám, že absence Scotta Rockenfielda byla vyřešena tak, že bicí ve studiu nahrál zpěvák (a v minulosti rovněž znamenitý bubeník) Todd LaTorre a na koncertní turné QUEENSRŸCHE doprovází bubeník od KAMELOT Casey Grillo. Zdá se vám to složité? Nedivím se, v téhle kapele už roky nejde nic jako po másle. :-)
Přestože si všechny tři novodobé nahrávky s Toddem LaTorrem u mikrofonu drží sympaticky starosvětský ráz a svěží drive, lpí pouze na promyšleně uchopeném, i když třeskutém heavy metalu osmdesátých let, přesně takovém, s jakým QUEENSRŸCHE kdysi začínali. Mám pocit, že někdejší velikosti legendy QUEENSRŸCHE podobně neměnný způsob vyznění prostě už dávno není hoden, vždyť ta kapela kdysi naprosto vládla a byla ještě do poloviny devadesátých let vždy o krok před ostatními, neohlížeje se na svou minulost. Současný zvuk je odkazem prostě jen na popřední powermetalové kapely, jejichž produkce není úplně hloupá a klišovitá, ale naopak má potenciál znít stále svěže a to i přes posedlost osmdesátými lety. Je to snad málo? U 95% jiných bych řekl že ne.
Kapelu dnes ctí především prvotřídní řemeslo a stále výtečný muzikantský potenciál. Vždyť už jenom hlas LaTorreho je naprosto mimořádný a plně navozující vzpomínky na Tatea v období mladosti. Mám za to, že prostě záleží, jak vám co v souvislosti s QUEENSRŸCHE stačí. Novinka „The Verdict“ je rozhodně další slušnou melodickou metalovou deskou, za kterou by byla celá řada stylově spřízněných kapelek velice ráda. Jenže QUEENSRŸCHE nikdy nebyli jen tak nějaká kapelka. Sestava okolo Michaela Wiltona, Eddieho Jacksona a právě Todda LaTorreho se zatvrzele drží pouze jen stylu, který legendární band definoval už na svém debutu „The Warning“ z roku 1984. Někomu to stačí, pro někoho to bude málo, záleží jen na tom, jak moc jste si téhle kapely cenili v minulosti.
Jsou zde velmi slušné písně, ostatně jako u dvou předešlých desek nazpívaných Toddem LaTorrem. Silnější je určitě první polovina alba, kde jsou soustředěny spíše hymničtější věci s výrazným melodickým pojetím a nájezdy na vysoko se šplhající refrény, je tomu tak v případě úvodní dramatické křížové jízdy „Blood Of the Levant“ a pokračuje se i v případě koňáckého kvapíku „Man The Machine“, neradostné vize budoucího světa (spojení stroj/člověk), co netrpělivě čeká za humny, nebo snad nejepičtější kompozice, kde se kapele podařilo znamenitě propojit onu výstavní melodiku s modernějšími groovy riffy (zřejmě vklad druhého kytaristy Parkera Lungrena) - „Light-Years“. Osvěžující powermetalový náboj má rovněž „Inside Out“, skladba rozjíždějící se sice trochu zmateněji, postupně však nabízející další melodické momenty. Asi nejsilnějším momentem je song „Dark Reverie“, který zaujme velkolepým refrénem a celkovou zdobností. Dál se deska drží spíše konzervativního pojetí melodického heavy metalu s mírně využitými prvky progresivnějšího rázu, i když zde LaTorreho vypjaté zavřeštění kolikrát rozčísne atmosféru a oblaží ucho metalisty s vytříbeným „melody“ vkusem. Druhá polovina alba už sebou nese větší příklon k atmosféře a menší tah na branku, ale i přes určitá slabší místa se zde drahokam najde. Konkrétně mám na mysli rozmáchlou temnotu „Portrait“, která dokáže posílit umělecký záměr celé nahrávky.
Deska byť vyznívá poměrně retro, má sympaticky plný a v kytarových sólech tradičně zdobný zvuk, který se velmi příjemně poslouchá. QUEENSRŸCHE zkrátka rezignovali na nějaký vývoj a drží se své hudby z ranných časů, činí tak však velmi citlivě a s patřičným vkusem. Na období svých nejlepších tří desek „Operation Mindcrime“, „Empire“, „Promised Land“ (všechny 100%) však s touto taktikou již nikdy nenavážou. Vážně dobrý melodický metal, i když se nabízí otázka, zda-li je tento styl v podání QUEENSRŸCHE v roce 2019 vážně dost dobrý? Ale kašleme na snobské soudy, tohle JE prostě kvalitní metalová nahrávka.
