QUIET RIOT - Kondice převážně kritická (profil)

Kapela QUIET RIOT byla založená v roce 1975 dvojicí talentů Randy Rhoads/ Kelly Garni a zatímco první na počátku následující dekády světově proslul coby sólový kytarista od Ozzyho Osbournea, druhý jmenovaný coby baskytarista, se po uplynutí sedmdesátých let definitivně ztratil ze scény, nicméně mladá kapela z Los Angeles se právě v roce 1975 přejmenovává z dosti nezajímavého názvu LITTLE WOMEN na mnohem nápadnější QUIET RIOT. Brzy se k oběma připojuje zpěvák Kevin DuBrow a také bubeník Drew Forsyth. Sestava to v nezměněném složení dotáhla až na počátek osmdesátých let, kdy byl Randy Rhoads přetažen (viz.výše) k Osbourneovi, nicméně tehdy ještě britským glam-rockem ovlivnění QUIET RIOT, v jejichž hudbě nebyl ani náznak metalu, si za první roky vydobyli solidní renomé v Kalifornii, ale také v Japonsku, kde jim vlastně (jako v jediné zemi) v letech 1977-1978 vyšla první dvě řadová alba „QR“ a „QRII“. Netuším však, proč se tehdy tyto nahrávky neobjevily na americkém ani evropském trhu. Zvlášť pak, když se o japonská vydání postarala taková firma jako CBS Sony. Každopádně kapela ze svého hardrockového průkopnictví v oblasti L.A. čerpala právě v nastupujících metalových osmdesátých letech, v jejichž půli slavila obrovské komerční úspěchy.

Pokud bych se měl zastavit u prvních dvou řadových alb, nemám stále dojem, že by šlo o nějaké světoborné věci, spíše se jedná o rarity pro skutečné sběratele a obdivovatele rocku ze sedmdesátých let. QUIET RIOT zde zní ještě vcelku umírněně a v jejich skladbách jsou slyšet prvky britského glam-rocku i jistá úhlednost, tolik příznačná pro tehdejší kytarový pop. Opravdu nečekejte nějaká kolosální sóla od Randyho Rhoadse, kytarista se zde drží v pozadí a vyznává střídmé pojetí hry ve prospěch nekomplikovaných písniček, které mu zde vlastně nedávalo žádnou možnost naplno se předvést, lépe řečeno, kdo tehdy na sklonku sedmdesátých let kapelu QUIET RIOT znal pouze z oněch japonských nahrávek (nemyslím si, že by tehdy v Československu někdo takový byl), určitě z toho nevytušil, jak velkou ikonou se tento, dnes již čtyřiatřicet let zesnulý kytarista brzy stane v řadách Ozzyho bandu. S hodně velkou dávkou fantazie by se zde dalo vystopovat i ovlivnění některými kapelami ze Starého kontinentu, zejména pak uznávanými věcmi jako SCORPIONS.

V roce 1980 to však na nějakou dobu QUIET RIOT balí a hledají náhradu za Rhoadse. Kromě frontmana Kevina DuBrowa však snahu o udržení kapely ostatní vzdávají, takže se tento mnohými vysmívaný klaun s dětinsky egocentrickými manýry a poněkud nevhodnou životosprávou (členové MÖTLEY CRÜE a GUNS´N ´ROSES jej prý nemohli absolutně vystát) v roce 1982 obklopuje zcela novými spoluhráči, a že šlo o skvělý výběr muzikantů, potvrzují jejich jména: Carlos Cavazo – kytara, Rudy Sarzo – baskytara, Frankie Banali – bicí. Všichni rozhodně patří ke špičce americké Hard´N ´Heavy scény z osmdesátek. V této nejslavnější sestavě získávají QUIET RIOT kontrakt na první velké americké album, jenž se v roce 1983 stane jednou z vůbec prvních platinou ověnčených nahrávek na metalové scéně v USA. Deska „Metal Health“ se stala doslova třaskavinou a hodně velkou měrou přispěla k popularizaci žánru právě za Atlantikem (tou dobou vychází rovněž velmi úspěšný debut kapely bývalého zpěváka od RAINBOW a BLACK SABBATH Ronnie Jamese Dia - DIO „Holy Diver“), respektive jeho glamově ukřičené obdoby reprezentované všemi vlasovitými načepířenci.

Pokud se ještě zastavím u těch vlasů, právě Kevin DuBrow byl zřejmě hodně vysazen na vlastní vlasový porost, byť zpočátku nevalné hustoty, protože pokud si prohlédnete fotky z onoho roku 1983, tedy z období průlomové desky „Metal Health“, spatříte přirozeně připlešlého černovlasého kudrnáče v elasťácích a pruhovaném tričku, kterak svírá mikrofonový stojan, zatímco o pár let později spatříte totožného chlapa s hustou kudrnatou hřívou, holt vlasový průmysl v osmdesátých letech slavil svůj boom a sám DuBrow si za celou svou kariéru vysloužil pověst samolibého podivína, na motivy jehož hudební dráhy se později tak trochu více točili v Hollywoodu všechny ty parodie na metalové hvězdy osmdesátých let, na éru velkých rockových show a divokých mejdanů. Od všech ostatních ze scény tak trochu postarší DuBrow znamenal vždy zosobnění veškerých klišé oné hudební etapy.

QUIET RIOT, ačkoliv to dodnes zcela nevzdali, již nikdy nenavázali na své nejslavnější období z let 1983-1985, kam ještě náleží druhá úspěšná deska „Condition Critical“ z roku 1984, jakýsi podobně uchopený následovník hymnické nadupanosti velkého průlomu s „Metal Health“. Po těchto dvou albech kapela upadá do průměrnosti a zůstává zajímavou pouze pro hair-metalové fanatiky a specialisty na zaoceánský hymnický rock. Sestava QUIET RIOT se od té doby mnohokrát proměnila, na konci osmdesátých let dokonce nezvladatelného DuBrowa nahradil u mikrofonu Paul Shortino z ROUGH CUTT a nazpíval jednu desku. O pár let později zas bylo všechno jinak a DuBrow kočíroval stylově neměnný rock´n´rollový stroj QUIET RIOT až do své předčasné smrti (vlivem kokainového předávkování) v roce 2007. V současnosti už pár let třímá mikrofon Jizzy Pearl, někdejší lídr LOVE/HATE a jeho hlas je k slyšení na zatím poslední desáté řadovce, vydané v roce 2014. Svého času určitou chvíli působili v této kapele taková esa jako baskytaristé Tony Franklin a Sean McNabb nebo bubeník Tony Rondinelli. Jediným muzikantem pamatujícím období slavného alba „Metal Health“ dnes zůstává Frank Banali (působil v období „The Crimson Idol“ u W.A.S.P.), který mnoho let tvoří rytmickou dvojici s Chuckem Wrightem. Kytarovým nástupcem Carlose Cavaza se stal Alex Grossi, ale to všechno už asi dobře víte. Kapela z celkového pohledu nepatří právě k těm, které bych nějak mimořádně sledoval, nicméně jejich dvě slavná alba z první poloviny osmdesátých let si ještě dnes rád poslechnu, zde tedy jsou letmé rozbory dvou doporučených alb (viz.níže).

Metal Health    (1983)

Jedno ze zásadních alb raného období americké hair-metalové scény. Ve své době šlo o neskutečně úspěšnou nahrávku (celosvětově šest miliónů prodaných nosičů), která ukázala mnohým směr, nicméně v době vydání a propagace ještě nikdo netušil, jak rychle to půjde s proslulostí této kapely z kopce. Pozdější neschopnost vybřednout z totožné hudební formulky posloužila mnohým škarohlídům k utahování si z QUIET RIOT a vytváření jistého humorného kultu okolo nich. Ovšem pokud zůstaneme u alba z roku 1983, dostaneme špičkovou sadu, nabušenou od začátku do konce říznými hymnami. Nejde jen o to, že album obsahuje dva veleúspěšné singly „Bang Your Head (Metal Health)“ a „Cum On Feel The Noize“ (předělávka letité klasiky od SLADE), ale deska má i mnoho dalších skvělých momentů, které drží kytara Carlose Cavaza, nakřáplý ječák Kevina DuBrowa a silácky hřmotná přímočará rytmika. Ať už zmíním rychlejší věci jako „Slick Black Cadillac“ (vytažená z pět let staré druhé řadovky QUIET RIOT vydané pouze v Japonsku a zde předělaná do metalovější podoby) a „Breathless“, rozmáchlé chorály s trochu víc než jen špetkou patetismu - „Don´t Wanna Let You Go“ a „Love´s Bitch“, nebo baladickou upomínku na Randy Rhoadse („Thunderbird“), vždy se jednalo o solidní prácičku. Kapela se tak, díky pozdějšímu úpadku a minimu vývoje, pro mnohé stala rovnítkem k albu „Metal Health“, a byť i následující deska vlastní solidní materiál, QUIET RIOT se pro dost lidí stali záležitostí jednoho profláklého alba.

(80%)

Condition Critical   (1984)

Železo se musí kout dokud je žhavé. Tohle moc dobře věděli jak samotní QUIET RIOT, tak jejich vydavatelství spadající pod distribuci Columbia. „Condition Critical“ se drží shodného vzorce jako jeho předchůdce, ale je možná více refrénové a nabízí větší prostor prvoplánovosti a párty popěvkům. Tak trochu zde chybí metalové dusno a neoposlouchatelná poctivost „Metal Health“, ale průser se zatím nekoná (tři milióny prodaných nosičů), právě naopak QUIET RIOT znovu ctí tradici chorálových hitů a přímočarosti po vzoru australských AC/DC, což zde potvrzuje jak úvodní „Sign Of The Times“, tak další předělávka od britských SLADE- „Mama Weer All Crazee Now“, ale třeba i song, který přímo vybízí ke koncertnímu vyvolávání - „Stomp Your Hands, Clap Your Feet“. Z mého pohledu je nejzdařilejším číslem „Red Alert“, ale ani „Party All Night“ za ní v hitovosti nezaostává. Kapele (respektive jejímu frontmanovi) se však bohužel nepodařilo udržet nohy na zemi, a tak jsou další nahrávky už jen stínem, takže jestli se o Lemmym vždy říkávalo, že dokázal otočit porážku ve vítězství, pak o lídrovi této kapely lze prakticky poznamenat to samé, akorát dost možná spíš v opačném gardu. QUIET RIOT byli hvězdami tří sezón, hvězdami, o které se však po nástupu desítek vlasovitých konkurentů svět doslova a do písmene přestal zajímat. Absolutně nulová snaha jakkoliv se posouvat a působit i v pozdějších letech aktuálně a zajímavě, spolu s nezodpovědnou životosprávou Kevina DuBrowa, je prakticky připravily o hodně.

(60%)

11.01.2016	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz